Den druhý: Sobota čtrnáctýho
Ráno bylo jako vymalovaný. Nádherný azůro, na obloze ani mráček, lehký větřík, no zkrátka paráda. Kouzelný zlatý listí na stromech nad kempem, nad ním modrá obloha a docela teplo mě rychle vytáhlo ze spacáku. Rozvalil jsem se u ohně, otevřel první ranní vyprošťovák a přemýšlel o včerejším večeru. No to byl zase průser. Jak málo mě dělilo od nebetyčný vostudy ve Lhotce, bitky s těma mastňákama na Sovím kempu, nebo rozbitý hlavy někde ve skalách. Ještě že bylo tak krásně a já rychle přišel na jiný myšlenky. Jako třeba, kolik je hodin. No to byl docela šok. Devět?! Tak to je vostrý, to sem vytuhnul na hodně dlouho. Sakra to už bude Morojed vystupovat v Lochovicích z vlaku. No a co ten můj kolega z práce? Je načase se jim ozvat. No ani jeden z nich nezklamal. Morojed tím, že už byl na cestě a Truksič tím, že se včera strašně opil a nikam nejede. No neva, tak zase ve dvou.
Pomalu jsem zabalil, uklidil kemp, dopil pivo a šel se kouknout na místní kešku Base camp Plešivec. Byla v pořádku na svým místě, tak jsem se pohledem rozloučil s kempem a vyrazil nahoru na hřeben Plešivce, kde jsme u další kešky měli sraz s Morojedem.
V lese bylo báječně. Taková ta naprostá zimní idylka. Nebe pořád bez mráčku, rosa se třpytila na stéblech trávy, z mechu se všude kolem klubaly houby, ale ani sem se k nim nesehnul. Co taky s nima. V čem bych je udělal. Klidnou chůzí jsem asi po kiláčku přes západní hřeben došel až na skály nad Fabiánovou zahrádkou. Tady jsme měli domluvený sraz a já začal spekulovat, kde asi Morojed bude. Ne víc, než půlku cesty za sebou nemá a to nejhorší stoupání ho teprv čeká. Takže mám k dobru klidně i hodinu, než se támhle dole objeví. Mrknul jsem se k zahrádce na pietní místo se stetsonem a zjistil, že tu od mé poslední návštěvy přibylo další jméno. Odlovil jsem místní kešku Fabiánova zahrádka a vyvalil se na tenkým pruhu slunečního svitu, co prosvítal hustým porostem. Uplynula skoro hodina povalování a Morojed nikde. Sebral jsem se a vyrazil mu naproti. Na konci hřebenu, mě to ale přešlo a já si našel skálu s výhledem na cestu a uvelebil se na ní s pivem. No a netrvalo to dlouho a v zatáčce cesty se objevila známá postava.
„No ty vole, ty ale vypadáš“. složil jsem mu poklonu místo pozdravu.
Morojed se ani nezmohl na větší odpor, a naprosto zničený shodil bágl i propocený svršky a prosil o doušek piva.
„No ty vole, to byl krpál! Já snad zdechnu!“
„Dej si v klídku pivo, vydejchej se a povídej. Jak je v civilizovaným světě. Já ti pak budu taky vyprávět, neboj.“
Morojed za chvíli zcela zregeneroval, inu pivo je nejlepší isotonický nápoj a umí zázraky a tak jsme hodili bágly na záda, okoukli místo uložení keše a vydali se po hraně hřebenu na vrchol Plešivce pro multinu Přechod Brd a na vyhlídku z Kazatelny. Cestou se nám podařilo najít i docela pěkné hřiby, čemuž se mi nechtělo ani věřit, že ještě v takovým suchu rostou.
U finálky multiny jsme byli během chvilky a byl tam klid. To už se ale nedalo říct o nedaleké vyhlídce. Znáte to. Sobotní dopoledne, nádherný počasí, děti doma zlobí, tak je vypustíme do lesa, ať řvou a dělají bordel tam a ne doma. Moc jsme se tu proto nezdrželi a vyrazili k tradičce ze série Berounský Plešivce. Tady jsme opět místo úspěšnýho odlovu čuměli smutně nahoru do koruny stromu na pěkně vymazlenou keš. No nedá se nic dělat, tohle je čistokrevná T5 a bez vybavení to fakt nepůjde. Usadili jsme se na hraně kamennýho moře a přemýšleli, co s načatým víkendem. Půjdem po hřebenu až na Studeňák a Brdlajf, bez možnosti doplnit zásoby? A nebo slezem do údolí do Běštína a oblíbené krčmy Tequila? Vždyť Morojed sotva vylezl nahoru a už má zase spadnout dolu. A odpoledne znova nahoru? A proč ne, vždyť jsme v horách a né někde u Kolína. Ale nic se nemá přehánět.
Po velmi dlouhém dohadování bylo rozhodnuto jen o tom nejdůležitějším. Potřebujem pivo a to nám s jistotou natočí jen v pivovaře v Hostomicích. Až ho budeme mít, tak se uvidí, co dál.
Vzali jsme to přes jihovýchodní temeno až na Zlatou naději a pak přímo dolů starou cestou. Netrvalo to dlouho a stáli jsme dole na okraji Běštína.
„Dáme chvíli pauzu, mám dost.“ žadonil Morojed.
„Dyť jdem celou cestu z kopce, tak z čeho seš zničenej prosim tě?“
„No právě. Výš jaká je to námaha pořád brzdit takovou váhu?“
„Vím, takže deset minut.“
Zabrali jsme jediný stín u cesty a jen taktak uhnuli rozjetýmu dědkovi s malotraktorem valícímu to do vsi snad třicítkou. Houby co jsme nahoře pracně nasbírali už byly většinou v nepoživatelným stavu, zapařený v igeliťáku na Morojedově báglu, což neušlo mé pozornosti.
„Hele tu smaženici si budeš dělat dneska k večeři? Já jen aby si zítra vůbec došel na nádraží.“ ani jsem netušil, jak prorocká to jsou slova.
„Jen se neboj, to bude pochoutka.“
„No já budu nejšťastnější, když mě nebudeš nutit jí ochutnávat. A vstávej, čeká nás pekelný tříkilometrový úsek po silnici. Ale na konci pak zasloužená odměna.“
A stálo to za to! Teda především ta cesta, protože se udělalo vedro jak v červenci, až se ani nechtělo věřit, že už je půlka října. Na slunci minimálně pětatřícet, my bez kapky piva s jazyky na vestě poslušně šlapali asfalt pod sebou. Desítky stovky tisíce metrů pomalu ale jistě mizeli a před námi se pomalu otvíral pohled na nedaleké Hostomice a krásně žlutou fasádu pivovárku. Ani nevím, jak se nám to tak rychle povedlo a je pravda, že na dohled oné krásné budovy jsme skoro běželi, jen aby jsme už konečně seděli na dvorku a dávali si ono vytoužené, pěnivé, studené,… Ani sem se nestačil vzpamatovat z krásného snění a už to tu bylo. Za pípou příjemná dívčina, v půlitrech orosený Fabián, k tomu naložený hermoš, pořád krásný počásko, no zkrátka hotový ráj na zemi.
Je vám asi naprosto jasné, že se nám odtud vůbec nechtělo. Navíc před náma šestikilometrový stoupání na Bajkonur a pak ještě dva po hřebeni na Brdlajf. Sakra vědět tak o nějakým kempu tady v okolí, no to by byla paráda. Tak jsem si znovu pořádně přihnul a najednou mi svitlo! Přítel na telefonu.
„Co to blábolíš, nemáš úpal?“ čuměl na mě nechápavě Morojed.
„Ne a jestli to vyjde, tak mi budeš z vděčnosti líbat ruce. Mám nápad za milion!“
a než se stačil spolukonzument u stolu vzpamatovat, už jsem držel v ruce telefon a psal komu? No přeci Raddinovi. Ten dobrák byl nedávno na průzkumné misi nedaleko a hlásil mi objev několika nových kempů a jednoho srubu. Přítel na telefonu nezklamal a tak jsme po další hodince byli vybavený souřadnicemi pár kempů, čtyřma petkama lahodného pivánka a výbornou náladou. K nejbližšímu kempu to sice je stejně něco málo přes pět kiláčků, ale né do takovýho kopce a navíc ještě cestou nějaký ty dosud neodlovený keše. To nám vlilo tolik energie do žil, že jsme z hospody vyrazili jak střelený. Pravda je, že nás elán trochu přešel už když jsme opouštěli poslední barák ve vsi, přeci jen bylo pořád dost teplo a my taky měli trochu upito. Ale pěkná cesta a krásný výhledy do údolí nás popoháněly dál. K tomu vidina spaní na dosud neznámým kempu. Jen cesta nevedla zrovna po rovině, ale trvale stoupala. Nu co. Co ráno spadlo dolů, musí zase vylízt večer nahoru.
Cesta nás vedla nejdřív loukou, pak úvozem v lese, kolem úložiště nechtěných důchodců dál do Krkavčího údolí. Až v hlubším lese nám došlo, že slunce pomalu zapadlo a začíná se trochu stmívat.
„Jak je to ještě daleko? Máš ty souřadky uložený?“ ptám se v naději, že už tam skoro jsme.
„Asi necelý kilák nahoru. Ne počkej to je k nejbližší keši. Takže asi ještě čtyři kiláky.“
„To si děláš prdel, to za světla nedáme ani omylem.“
Morojed si sice prdel nedělal, ale pravdu naštěstí taky neměl. Za dalším ohybem údolí jsme minuli pramen prdlavka, tedy pardon Brdlavka a po pár desítkách metrů se před námi les náhle otevřel a byla tu podivně zarostlá louka. Na ní ještě podivnější pozůstatky jakýchsi staveb, či co. Aha to je místo, kde měla stát ta hostomická přehrada. Nebyl moc čas tu ztrácet čas, noc nám byla v patách, vrátíme se sem ráno a víc to prozkoumáme včetně odlovu místní krabky. Pokračovali jsme loukou dál až k místu, kde se cesta opět nořila do hustého lesa. A jen jsme do něj vkročili, tak nás přes nos praštila vůně zapálenýho dřeva. Áa na kempu bude plno. No a taky bylo! A zrovinka u toho parádního srubu. Škoda, ale stejně bych dneska nespal vevnitř, když je tak parádní večer. Jdem dál na další kemp, přesně jak nám to Raddino popsal. Jenže ouha i na dalším kempu bylo plno. A sakra co dál? Jdem dál. Vždyť tu má být ještě nějaké to tábořiště. No bylo, ale už to nebyl takový šlágr. Trochu fuj les kolem, ale zase spousta dřeva ke spálení. Pomalu se šeřilo a tak nezbylo, než zakempit zrovinka tady. Spal jsem už na mnohem horších místech. Po chvilkovým protažení bez báglů, jsem hrábnul do stromů, a pánčto mám ruce jako bagr tak tu za chvilku bylo výstavní tábořiště s pěknou hromadou dřeva. Během chvilky už taky hořel oheň a sliboval další příjemné chvilky. Morojed si ještě upravil přístřešek na spaní, ale já na to tentokrát kašlal a rozvinul jen své lože bokem v jehličí. Pak už to šlo ráz na ráz. Piva mizela jak kdyby je někdo lil do potoka, lesem se nesli různé filozofické úvahy, později i falešně zpívané písně ze všech koutů nejen Brd. Noc se ale pomalu přesunula přes svoji polovinu, pivo začalo docházet a tak ani já a ani můj spolunocležník neprotestoval a odebrali jsme se do svých vaků ke spaní. A nemusel jsem ani zkoušet počítat divoký prasata běhající kolem v lese a hned jsem zabral.