Jak jsme mokli u studánek

Protože se Smrk rozmnožil a brzy mu doma přistane malý Smrček nebo Jedlička, dostal ještě před touto milou událostí od paní Smrkové příležitost se pořádně vyvenčit. A protože už dlouho pořádně nevyvenčil mně, vzali jsme si oba v práci volno a jeli do Rokycan pohnout s Brdy Challenge. Do bronzu nám chybělo jen pár keší, tak jsme se rozhodli, že popojedem.

A taky jsem si říkala, že by bylo dobrý vyslat do světa signál o tom, že nejsem žádnej T5 úzkoprofilák. Ovšem zlatý T5ky…

Hardcore začal hned při domlouvání: „Vyzvednu tě v 7.“ Hm. Ne, kámo. Nevyzvedneš. Není to technicky možné. Ještě před pár hodinama jsem marně nahazovala na Dějiny lékařství. A jsem ztahaná jak lama. V půl deváte byl Smrk před domem. Za deset deset i já. Smrka evidentně potěšilo, že jsem nepřekonala svůj rekor 29 minut a mohli jsme vyrazit.

Cestou začalo pršet. Obvinila jsem Smrka, že za to může. Přiznal se. Celá situace začala nápadně připomínat náš společný výlet na megáč v Rakousku. Zadoufala jsem, že když jedeme jen na jeden den, mohla by tentokrát republika být ušetřena povodní. Přišlo mi ho trošku líto, když se sám nazval Mrakomorem a připomněla jsem mu, že jsme v Brdech byli společně už dvakrát za slunného počasí. Kontroval tím, že sám tam byl už víckrát a lilo vždycky.

Dojeli jsme do Rokycan, nakoupili svačinu a vyrazili pro pár pezíkovek (pro ty, kdo neznají pezika1, škarpovek). Prvním nálezem byl kus papíru smotaný v zábradlí. Další pokus proběhl u secesní vily, nanovka, kterou už dva měsíce nikdo nenašel. Chvíli jsem se snažila, ale po té, co jsem se pokusila zapálit si tužku, jsem to vzdala. Třetím úlovkem byla už normální krabička s normálním logbookem, na jaké jsme zvyklí, ale Smrk z ní v tu chvíli měl obrovskou radost, jako by se jeho život najednou vrátil do zajetých kolejí. Hned po ní ovšem další papír v díře, takže jsme raději jeli zkusit x-tou stage Brouků v hlavě. Tahle 5/5 lahůdka je ovšem kvůli údržbě na zimu už přes 4 měsíce disabled. Nebyli jsme tudíž neúspěchem zaskočeni a rozhodli se zkusit štěstí v brdských lesích. Třeba to v nich půjde líp.

Tou dobou jsem už měla naprosto durch boty i s ponožkama a celkove jsem byla nepříjemně vlhká. Neviděla jsem tedy mnoho důvodů k nemístnému optimismu, kterým ovšem Smrk v takových situacích vysloveně srší. Svým způsobem ho chápu, když se setkám s negativním člověkem, taky u sebe sleduju tendence ten negativismus nějak vyvažovat. Ovšem já jsem nebyla negativní, já jsem byla mokrá. Vyhlídka na keše nelogicky rozházené po kopci s odbočkami na kilometry daleko mě navíc naplňovala lehkými obavami. Nějak jsem věděla, že tohle se mi s mokrýma botama moc libít nebude. Nicméně jsem byla ochotná tomu dát šanci. Přeci jen v Praze moc studánek nemáme a u každé kešky byl waypoint na odpočívadlo a studánku.

Pořád pršelo. Ne moc, ale o to vytrvaleji a vlezleji. Rozhodli jsme se nejdřív si dát mysterku o tom, jak nějaké mimino hledalo keš (potěšilo nás, že jsme to zvládli 4x rychleji než to dítě), potom zlikvidovat nelogické odbočky a pak už si dát okruh přes vrchol kopce. Na jedné z odboček jsme kromě střelnice objevili polorozpadlé stavení a rozvedli debatu o tom, že v dávných dobách by se dalo prostě obsadit a přivlastnit a jaká je to škoda, že už to nejde.

Pak jsme se přesunuli dál a pořád pršelo. Začaly mě bolet nohy. Smrk byl optimistický. Já jsem propadala letargii a věděla jsem, že to není dobře. Dokud nadávám, ještě je fajn. Pokud propadnu letargii, je další fází už jen zalehnutí na zem a žádost o ránu z milosti. Pocítila jsem potřebu kamaráda varovat a ten mi s úsměvem oznámil, že vlak jezdí z Rokycan. Zatnula jsem tedy zuby a táhla se k další studánce. Je mi jasný, že se musím jevit jako hysterka nebo princeznička, přeci jen jsme nebyli ani v půlce výletu a čekala nás cesta do kopce. Ale člověk, který si zapálí tužku a loguje se cigaretou, je naprosto nevhodne oblečen na výlet s Mrakomorem a ma už tři hodiny mokrý a zmrzlý nohy, evidentně neni nejlépe připraven na výlet do hor. Brdy jsou hory, ne?

Minuli jsme další ze studánek, ve které si plavaly dvě žáby a našli další z odpočívadel. Vegetace začala být hustší a spletitější a odpočívadlům ubyly stříšky. I ten poslední kousek suchého prostoru zmizel. Špinavý marketingový tah, u hlavních cest je stříška a jak dojde člověk tam, kde i logů v keších ubylo, přijde o střechu nad hlavou.

Další studánka a strmější terén. V kopci plném kamení a smrčků jsou hinty typu „v kořenech smrku pod kamenem“. OJD. Chci umřít. Jednu keš nenacházíme, kořeny smrků jsou rozryté od prasat a to vyvolává debatu o tom, jak zoufalý musí být kanec, aby sežral plastovou lock&lock.

Další keš nás dovádí ke stromu s hnízdem ptáka noha. Nebo minimálně kondora. Ten není doma, jinak by si ten datel opodál neťukal do stromu tak klidně. Smrk mě opakovaně děsí nabádáním k permanentnímu pohybu, protože kdo se zastaví, toho si přijdou kanci prohlídnout. Nestojím o prohlídku od kanců a tak statečně šlapu v nasáklých botách dál. Přestává pršet a na chvilku dokonce vykukuje slunce.

Těsně pod vrcholem nacházíme kamenné moře a já trvám na tom, že si do něj půjdu zaplavat. Smrk se tváří nesouhlasně a snaží se mě odradit poukazováním na fakt, že si zajdeme 100 metrů. Chtěl jsi na výlet, jsme na výletě. A já si chci zaplavat v moři. Nechal se tedy zlomit. Cestou zpátky ke kešce zjišťuju, že jsem vlastně plavala v rezervaci. Not cool. Takže děti: v přírodní rezervaci se nesmí chodit mimo značené cesty. Buďte tedy pozornější než teta Slaneček a nelezte, kam nemáte. To, že vám owneři místích keší vlastně nedávají jinou možnost, pokud jejich krabičky chcete zalogovat, je taky smutné. 

Studánky jsme tedy úspěšně uzavřeli bonusovkou mimo značenou cestu, dali si místní earth cache, zapsali se do vrcholové knížky, zkoukli borůvčí – letos budou, došli na výhled, našli u skal dvě další kešky a když jsme se konečně dostali zpátky dolů a já jsem uviděla světlo na konci tunelu, rozhodla jsem se, že výlet do Alp odložím na neurčito a se Smrkem si párkrát dám maximálně rychlou pražskou nočku.

Série o studánkách je hezká, i když zbytečně roztahaná, hinty by měly být přesnější a finálka mimo reyervaci. Ovšem téměř v každé keši byla CWG na výměnu, což potěšilo Smrka a pár hraček, což potěší děti. Logbooky by to chtělo vyměnit. Počasí si zvolte lepší, počkejte, až doyrají borůvky a máme tu tip na pěkný výlet.

.