Jak jsme mokli na megáči

Slanečkův pohled na věc:

Už před pár měsíci se mi Smrk na jedné noční keši zmiňoval o chystaném megaeventu v Rakousku. Tuším jsem mu tenkrát zdvořile odkejvala, že je to dobrej napád a že uvidíme. Uvidíme! Jenomže uvidíme po Smrkovsku znamená „bezva, Slaneček s tím počítá“. Tak jsem s tím postupně začala počítat. Zejména poté, co se Smrk aktivně jal luštit přilehlé T5 mysterky, jsem pochopila, že to s mou účastí myslí skutečně vážně. Zalogovala jsem tedy Will attend a následující týdny se nechala spamovat německy psanými emaily o organizačních záležitostech. Vzhledem k tomu, že moje německá slovní zásoba se za posledních pár let smrskla na Ich bin wirklich überrascht, dařilo se mi celou akci úspěšně ignorovat dalších pár týdnů, než to začalo vypadat, že teda skutečně jedeme. V tu chvíli odřekli všichni ostatní plánovaní účastníci a mně se zazdálo jako dobrý nápad přizvat Kubíka5, který by hon na T5 keše maximálně zefektivnil. Po zhruba dvoustovce vyměněných emailů se ovšem z prostého Kubíka5 stal Pan Inženýr Kubík5, což důkladně oslavil a tím celé plánování jeho účasti skončilo. Kubíku, ještě jednou gratulujeme a máváme.

Byli jsme zase sami dva. A pak jsem na fóru objevila příspěvek pyxise.praha, kterým hledal společnost. S pyxisem jsme byli už na jeho eventu Sazava river II., buzeroval nás z pozice kormidelníka a tak mě napadlo, že by nebylo od věci naše dvě plánované posádky sloučit. Z různých organizačních důvodů, kterými vás nebudu unavovat, se to nakonec nepodařilo, ale dali jsme si spicha na earthce European watershed Danube-Elbe těsně za hranicemi s Rakouskem.

Odjezd se protáhl o návštěvu autoservisu a keše Budhisticka – Budha, kterou jsme měli oba se Smrkem vyluštěnou a ani jeden jsme jí nenašli. Spojenými silami byla dobyta a hodinu a půl po srazu to začalo vypadat, že jednou snad i opustíme Prahu. A pršelo.

Cestou jsme se stavili na dvě tradičky v Táboře, kde jsem si pěkně zamáčela boty a na mnou vymodlený letterbox Schrodingerova kocka – tady se ukázala velmi podstatná věc pro celý náš výlet: Smrk nahazuje jako ďábel! Znám ho pomalu od tý doby, co kešuju, ví, že mě baví té pětky a celou dobu mi tvrdí, že má strach z výšek. Od té doby, co nafasoval sedák, je tedy svolný do určité výšky vylézt, ale tajit mi takovýhle talent, když se obecně ví, že já házím jak holka, to považuju za skutečný podraz. No, úspěšně jsme zjistili, jestli je kočka živá, mrtvá nebo obojí a po nákupu v pekelným a nelogickým krámu v Budějkách (odmítala jsem odjet bez Radlera) jsme se konečně srazili s pyxisem.

Cestou jsme sezobli dvě tradičky a Smrk se mi snažil namluvit, že ty tečky dopadající na čelní sklo auta, jsou mušky. Byl vůbec odporně optimistický, co se týče počasí, takže jsem toho názoru, že povodně jsou nakonec jeho vina.

Dorazili jsme do kempu, který byl prázdný. Pršelo. Obvinila jsem ho, že jsme někde jinde. Obešli jsme parkoviště a pár budov. Nikde ani noha. Pršelo. Zazvonil a vytáhnul z jednoho barák pěknou slečnu. Někdo má ten talent. Ať vzpomínám, jak vzpomínám, nemám pocit, že by někdy z baráku vylezl fakt pěknej chlap, když zvoním já. No nic, pěkná slečna nám vysvětlila, co a jak, rozbila elektrická vrata, pak dorazil pyxis a šli jsme stavět stan. No, stan… Katedrálu. Tolik místa nemám snad ani doma. Zaplať bůh za pyxise, bez něj bychom tam asi šaškovali do teď.

Pořád pršelo. Otevřeli jsme si piva a šli nafukovat matrace do ložnic. Katedrála měla dvě ložnice. Luxus. Nafukovali jsme a pršelo. Dali jsme si další pivo. Pršelo a nafukovali jsme. U třetí plechovky se nám začalo zdát, že nafukovat jednu matraci čtyřicet minut není správné. Smrk zatelefonoval majiteli stanu, který se podivil, že obvykle trvá nafouknutí jedné matrace asi pět minut a jak je prima, že to jde tak rychle. Prokleli jsme všechno živé na zemi, utáhli ventil a během pěti minut nafoukli obě matrace. Přestalo pršet. Pyxis vytáhl svou karimatku, podložil nám jí zadky na mokré lavici, Smrk vytáhl dvě čajové svíčky, co sebou tahá od nějaké keše, kde byly potřeba, já jsem vytáhla senviče s americkým hovězím, co zraje mokrou cestou na lodi, nejlepší špenát, co svět viděl, fazolky a kukuřičky na čínský způsob a pár dalších piknikových záležitostí a probírali jsme, co život přinesl od doby, co jsme se viděli naposled. Pak začalo znovu pršet a tak jsme šli spát.

Další události mám poněkud zamlžené, z pudu sebezáchovy se je můj umučený mozek pokusil vytěsnit. Vím jen, že jsem se marně snažila zahřát a usnout, že se chodilo různě na střídačku čurat a že do toho byl nějak zapletený vlkodlak. Taky si matně vzpomínám, že jsem si přála, aby mě sežral a zbavil utrpení. Matrace se vyfoukla a ja jsem ležela na studené a tvrdé podlaze. Když nemám pokryté základní lidské potřeby, trpím a jsem protivná. Tak jsem se klepala zimou, poslouchala pyxisovo něžné, erotické chrápání (jeho vlastní termín) a záviděla mu.

Nakonec jsem musela usnout, jinak by nebylo možné, že mě brutálně probudili. Jejich optimismus byl naprosto nemístný a drzý. To i přesto, že zrovna chvíli nepršelo. Bylo mi důrazně vysvětleno, že držkování po ránu není sexy, což jsem stejně nechápala, protože jsem za á neměla své ranní kafe a za bé ráno a sexy je slovní spojení, které mi absolutně nedává smysl. Poplakala jsem si, dala si kafe a cigáro a v rekordním čase jsem se během půl hodky vyhrabala ze spacáku. Jelo se na megáč.

Zaparkovali jsme na okraji Thalheimu, přímo na silnici, ze které organizátoři udělali parkplatz, nasměrovali nás a pak už jsme jen kilometr šlapali. Jako první jsme narazili na trakař s cestovateli, vyměnili, odevzdali jsme prohlášení, že když se zrakvíme, můžeme si za to sami a hned vzápětí se šli zalogovat. Logbook byl dimenzovaný na davy a logovalo se UV fixem na černou plachtu.

Procourali jsme prostory se stánky, zkoukli coiny, navigace, trička, schránky na keše, pozdravili se s prodejci z domoviny, nafasovali igelitku s letáčkama a vyrazili na keše. Beztak se pomalu schylovalo k tomu, proč jsme přijeli. Místní revírníci začali poustět 2013 nových keší a bylo nutné uzmout místním pár FTF.

První tradičku nám vyfoukli němečtí kolegové, takže pěkné druhé místo. Na další už padlo FTF. Byla pěkně stranou, v lese, žádná drive-in (z mého pohledu líné kachny bohužel…).

Protože nás jedno prvenství uspokojilo, rozhodli jsme se prozkoumat kvalitu místních T5 keší. Zaparkovali jsme u místního obchodu a vyrazili na stromovku. V tu chvíli jsem docenila, ze jsem kromě mokrých tenisek vybavena i holinkama, keš se nachází na stromě, který roste přímo na hnojišti. Co všechno přináší obliba extrémních krabiček… Že je k odlovu potřeba speciální vybavení? Dobře, s tím se počítá. Ale o vidlích nikdo nemluvil…

Po přistání na hnoji se s námi bohužel rozloučil pyxis a odjel za prací. Vyrazili jsme do obchodu pro něco k snídani a Smrk si vydupal svíčky na večer, ty jeho kačerské čajovky u něho samotného neprošly. Vybral si slušivou hřbitovní svíčku, aby u kasy zjistil, že se prodávají jen v páru. A cestou k autu začaly chodit notifikace o T5 keších. Strategicky jsme vybrali a vyrazili. Smrk byl poněkud neklidný, neboť ho značky na silnici omezovaly na 70km v hodině, což není úplně FTF friendly. Podařilo se nám zaparkovat u kraje lesa a vyrazili jsme vsříc novým zážitkům. Kupodivu nepršelo.

Hned první strom byl celkem přijatelný, keš nizoučko, nahodili jsme hned, Smrk vylezl nahoru, otevřel keš, vyndal logbook…. a spodek krabičky mu spadl na zem. Vzápětí se na zem tiše a poklidně začaly snášet čisté stránky logbooku. Poslala jsem mu je nahoru po laně, i když to obnášelo chvilku smlouvání. Jako člověk, co má hrůzu z výšek, měl pochopitelně tendence co nejdřív se vrátit na pevnou zem, ale projevil velkou statečnost a disciplínu a keš jsme tedy mohli zanechat v pořádku i budoucím lovcům. Byli jsme první. Stejně tak i na dalším stromě. V tu chvíli už naším směrem mířila skupinka českých kačerů, byla to tudíž naše jediná dvě FTF na místních stromovkách. Dál jsme urvali pár druhých míst a tuším jedno třetí. Nepotkali jsme je, ale z logů vím, že zvládli 21 FTF. Máme se se Smrkem a naším ležérním přístupem co učit, jestli se z nás maj stát správný honibodi. Stejně ale chápu, že nákup hřbitovních svíček je důležitej.

U třetího stromu nastaly komplikace. Koho baví T5ky, ten si je dobře vědom toho, že dřív nebo později se dostaví komplikace. Na vedlejším smrku se nám zaseknul nahazovací pytlík a povolil až po x pokusech o přervání reepky. Přesně v momentu, kdy jsem vytahovala zapalovač s rozhodnutím lanko přepálit, abychom aspoň mohli pokračovat v nahazování  s druhým pytlíkem. Zaplať pánbůh za ty dary, nechat se mi ho tam nechtělo, zejména s pár metry do daleka zářícího provázku by to bylo trapné. Pak jsem se nahoře zasekla já, když se mi zakousnul croll do lana tak kvalitně, že nešel sundat. Jako nešel. Fakt. Vůbec. Musela jsem se vykroutit jako hadí žena a úplně ho ze sebe sundat, rozhodnutá nechat ho na laně a stáhnout lano i s ním. V tu chvíli povolil, takže ani to nebylo nutné. Pokorně jsem se potom vrátila k pomalejšímu, ale nezasekávacímu způsobu lezení. Přeci jen pro komunikaci s rakouskými hasiči nejsem dostatečně jazykově vybavena. U předposledního stromu jsme potkali skupinku německých lovců, s nimiž jsme krátce pohovořili o jejich zklamáni ze série. Působila trochu jako šitá horkou jehlou, stromky malé, sem tam jsem měla pocit, že by šlo v okolí vybrat vhodnějsí stromy a na takhle mamutí akci musela spousta z nich dost trpět. Na druhou stranu les nijak neoplýval nádhernými vzrostlými buky. Zavzpomínali jsme tedy společně na pár ukázkových keší z okolí Drážďan, popřáli si hodně štěstí a rozešli se každý svým směrem. Zbýval nám poslední vybraný strom, když začalo znovu pršet. Rychle nahoru, rychle dolu, rychle sbalit a vydat se zpět. S mezizastávkou u toho problematického stromu, pohledat ztracené Smrkovo razítko.

Cestou jsme se rozloučili s našimi německými přáteli, kteří lov zabalili kvůli dešti, dorazili jsme do auta, mokří jak bobři, posvačili a jeli směr kemp.

Cestou jsme si dali pár tradiček a připojili se k další německé grupě na FTF na 4,5/1 (která byla hned druhý den archivovaná), moc hezky udělaná.

No a pak jsem zjistila, že hned za rohem máme další strom, kde FTF urvala John Nash s Trevelyan77. Nemohla jsem tam tu keš nechat. John Nash je nejvýkonnější češka, co se T5 keší týče a můj velký vzor. No jo, každý si hledá na geocachingu svoji motivaci. To se ví. Ale nahazování v tom slejváku Smrkovi přestalo jít od ruky. Snažili jsme se oba dobře půl hodiny, ale jako by mi ho někdo vyměnil. Asi toho měl po celém dni taky dost. Ze stromu stékaly po kůře potoky vody a my jsme se shodli na tom, že jsme dva kreténi, když tam šaškujem. Ale vzdát se nám to nechtělo. Dohodli jsme se na posledních pěti pokusech a na první z nich to tam Smrk šoupnul. Přetáhnout lano, vysoukat se z posledních sil vzhůru, rychle dolů, sbalit lano a …. asi 200m odsud je ještě jeden. Peklo, tohleto. Rychlá domluva, že se opravdu jen podíváme. Jen kdyby byl úplně ten nejjednodušší z nejjednodušších, pak možná… Nebyl. Oběma se nám moc ulevilo. Trávit další hodinu marnými pokusy o nahození do jedné maličké rozsochy, to už by bylo moc. Otočili jsme se a cestou k autu jsme si spokojeně odsouhlasili, že nejsme zas takoví magoři a že to byl prima den.

V kempu jsme se najedli, protože pršelo, zavrhli jsme nápad na večerní seanci za romantického svitu hřbitovních svíček, dofoukla jsem matraci, ujistila se, že je skutečně zavřená a upadla jsem do komatu. Probudila jsem se po deseti hodinách vydatného spánku na vypuštěné matraci, zaradovala se, že mi to ulehčí balení, probrala se studeným kafem bez kofeinu (!) a šli jsme balit. Naprosto přirozeně se to, co při příjezdu volně leželo v taškách, najednou nevešlo. Ale nějak jsme složili katedrálu, naházeli krámy do kufru a odjeli na CITO. Úklid v podání rakouských kolegů vypadal tak, že se dav kačerů rozprchl po městě a šel od keše ke keši. Cestou sbírali odpadky, to zas jo. Zvládli jsme vybrutálit jedno Where I Go, oběhnout multinu, což byla nejstarší hornorakouská keš a před námi v ní byli zapsaní Taxoft a Ptacopysk, pár tradiček a když jsme šli cvičně okouknout strom na parkovišti, ke kterému jsme měli v plánu se vrátit s lanem, našli jsme na něm paní se žebříkem. Byla milá a nechala nás zalogovat. Tím nám vznikl čas na poslední stromovku výletu a jak se říká nejlepší na konec, tohle byl přesně opačný případ. Skládka všude kolem, stromek, který roste vedle zničený, jak ho předchozí lovci používali jako pomůcku při lezení a samozřejmě zase lilo. Za déšť owner nemohl, ale stejně je už keš archivovaná.

Při procházce po městě jsme zaregistrovali zvednutou hladinu řeky, že přišly povodně jsme zjistili cestou domu. Trvala nám kvůli uzavírkám podstatně déle, což zcela jistě nepotěšilo paní Smrkovou, i proto, ze Smrkovi navlhnul telefon a nemohl jí dát o zpoždění vědět. Nu což, předpokládám, že to vyžehlil těma dvěma hřbitovníma svíčkama.

Smrkův pohled na věc:

Někdy v říjnu minulého roku mě napadlo, že bych se mohl podívat po eventech v cizině, abychom dali světu vědět, že jsou u nás taky krabičkoví magoři, jako že v tom nejsou sami. Vypnul jsem na mapě všechny kešky kromě eventů, oddálil mapu a koukal. Sem tam jsem něco rozkliknul, ale to byl samý pokec u piva, pokec u buřtů, ale najednou jsem kliknul na megaevent. Sice to bývají takové pouťové atrakce se stánky, ale zaujalo mě 2013 nových keší s možností na FTF. Na a řekněme si upřímně, kdo z Čechů se může pochlubit FTFkem na rakouské keši, že?

Na nejbližší výpravě se Slanečkem jsem předestřel plán na zájezd do Rakouska. Bez ptaní odsouhlasila, a tak jsem začal plánovat. Protože mi bylo jasné, že se jí nebude chtít jen tak mrhat časem a její srdce bude toužit po zápisu do rakouského logbooku rakouské T5ky, tak jsem si je vyfiltroval a vyluštil několik otazníků. To jsem ještě netušil, že v okolí megaeventu vypukne šílenství a spousta keší v okruhu třiceti kilometrů bude po dobu konání disablována. Nevím, jestli to mělo u všech keší smysl, u většiny jsme byli ten víkend jediní.

Ještě pak zbývalo zařídit si dovolenou na pátek a sehnat další posádku. Jenže jeden mohl až později odpoledne, druhý stěhoval barák. Tak Slaneček dohodla Kubíka5, z čehož jsem měl trochu obavu. Těšil jsem se na letní courání po horských loukách od keše ke keši, ale co jsem tak slyšel o lovu Kubíka5, tak pro něj je ztrátou času cokoli mimo huntu od pětky k pětce, spí a vylučuje zásadně v průběhu šplhu nahoru nebo dolů.Takže jsem byl nakonec sobecky rád, že nedorazil.

Slanečka jsem vyzvedl ráno doma a nejdřív jsme museli oběhnout její autoservis a cestou několik pražských keší. Pak už jsme se vydali směr jih. Hned za Prahou začalo pršet jako blázen, ale utěšoval jsem sebe i Slanečka tím, že pojedeme na druhou stranu hor a tam může být situace lepší. Být mohla, ale Slaneček okamžitě vyvolala Aladina, který nám ukázal obrovský mrak přes polovinu Evropy se středem mezi Pasovem a Lincem. Ale co, každý mrak se jednou vyprší.

Prvním cílem byla Schrodingerova kočka, protože Slaneček mi celou dobu říkala, že kdo nemá tuhle keš, není nadkačer, na což jsem velice háklivý. Cestou jsme pobrali pár tradiček a už jsme hledali první stage. Celou dobu nám to šlo dobře a filozofovali jsme o tom, jestli je kočka v krabici živá, i když je ve skutečnosti mrtvá. Až u finálky jsme zjistili, že Slaneček nečte celé stage, takže jsme úplně zbytečně vlezli do pole, po dešti krásně mokrého. Ale nakonec poloBFkem strom nalezen. Tam jsem pak chvíli sledoval, jak Slaneček marně hází pytlíkem do výšin nebeských. Překvapilo mě, že do toho nedává žádnou sílu, ale přesto pytlík letí celkem vysoko. Tak jsem ho vzal a stejným stylem hodil až do koruny. Na druhý pokus zamířit a bylo to.

Pak už jsme přes budějovický obchod mířili do Rakouska za Pyxisem. Cestou nás opět udivoval déšť, který padal vždy jen ve chvíli, kdy jsme byli v autě, a atomová elektrárna. U domluvené earthky jsme se sice setkali, ale jen jsme si vyměnili souřadnice kempu a zase jeli každý po své trase, protože Pyxis neměl dálniční nálepku. Získaný čas jsme využili na pár drajvek.

Kemp s názvem Rybářský ráj jsme našli, ale byl pustý a prázdný. Vedle něj byl domeček, na domečku zvoneček. Tak jsme zazvonili a otevřela mladá Rakušanka. Zeptal jsem se na plac pro stan a ona se hned začala vyptávat, jestli jsme přijeli na sraz kačerů. Byla to lest, protože nerybáři měli ubytování ve stanu o dvě eura na noc dražší. Ale jako blbec jsem jí to odkýval. Stěžovala si, že už týden prší, že jim rybáři zrušili pobyt, ale že chodí rezervace od kačerů. Tak jsem se začal těšit, že večer pokecáme s kačery… nepokecali, byli jsme tam sami. Slečně jsem ale poctivě nahlásil, že jsme tři dospělí na dvě noci. Přinesla patřičný účet, já zaplatil a odešla. Za pár minut dorazil Pyxis. Rakouská slečna ho odchytla a ptala se ho, jestli je třetí. Ten si cosi pomyslel o jejím duševním zdraví, když vidí, že v autě sedí sám. Tak jsem musel zasáhnout a potvrdit jí, že on je tím třetím (Pyxis neznal předešlou konverzaci). Slečna Pyxisovi otevřela vrata, aby mohl vyložit věci až k místu táboření, přičemž poté zjistila, že už je nezavře, jelikož tam byl tak sofistikovaný otevírací mechanismus, že selhal. Chtěli jsme si nechat auta u stanu, ale bylo nám řečeno, že auta musí být na parkovišti, protože tam mají… a tomu jsem nerozuměl.

Postavili jsme společnými silami stan a začali foukat matraci. Že je tam povolený ventil a hodinu foukáme jako blbci zbytečně, jsme zjistili poněkud hladoví. Po zdárném nafouknutí matrací Slaneček vytáhla hamburgery, já čajové svíčky neodolné proti větru a dešti a hodovali jsme na venkovním posezení. Teprve druhý den ráno nás rybáři upozornili, že do toho domečku, u kterého jsme seděli, se dá vejít a je tam vcelku luxusní jídelna s ledničkou a kamny.

Večer jsme s Pyxisem zalehli do jedné komůrky, Slaneček do druhé. Pyxis něco vykládal o erotickém chrápání, ale já tak nějak hned vytuhnul. Občas jsem se poloprobudil, abych se převalil. Náhle se ozvalo mohutné chrápání. Asi bylo nějaké jiné, protože se u něj dalo spát. Jenže nad ránem jsme zjistili, proč jsme nemohli parkovat u stanu, co že to mají v té stodole. Vlkodlaka! Nic jiného nemohlo dělat tak hrozivé zvuky. Chvilku jsme se dohadovali, co to asi je, ale radši jsme všichni zase usnuli.

Ráno jsme vyskočili jako rybičky a ladili navigace. Jen Slaneček na nás ze stanu mrzutě koukala a vypadalo to, že jí končí svět. Ale nakonec se vykutálela, zabalili jsme si a vyrazili na event. To bylo několik stánků s roztodivnými coiny a ještě roztodivnějšími schránkami na keše. Zalogovali jsme se, hodil jsem dánský coin do stavebního kolečka, do kterého jsem se přes hrozen opisovačů a fotografů málem ani netrefil. Sotva dopadl, vrhli se po něm jako slepice po flusu.

Po zalogování, odevzdání nevyplněného parte a obdržení energeťáku, jsme vyrazili na první pokusy o FTF. Na prvním nám ho vyfoukli Němci. Takový paradox. Čech se žene do Rakouska, aby ho předeběhnul Němec? Na další keši jsme už nezaváhali a FTF ulovili. To bylo radosti jako na Starém bělidle.

Slaneček se už nemohla dočkat nějaké T5, tak jsme vyrazili na keš s názvem Konečně dospělý. Moje první keška vedle supermarketu a v hnojišti. Trochu jsme zamazali lano, ale jinak to dopadlo dobře.

Pyxis pak musel jet pracovně do Německa a nám píply první T5 keše. Vyrazili jsme hned k první. Dostat se k ní bylo snadné, ale pak to bylo horší. Všimnul jsem si provázku, tak jsme podržel víčko a keš pustil. A náhle začala plachtit dolů. Koho to napadlo, že bude přivázané jen víčko? No nic, Slaneček mi poslala keš nahoru, jenže mezi tím se mi rozletěl logbook, který navíc zůstal viset ve větvích. Koho by to napadlo, že ty proužky papíru nebudou spojené? Nakonec jsme si ale plácli, FTF bylo naše. Naládovali jsme do navigace asi dvacet keší, které porůznu píply a zjistili, že jich je asi šest v řadě. Teprve doma jsme zjistili, že ta řada nebyla kompletní a další byly puštěny, když už jsme tam nebyli. Takže jsme se prošli pod kešemi až k publikované a další FTF. Na dalších už jsme tak úspěšní nebyli. Proti nám šla česká výprava a jim v patách německá, takže jsme byli nejprve druzí a na konci už třetí. Na konci trailu začalo už pořádně pršet, tak jsme se vydali k autu. Jdeme si to mokrým lesem a najednou na zemi leží veliká sekera! Raději jsme ji obešli. Vůbec jsme pořád něco obcházeli, protože spousta toho lesa byla oplocená. Pár metrů tuhle, pár metrů támhle. To jsou moje stromy, moje houby, moje klíšťata, tady je Krakonošovo.

K autu jsme se dopotáceli promoklí a hladoví. Najedli jsme se a rozhodli se, že zkusíme nějaké drajvky. Ulovili jsme dvě a pak pípla tradička kousek od nás. Obtížnosti 4,5 a terén 1 nás navnadil. Přivalili jsme si to na úvodky a tam už se konal německý event.

Cestou zpět do kempu si Slaneček všimla, že pojedeme ještě kolem další série T5 a že se tam alespoň podíváme. V ukrutném dešti jsme ulovili jednu, k další jsme jen přišli a když jsme viděli, v jakém to křoví bychom museli nahodit lano, vzdali jsme to a jeli do kempu. Navečeřeli se a v deset usnuli spánkem utahaných. V noci se toho ale moc nenaspalo. Přišel takový liják, že když na chvilku přestal, ticho mě vzbudilo. Pak se zase přihnal vichr a lomcoval nám se stanem tak mohutně, že jsem chvílemi měl pocit, že letíme. Dokonce ani vlkodlak nevylezl.

Ráno jsem vstal, nasnídal se sám, protože Slaneček předstírala smrt napodobujíc vačici. Vyrazil jsem tedy pro tradičku mezi místní rybníky. O rybnících se už moc mluvit nedalo, bylo to spíš jezero, kde se voda valila přes hráze a úspěšně je z druhé strany nahlodávala. Majitel rybníků a kempu začal rybníky starostlivě obcházet, tak jsme se radši zabalili, složili stan, naložili se a jeli na CITO. Trochu zvláštní CITO. Lidi nafasovali pytle a rukavice a uklízelo se celé město. No uklízelo, spíš se sbíral bordel podél cesty ke keším. Taky jsme si ulovili nejstarší multinu v Horním Rakousku a šestou celkově. Opět si řekněme, kdo to má? Pak padlo pár tradiček a T5ka s paní v koruně stromu, která by se jistojistě zlomila, kdybychom jí ten žebřík nedrželi. Nakonec jsme ještě za deště vyrazili pro jednu T5ku hned vedle parkoviště. To nejhorší na konec. Keš na ošklivém stromě, v blátě a hlavně tady jsem viděl, kde berou munici odpůrci keší na stromě. Tomu stromu nic nebylo, ale hned vedle byl jiný, tenký, který kačeři oholili od větví až do výše keše. Napsali jsme to do logu, přidali fotku a do pár minut byla keš v archivu. Když se hovada neumějí chovat, nebudou mít keš.

Cesta domů pak ubíhala pomalu. Kvůli slejváku se nám už ani nechtělo pro drajvky, navíc po dálnici se kvůli potokům vody nedalo jet rychleji než devadesátkou. Po několika hodinách jsme se doplazili do Prahy, ale tam nastal další zádrhel, který způsobil rozvodněný Botič. Nemohl jsem Slanečka dovézt domů. Nakonec se to po objetí půlky města podařilo a i já jsem v sedm večer spočinul na gauči. V noci se mi pak zdálo o logování FTF

Pyxisův pohled na věc:

Do poslední chvíle jsem nevěděl kdy a zda vůbec na megaevent ve Wels pojedu. Okolnosti se nakonec sešly pro mě v příznivé konstalaci a tak jsem přes geožumpu oslovoval neznámé, že pokud by se mnou chtěli jet, že je vezmu. Z neznámých se ozvala jen má známá Slaneček, řkouce, že se Smrkem jedou tamtéž, ve Smrčím voze, prej ať se připojím já. Nakonec jsme ale vyjeli každý po svých osách, neb jsem musel v sobotu odpoledne jet vydělávat na chléb a ostatní komodity zkvalitňující život. Sraz byl určen na rozvodí Vltavy a Dunaje. Čekal jsem. Po chvilku přijela Slaneček, řízená Smrkem, vyskočili z auta a jali se rozverně šplouchat vodu z jedné strany na druhou. Je možné, že toto vychýlení mělo za následek budoucí povodně, ale úplně jistý si tím nejsem.

Když se osvěžili, uklidnili, byl dohodnut další postup, v podstatě tedy sraz v kempu. Bohatý Smrk si užíval dobrodiní rakouské dálnice, já se zatím pinožil po okreskách. První do čeho jsem po cestě narazil byl Wels, dějiště megaeventu. Zapnutá GPS mi prozradila, že jsem kousek od byvšího pátečního eventu. Inu, zkusil jsem to a měl jsem štěstí, ještě jsem byl přijat a má snaha byla korunována bodem (protože se věnuji geokešingu jen proto, abych měl hodně bodů a hezký statistiky, byl jsem rád). Teď ještě najít kemp.. Značení v Rakousku připomíná výlet pro téměř slepé, mentálně postižené, nepozorné turisty. Cedule byly skoro všude. Takže nakonec jsem i já dorazil na místo. Milé uvítání od hezké slečny zkalilo jen to, že jsem jejímu cvrdlikání vůbec nerozuměl. Pochopil jsem, že se ptá jestli jsem 3. Zapudil jsem vemlouvavou myšlenku, že mne láká do komůrky, kde čeká ještě její kamarádka a místo toho jsem nasadil svůj univerzální lingvistický výraz. Vydržel mi přesně do chvíle, kdy se objevil záchrance Smrk a vše uvedl na pravou míru, že totiž patřím do úplně jiné trojce.

Kdybych věděl, co mě čeká, otevřel bych si všechny nápoje, co jsem měl a naráz je vypil, ustlal si pak někde poblíž a prožil spokojenou noc. Smrk vysoukal ze svého, ne velkého auta, něco připomínající vilu Tugendhat, ale o poschodí vyšší a jal se to rozkládat po přilehlých pozemcích. Když tak učinil, vyndal z té věci další součásti v podobě tyčí, kolíků a dalších vestavitelných místností takže kemp, kde jsme byli jen my byl najednou plný.

Po několika pivech se dílem náhody stalo, že stavba byla vztyčena. Ráno přišetší rybáři žádali vysvětlení, jak je možné něco takového stavět bez stavebního povolení a jeřábu. Naštěstí jsme jim nerozuměli. Jejich němčina připomínala spíše škytavku se silně přeházeným škytosledem.

Patrně když jsme se Smrkem končili stavbu přízemních prostor, odebrala se Slaneček na lov. Nevím co uvízlo v její pasti, ale musím říci, že to bylo přímo skvělé a vzhledem k tomu, že stihla vypěstovat i něco zeleniny, večeře neměla chybu!

Po nezbytném doplnění kalorií jsme ulehli na dříve nafouknuté matrace (nafukování jejich bylo popsáno celkem uspokojivým způsobem od kolegů, tedy jeho popis vynechávám) a počali se spánkem. Vím, že jsme uléhali hluboko po půlnoci a proto ty zvuky, které nás všechny vzbudili nemohl vydávat vlkodlak (to ani v případě, že Slanečkem předložená krmě byla z jeho družky) Co by v rybářském ráji, jak se místo jmenovalo, taky dělal?! Představa, že takové zvuky dělá ryba, byť třeba dost velká, mě nepřipadala pravděpodobná a ani Slaneček se k autorství nepřiznával. nezbylo tedy než celý zážitek zaspat. Což se mi krásně povedlo. Ráno, po krátké rozcvičce (vylezl jsem ze spacáku) a hygieně (pršelo) jsme chtěli odjet, ale vnímavější Smrk si všiml, že Slaneček ještě obývá svou komůrku a choulí se do vypuštěné matrace, nadávaje jako špaček. Pokusil jsem se exhumovat jí několika kvalitními ranními vtípky, však slova která jsem jako poděkování vyslechl zde uvádět nebudu. Dívka kníkala, že bez kafe a cigára rozhodně dnes vstávat nebude, že je vše naše vina a že ať se koukáme starat, nebo že něco uvidíme.. Koukali jsme.. Smrk našel cigaretku, já otevřel kafíčko a ze zlé babice pozvolna metamorfoval hodný Slaneček. Nic už nebránilo vzít Welsský megaevent útokem..