XXL Sazava

XXL Sazava

Na tento event jsem vyrazil 5. července 2014 společně s pajamorou, Jackou a Slaneckem.

Jako první zastávku jsme měli mít nákup buřtů v Davli, ale bohužel se řezník rozhodl mít volno a jinde buřty neměli. Zašli jsme si tedy alespoň pro keš Most u Remagenu / Bridge at Remagen, která je věnována stejnojmennému filmu, který se zde kdysi natáčel a jehož kulisy poté KSČ využila při obhajobě vpádu spojeneckých armád na naše území. Ale dost historie, nyní mě čekala cesta za nalezením krabky. Bylo nutné chvíli počkat, až bude na chvíli mudloprázdno a pak si skočit pod most. To samé při vylézání. Zase čekat, pro změnu pod mostem jak bezdomovec. Keš je fajn, je větší a na protažení těla před eventem to bylo super.

Jako druhou zastávku jsme si dali keš Klaster na Ostrove / Monastery on the Island. Tady jsme měli udělat rozplavbu, před splouváním Sázavy. Tady si dovolím citovat Jacku: „Teplota vody nás tedy s vidinou několikahodinového máchání v Sázavě dost vyděsila, neb byla mírně řečeno infarktózní. “ nebo chcete-li, ta voda byla prostě hrozně ledová. První se do vody vrhla Jacka, druhý pajamora a já po přiblížení vody k intimním partiím jsem si řekl, že jsem měkejš a z vody jsem vylezl. Mám pocit, že kdybych se ponořil do té ledové vody, tak by ze mě byla holčička.

Protože nám zbývalo ještě trošku času, tak jsme se rozhodli, že se pojedeme podívat na keš Stechovicka T5, že bychom se k ní zkusili slanit. Bohužel už při vystupování z auta se zjistilo, že jsem zapomněl ze svého auta přendat dlouhé lano a tak jsme měli jen 2 krátká. Ale vzdát jsme to nechtěli. Vyšplhali jsme se na vyhlídku Máj – údajně místo s nejkrásnějším výhledem na Vltavský kaňon v oblasti bývalých svatojánských proudů. A výhled je tam opravdu nádherný. A nejen to, je tam i keš Tajomna zem 1 / Mysterious land 1, která byla založena Samanem již 7. srpna 2004! To znamená, že brzy oslaví desetiletou existenci. Poté, co jsme si našli nejfotografovanější borovici v ČR, jsme si udělali také její fotku a vydali se pomalu zpět k autu, protože čas byl neúprosný a začátek eventu se blížil.

Na eventu dle logů měl být ještě Hloust a xteena, kteří tam nakonec opravdu byli. A nejen oni. Milými známými lidmi se to na vlakové zastávce v Pikovicích jen hemžilo. Na parkovišti jsme honem přebrali věci, vzali jen to nejnutnější a šlo se,

Předtím, než přijel vlak (který měl kupodivu zpoždění, protože auta stojí a vlaky jedou), jsme se stihli posilnit v místním občerstvení a pobavit se půjčovnou lodiček. Myslím si, že tato obuv by byla na náš event trošku nevhodná a tak jsme zůstali jen u kochání se.

Po nástupu do vlaku, který tak trochu připomínal nástup do vlaku v Indii, jsme se Slaneckem odmítli sedět nahoře, protože tam jednoduše bylo naprosto k padnutí. Seděli jsme tedy v mezipatře a společnost nám dělal smrťák a další hororové postavičky, kteří poslouchali nějaké hororové zvuky (DnB) a vedli dost otřesná témata hovoru, nad kterými jsem se tiše smál. Trošku mě znervózňovalo, kolik zastávek projíždíme. Vystoupil bych nejraději hned na první. No nic naplat, kilometry naskakovaly. Když konečně přišel pokyn k výstupu, už jsem se strašně těšil. Ve vlaku bylo příšerně.

Se Slaneckem se nám podařilo strhnout dav a říkali jsme si, že je hezké, že za námi všichni jdou, ale my nevěděli kam. Naštěstí si toho někdo všiml a vydali jsme se úplně na druhou, tedy správnou stranu po červené. A tak jsme šli a šli a šli … no ano, stále jsme šli. Kdo by čekal, že se vydá na event splutí Sázavy a bude z toho mít pěší výlet? A to jsem ještě netušil … Občas se pajamora zaškobrtnul o retardér, jinak cesta ubíhala v pohodě. Minuli jsme i památník věnovaný T. G. Masarykovi.

Nakonec jsme se přeci jen dostali k řece a k místu vyplutí. Zbývalo jen přejít most přes řeku a pokochat se nutriemi. A že jich tam bylo a i pár albínů. Pak už zbývalo jen nafouknout naše plavidla. Naštěstí měl owner pumpičku a tak jsem svůj bazének nemusel foukat pusou. Abych si zasloužil půjčení, tak jsem nafoukl, co měl owner právě napíchnutého na pumpičce a pak už jsem se vrhnul na své plavidlo. Pak přišla zpráva, že máme wimbledonskou vítězku a hned potom sprcha v podobě vydatného deště. Z mého plavidla se stal improvizovaný přístřešek a tak jsme se pod ním tulili jako drozdi hezky k sobě. Následovalo focení, představení logbooku a mohlo se vyrazit. Před startem jsem ještě slyšel, jak se Hloust ptá Jacky, zda v té vodě klečí a ona mu s úsměvem odpověděla, že nikoliv, že sedí. Na to se zvedla a chvilkama ji vykukovala kolena nad hladinu. Vody bylo žalostně málo.

Po vyplutí jsme u prvního „jezu“ potkali fotícího Apolla a ochotně jsme mu zapózovali. Pak už to bylo dlouhé stovky metrů stále to samé. Zbytky vody proplétající se mezi kameny, a když už byla vidět nějaká vodní plocha, byla to stejně samá želva (vodácký výraz pro kameny ukryté těsně pod hladinou). Pro mě s bazénkem, který měl vcelku hluboký ponor, to bylo utrpení. Naklepal jsem si postupně všechny části těla. Ještě, že jsem si nechal na sobě boty a nakopávání se o kameny tolik nebolelo. Do toho se nám namočila cigára. Naštěstí to Slanecek nesla statečně. Skupinka nám začala víc a víc ujíždět. Před dalším jezem jsem chtěl jít kus pěšky, ale narazil jsem na náhon, kde voda tekla proudem a hloubka byla více než metrová (v jednom místě i ke 2 metrům). Sice byly přes náhon můstky k chatičkám, ale to nám nezabránilo si tento náhon splout. Skočili jsme tedy se Slaneckem do bazénku a už to frčelo. Já se snažil, aby nám plavidlo drželo uprostřed náhonu, který byl široký tak akorát a Slanecek stíhala trhat tu ostružiny, tu jahůdku ze břehu. V jednom místě byly ostružiny dost vystouplé a nějaký trn mi udělal maličkou dírku do plavidla. Jeden ze tří obvodových kruhů se tedy pomalinku vyfukoval. Jeden místní nám prozradil, že náhon neodbočuje od řeky, ale končí za chvíli česly. Nic moc vyhlídka. Když se přiblížil plot, tak jsme u posledního můstku zakotvili a vystoupili. Vyzkoušel jsem si i zaplavat v tom protiproudu. Oproti líné řece bez vody to byla paráda.

Pak jen doplout k jezu, kde se ostatní občerstvovali, převzít od Hlouste pivo a mohlo se pokračovat. Při překonávání jezu jsem se nakopl do holeně takovým způsobem, že jsem stěží držel slzy, které mi chtěli bolestí vytrysknout. Pod jezem jsem mezi kameny pozoroval užovky, kterých bylo po cestě docela dost. Bohužel pod jezem už se plout nedalo, díky nakopnuté holeni se ani jít nedalo. Vlaková zastávka šeredně daleko. Chtělo se mi umřít na místě. Nakonec jsem se kousl, ale prohlásil jsem, že na pokusy o plavbu rezignuji a beru to pěšky podél řeky. Jenže ouha. Nebylo kudy vylézt na nějakou cestu a tak jsme se prodrali kopřivami, já spustil alarm u nějaké vodohospodářské stavby a zase kopřivami zpět do řeky. Na druhý pokus se mi už podařilo vylézt a najít cestu. Obnášelo to opět cestu přes kopřivy a následně vylézt na cca 3m zeď. Když se mi to podařilo, tak jsem uviděl, že za pár set metrů zeď končí a já mohl normálně vylézt u chytové osady. No nic naplat, šel jsem po svých s bazénkem v náručí. Jako první jsem potkal nějaké týpky, kteří evidentně celý den makali, řezali dřevo atd. a teď pomaličku končili. Prohodil jsem s nimi pár slov, hlavně jestli se tudy dá a smí jít, je zajímalo, co tam dělám a nakonec mi nabídli, jestli se nechci zdržet, že budou grilovat. Musel jsem odmítnout, jelikož jsem potřeboval dorazit do Pikovic. Při procházení chatovou osadou jsem působil jistě jako největší exot, který se tam za poslední desetiletí vyskytl. Alespoň soudě, dle pohledů místních. Když jsem uviděl turistu/trempa, který šel naproti mně, optal jsem se ho na cestu. Potvrdil mi, že můžu projít přes tyto osady, ale až do Pikovic nedojdu. Prý cesta končí skalou a dál nepokračuje. No říkal jsem si, že čím déle to půjde, tím lépe.

Pak už se ke mně přidal i pajamora a Slanecek a šli jsme si ve třech. Cesta přes chatičky byla plná úplně jiného utrpení. Našli jsme rozcestník, na kterém bylo, že do Pikovic je to ještě 5km. Navíc kolem nás všude seděli na teráskách místní a jedli, pili, kouřili. A my neměli ani jídlo, zato hlad, ani pití, zato velkou žízeň a cigára mokré, které když se nerozpadly a šly zapálit, byly hned hnusný a spařený – ale bylo to jediné, co jsme měli. Plahočili jsme se tedy dále a v jednom místě jsme uviděli lavičku. Na chvíli jsme se na ni posadili a odpočívali. Bohužel rozjímání bylo krátké, museli jsme pokračovat.

Pak už jsme došli ke skále a cesta podél řeky končila. Pája se rozhodl pro vodní cestu a já se Slaneckem se vydal do kopce po svých. Výšlap nahoru byl děsný, vedro nám bylo, pití jsme neměli a síly rychle ubývaly. Když už jsme byli skoro úplně nahoře, trošku jsme bloudili. Když jsme se vydali nějakou cestou, končilo to brankou k nějaké chatičce. Nakonec jsme se zeptali jedné paní a vyrušili ji tak od stříhání manžela. Paní nám řekla, že do Pikovic jedině vodou, ale neví jaká je hladina. Ukázali jsme ji modřiny a řekli jí, že voda fakt není a že řekou už fakt ne. Na to nám odpověděla, že to tedy lze po kolejích a hned nás ujišťovala, že se dá vyhnout. No co nám zbývalo. Dolů k řece se nám nechtělo a tak jsme se vydali po kolejích.

Jinak nakonec to byla lepší varianta jak vodou. Pája si totiž prodřel vodotěsné pouzdro a tak se mu mobil vykoupal a odporoučel se do křemíkového nebe. Navíc plul kolem mrtvoly, která byla někde kousek od té skály, kde jsme se rozdělili.
(visit link)
(visit link)
(visit link)

Ale zpět k mojí strastiplné pouti. Vydali jsme se tedy se Slaneckem směr koleje. Chvíli ještě vedla vedle kolejí cesta a tak jsme po ní šli. Během toho kolem nás projel vlak směr Pikovice, ale nepodařilo se nám ho stopnout. Poté už šlo do tuhého. Cesta skončila a koleje byly lemovány skálou jak na levé, tak na pravé straně. Vybrali jsme tedy tu stranu, kde bylo více místa a šlo se. Škoda, že jsme sebou neměli foťák. Okolí trati má svou krásu. Občas jsme přešli na druhou stranu, protože se nám zdálo, že na té druhé straně je víc míst, kam se dá uhnout před projíždějícím vlakem. Celou dobu jsem si říkal, že když jel kolem nás vlak do Pikovic, musí přeci jet poté další vlak směrem z Pikovic, tedy naproti nám. Ale čím déle jsme šli a žádný vlak nejel, tím více jsem byl nervózní. A pak to přišlo – tunel. No do toho se mi rozhodně nechtělo, ale co nám zbývalo. Kdyby mě tak viděla maminka, pomyslel jsem si. Naštěstí u pravé strany byl normální betonový chodníček v dostatečné vzdálenosti od kolejiště. A pak jsme zase šli a šli … Až jsme došli ke skále, na jejímž vrcholu se tyčil kříž. Později jsem se dozvěděl, že se jedná o skalní útvar Pikovická jehla v Dolním Posázaví. Na skále jsem pohledem našel úchyty a kotvící body pro horolezce. No výbavu jsme sebou neměli a tak jsme se vyšplhali jen na vedlejší skalku a dali si menší pauzu a kochali jsme se výhledem. Spatřili jsme již Pikovice, čímž se nám velmi ulevilo. Také jsme v řece viděly geokolegy, jak se plaví a tak jsme je náležitě hlasitě pozdravili a zamávali jim. Když jsme si odpočinuli, vydali jsme se na poslední část cesty. Měli jsme pocit, že už za každou zatáčkou musí být nádraží a já do toho měl pocit, že už přeci musí jen nějaký vlak. No nejel a asi za čtvrtou zatáčkou se opravdu objevilo nádraží. Seběhli jsme tedy dolů do tábořiště a nadšeně jsme zdravili ostatní kačery. Přežili jsme!
Poté již zbývalo jen vyzvednout si medaili, převléknout se, napít se a začít relaxovat. Relax po výkonu byl vymyšlen parádně, ve vedlejším kempu byla Hospoda Na Mytince VII.

Bohužel na afterpárty jsme byli nevybaveni. Já o ní ani nevěděl. Neměli jsme ani nic k jídlu, buřty kvůli Davelskému řezníkovi též ne a k pití jen nealko. Díky štědrosti ostatních jsme ale rozhodně netrpěli. Jacka se podělila o svůj ručně upečený chleba z Bohouška, Ela Michaela a pyxis.praha o buřty, mkacer o rum, hupydup, který přijel do Hospody na Mýtince přivezl na košt slivovici, koralek1528 mu kontroval svou pálenkou, někdo donesl brambůrky, jiný avanti, někdo pro změnu šampáňo … a tak se jedlo, pilo hodovalo a nadávalo na ownera předešlého eventu a na event jako takový a že si udělal event na Ještědu a nikomu nedal vědět. Objevily se také 2 důležité informace, které si člověk prostě musel zapamatovat. Za 1. Bobr je debil a za 2. Při škytání je životně důležité nemyslet na ledního medvěda! Tady bych si dovolil citovat kačerku s nickem KacerkaKacenka: „Ze zábavného tlachání jsem si pro život odnesla poučku, že je důležité při škytání NEMYSLET NA LEDNÍHO MEDVĚDA. Už jsem to i otestovala a překvapivě to f u n g u j e Díky, Slanečku, co jsi kačerka, za poučení „.

Škoda, že jsme ani nevěděli, že je tam možnost přespat. A tak jsme se já, Slanecek a pajamora vydali zpět k domovům (Jacka z Hospody na Mýtince odjela s někým jiným).
Pár postřehů závěrem:

a) Bylo to dlouhé
b) Bylo to úmorné
c) Nebyla voda
d) Nedalo se to sjet na ničem, co má ponor větší jak 15cm
e) Naraženin a modřin nepočítaně
f) Měl jsem hlad
g) Měl jsem žízeň
h) Chtělo se mi to vzdát
i) A vůbec to byl blbej nápad

Příště se přimlouvám za kratší trasu nebo za více vody. I když jestli to absolvuji příště, tak jako motorizovaná podpora na břehu. I přes všechna ta negativa jsem rád, že jsem to absolvoval, respektive přežil. Však to známe – zážitek nemusí být hezký …

Děkuji moc a na dalším eventu Ahóóóóój

PS: Fotky dodám později, ale kdo by chtěl, tak fotky z eventu jsou zde:

http://www.geocaching.com/seek/gallery.aspx?guid=6916d14d-f837-41fc-b80f-3603ef22e166