T5 výprava do Divoké Šárky

23.Října 2015 jsme se s Rupy.cz, raddinem a jako.uraganem vydali do Divoké Šárky za krabičkami obtížnosti Té Pět. Na místo srazu jsem vyrazil víceméně pozdě, jako vždy, ale naštěstí se na mě nečekalo a dokonce jsem byl druhý, těsně před raddinem. Když jsme se tedy všichni slezli, tak jsme se vydali na blízkou multinu Truhlar, Rezbar i když nebyla T5, ale když už jsme u ní byly a čekali na jako.uragan, tak jsme si řekli, proč ne. Pobíháním po dětském hřišti a jeho okolí jsme dali dohromady pár indicií, ale chyběli nám houby a altán. Když jsem šel do auta pro powerbanku pro jako.uragana, našel jsem houby a za chvíli jsme našli místo, kde stával altán, později střechu a zbytek altánu. Nějak nám to stále nevycházelo a my se tak začali pomalu loučit s bodem, ale od čeho jsou kamarádi, že? A tak jsme po chvíli věděli, kam se vydat a kde hledat. U finálky jsou moc hezké dřevěné sochy, místo rozhodně za návštěvu stálo.
Po zdárném odlovu multiny jsme se vrátili zpět k hlavním cílům naší výpravy a to k odlovu T5 keší. První na ředě byla Prazska petka – Sarka, jejíž odlov mi před rokem utekl. Byli tu kamarádi z GeoPraha.eu dělat zátěžové testy nových sedáků, které si ufemezumik a GeoBublina zakoupili. Byla to velmi početná výprava, protože kromě svolavatele a organizátora Altaria tam byli ještě i bumbik, keksíček, Mufa, DTU500, Hojší a pajamora.
Tentokrát tedy komornější výprava a ryze pánská jízda. Cestou na vyhlídku jsem měl psa na volno a ten se najednou někam rozeběhl. Pak jsem uslyšel řev slepic a já se rozeběhl chytat psa. Ten skákal jako pominutý z radosti, že s ní někdo honí. Všechny slepice se vrátili na pozemek až na jednoho kohouta, okolo kterého Dea běhala jako pominutá a dorážela na něj, Když jsem přes smrčky a ostružiny došel skoro až k nim, kohout najednou lehl a vypadal, že je mrtvý. V tu chvíli jsem se zarazil. Že by infarkt? Nebo snad kur domácí může leknout jako ryba? To je vlastně jedno, jak tohle budu vysvětlovat? Kde budu shánět nového kohouta? Když jsem došel až k nim, Dea nechápavě koukala a snažila se čumákem šťouchat do kohouta, aby si s ní ještě hrál. Když jsem jí čapnul a dával na vodítko, tak koukám, že na mě kohout civí. Liška jedna mazaná, mrtvého jen hrál. No ulevilo se mi ne, že ne. Poté, co jsme od něj odešli o pár kroků, vyskočil na obě nohy a začal nám hlasitě nadávat.
Doběhl jsem kluky, kteří již byli na vyhlídce, kde se na slunci rozvaloval nějaký zamilovaný pár. Záhy pochopili, že tu křeny prostě dělat budeme a jen tak se z místa nějakou chvíli nehneme. A tak se hnuli oni, zatímco my jsme se začali oblékat do sedáků. Po ukotvení lana a instrukcí, kudy nejlépe jít a kde ji najít, se dolů vydal raddino. Čekání jsme si krátili pokecem o všem možném a najednou koukám, že raddino je úplně jinde, než bych ho čekal. Namísto návratu po laně si slanil níž a nahoru to vzal oklikou po svých. Jako druhý jsem se vydal dolů já, po dlouhé době ve sportovním sedáku, jelikož se mi nechtěl tahat pracovní celotělák. Dokud jsem nebyl na laně, měli o mě chlapci strach, prý jsem se na jejich vkus pohyboval nahoře na hraně. No musím říci, že v Rakousku si to kamzíkuji i horším terénem po oficiálních turistických cestách nebo sestupovými ferratami obtížnosti A, ale chápu je. Slaňování bylo v pohodě, díky raddinově navigaci jsem keš našel prakticky hned, otevřel jsem ji, vytáhl logbook a koukám, že plno. Tak se ptám raddina, kam se logoval a on na to, že do přiloženého papírku. Hups. Papírek nikde, musel při vytahování či rozbalování logbooku vypadnout a nikde jsem ho neviděl. Narval jsem tedy razítko na první volné místo, vrátil keš a vyrazil poctivě horolezecky nahoru. U převisu při přelézání hrany jsem měl trošku problém a navíc si narazil koleno, ale dolezl jsem to. Jako poslední šel dolů rupy.cz i s náhradním logbookem.

Když jsme měli hotovo, doplnili jsme tekutiny a koukali na protější vrch a údolí pod námi, jelikož nás čekal sestup do údolí s následným výšlapem na protější vrch při odlovu další místní T5 keše Delle amazzoni salto. Sestup to byl hezký a občas pro mě dost náročný, jelikož když jsem byl pomalý, tak mě Dea zatáhla a já musel hodně přidat, abych zbytek cesty nesjel po zadku v tom lepším případě. Již dopředu jsme věděli, že indície na jednotlivých zastaveních spíše nejsou, než jsou a tak jsme se jejich hledáním moc nezdržovali. Buď jsme našli hned anebo šli dál. Trojku jsme nehledali vůbec, jelikož dle logů chybí již několik let. Postupně se cesta stávala náročnější a já musel občas přenést psa, nebo ho podat jako.uraganovi, který mi s ní ochotně pomáhal, až jsme se dostali do místa, odkud už jsem s ní dál jít nechtěl. Je to sice horalka a po skalách se pohybuje docela často, ale díky jejím krátkým nožičkám toho bohužel až zas tak moc nezvládne vyskočit. Založili jsme tedy výškový tábor, občerstvili se a kluci ze sebe shodili zátěž. Poté se vydali dále beze mě. Já zůstal se psem a bágly v improvizovaném výškovém táboře těsně pod vrcholem a sledoval, jak to klukům jde, jak se střídavě objevují a zase mizí za masou skal. Své pohledy jsem věoval i vyhlídkám do okolí na nádhernou přírodu, zabarvenou do podzimních barev. V tom mě zaujal v údolí u paty skály člověk, který odložil batoh a jen tak bez ničeho začal šplhat nahoru. Když se dostal na menší náhorní plošinku, tak si tam sednul a relaxoval. Můj pohled zaujali i tři postavy na vrcholku skály. Nějaká holčina a dva kluci s ní. Hned se mi vybavila scéna z Pelíšků o jaru. Po chvilce ovšem rány a vzápětí vidím, jak se další z těch tří rozpřahuje a hází dolu kámen větší jak jeho dlaň. Při vědomí, že dole vede cyklostezka, kde může v tu chvíli kdokoliv procházet a dostat headshot jsem se řádně nadechl a začal na ně řvát, jestli jsou normální. Evidentně je to polekalo, nejvíce slečnu, která začala utíkat jako první a evidentně mě neviděli a nevěděli, odkud na ně kdo řve, jelikož se přikrčili a až pak začali ustupovat do lesa a po dalším zařvání pelášili kamsi. To už se ale kluci pomalu vraceli a z dálky hlásili úspěch. Lezec od naproti také pomalu slezl a poté, co se kluci dostali do výškového tábora, jsme se vydali spokojeni, plni dojmů a s dalšími T5 body zase zpět do údolí. Cestou jsme potkali onoho lezce a prohodili s ním pár slov. Když začali padat kameny, myslel si, že snad pár kamenů shodil přes hranu někdo při neopatrné chůzi či snad srnky. Ale pubertální výrostky nečekal a byl rád, že mu nějaký kámen nepřistál na hlavě.

Po sestupu do údolí nás čekal opět výstup na vyhlídku, kde jsme se slaňovali ke keši Prazska petka – Sarka a odtud k autům, kde jsme se rozloučili a ukončili naše putování a odlov Té Pět keší. Ale cestou byla ještě keš Naklonená rovina / Inclined plane, která je sice „jen“ Té čtyři a půlka, ale já ji chtěl. Přeci jen se na tuhle stranu řeky a ještě do těchto končin jen tak nedostanu. Nakonec se ukázalo, že ji nemá ani raddino, kterého jsem bral domů a ani rupy.cz. A tak bylo jasné, že výprava ještě nekončí, jen se od nás oddělil jako.uragán. Když jsme parkovali, najednou se objevil i jako.uragan, že když už jede okolo, půjde se tam podívat s námi a pomůže nám krabičku při západu slunce rychleji najít. Skalka hezká a hezky nakloněná. Cesta nahoru prakticky bez problémů, dokonce i rupy.cz se svým sešroubovaným kotníkem to dal. Nebýt jako.uragana, tak bychom krabičku asi přešli nebo bychom hledali déle, což by vzhledem k ubývání světla moc fajn nebylo. Po zalogování jsme si udělali selfie a na parkovišti naší skupinku definitivně rozpustili a vydali se k domovům.

IMG_20151023_182114

Marek-26

Kačer, spammer, řidič ... Rád podnikám výlety se skvělými lidmi za krabičkami a rád poté své zážitky zvěčňuji v podobě článků.Autor nevyplnil informace.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *