Peklo a ráj se rychle střídá, aneb jak jsme s Mlčochem znovuobjevovali Šumavu 5.díl

DÍL 5.: ZVONEC A KONEC

Bylo to tak říkajíc o chlup, protože ta zelená felda byla docela rozjetá, no rozhodně ne dle předpisů, ukládajících maximální rychlost v obci. Zakvílely brzdy, ozvalo se zatroubení, z okýnka se vyklonil nějaký buřtipán a zahalekal.

„Co tu vy blbci vyvádíte, chcete se nechat zabít?!“

„Ale to nic. Pardón. Kamarád mi tu omdlel žízní. Jdeme celý den bez ločíku pivánka a těšíme se do vyhlášený hospůdky U kahanu, no a vona je zavřená.“

„Tak to jste hoši tak trochu zaspali čas. Tady už je zavřeno dobrých šest let, zrovinka od tý doby, co umřel Lojza řečený Zrzek. Ale nastupte si, udělám vám sanitku a hodím vás do Vltavice k přívozu a tam se o vás v hospodě U kapitána postaráme s panem doktorem RUMem.“

„Jé tak on je už chudák Zrzek po smrti?! Toho je ale škoda, s tím jsme si užili vždycky spoustu legrace.“

„Vy ste znali Lojzka?“ ptá se udiveně náš zachránce, zatím co nám nakládal bágly. „Vždyť on byl jen taková místní rarita.“

„Jo to tedy byl. A odkud ho znám? No vodsud přeci. Vždyť já jezdil deset let tady na Jestřábí do loděnice na dovču a ke Kahanu jsme se něco nachodili.“

„Pamatuju si na Zrzka moc dobře. Jednou, když tu bylo docela plno, tak přišel k našemu stolu, postavil na něj piva a postěžoval si: Vidíte těch lidí kluci? To snad ani není pravda. Kde se tu berou, to nemaj domov?! Jindy zase neměl drobný na vrácení, tak to na Cobrizze zkoušel jinak: Hele chlape nemám drobný, nechceš nějaký prázdný flašky?“

Jó se Zrzkem si za ty léta užili.

„Člověče nejste vy kluci Jeništovi? A nejezdili jste taky k bábě Milichovský na prázdniny?“

Zeptal se najednou náš zachránce.

„Jéééé odkud je znáte? To jsou moji bratránkové. A musím říct, že tady Mlči je fakt podobnej Mírovi, to je fakt.“

„No a co tu vůbec děláte, na vandru?“

„Jo na vandru a taky trochu hledáme kešky.“

„Co to je? Nejsou to takový ty poklady? Naše holky z Budějic to taky hledaj.“

„Jo to je přesně vono.“ poznamenal až do teď mlčící Mlčoch. „Takový ty hnusný plastový krabice zabalený do smradlavýho mokrýho igelitu, schovaný v místech, kam chodí všichni na záchod.“

„No a tady jsou taky někde schovaný?“

„Jo zrovinka u cesty kousek před námi, támhle někde u tý kapličky.“ říkám nadšeně našemu zachránci a teď už i tak trochu poučenému mudlovi. „Mohli by jsme tam zastavit?

„Jo zastavíme, já o tom furt jen slýchám, ale nikdy jsem žádný takový poklad neviděl.“

„O nic ste nepřišel.“ odsekl Mlči. „Na starým smetišti ste se už přehraboval? Jestli jo, tak je to podobný, jen je u keší mnohem víc výkalů“

„Hej Mlči, co ti sakra přelítlo přes noc? Kolik keší si už našel a kolik z nich bylo prosim tě v pochcaným igelitu?“

Vypadalo to, že má Mlčoch po dnešku náladu pod psa, kešování a vandrování má už plný zuby a nejradši by se viděl doma s plnou flaškou, nebo alespoň v hospodě s plným půlitrem piva a velkým panákem rumu.

„Tak tady je ta kaplička a kde mám zastavit?“

„Třeba tady u toho vjezdu na pole.“

„No a co bude dál?“

„No co by bylo. Jdeme hledat poklad!“

Vystoupili jsme všichni tři, kupodivu i včetně Mlčocha, ale jak se vzápětí ukázalo, ten měl jiné úmysly, než hledat nějakou místní kešku. Chtěl se jen vyvenčit u nedaleké lípy, pak zas znechuceně zalez do auta. Ušli jsme jen pár metrů a už se rýsovala klasická geodálnice, jaký mám moc rád. Chlápek mě zvědavě pozoroval, jak zkušeně lezu do křoví a vzápětí vytahuji klasickou loklokovku zabalenou, jak Mlči předpovídal, v mokrým igelitu.

„Tak tohle je ono?“ zeptal se trochu zklamaně náš řidič. „Já myslel, že to bude třeba nějaká pokladnička.“

„Jo jsou i takový, ale tohle je bohužel běžný průměr. Ale nevadí, my máme radost i z takovýhle.“

Nasedli jsme znova do auta a popojeli ještě kousek do vsi. Tam nás náš taxikář vyhodil přímo u dřevěný kioskohospody a řek, ať se dáme trochu do kupy a že za hoďku dorazí.

V hospodě to při pátečním večeru hučelo jak v úle a nebylo moc místa k sezení, natož volný stůl. Ale hned jak jsem se objevili ve dveřích, tak na nás mávali nějací dědci od štamgastskýho stolu, ať si k nim přisedneme. Tady je hold dobrý nezkažený kraj a lidi si tu libují v setkání s trempy. Shodili jsme bágly v rohu u krbu, přisedli ke stolu a už před námi staly dvě báječný vychlazený Šumavský ležáky. Zmizely v nás ani nevím jak, ale výčepák si nás hlídal a asi tušil, že bude velká žízeň, tak tu hned byly dva další. Dědci vyzvídali, kdo že jsme a odkud kam jdeme. Mlčoch, kterýmu po třetím pivu značně pookřálo, se najednou rozpovídal a krmil dědky nevídanými bludy. Najednou jsme byli zkrachovalý podnikatelé, který za zbylý peníze cestují po světě. Nevěřil jsem svým uším a vrtěl jsem střídavě hlavou. Takového Mlčocha tedy neznám. Nicméně dědci mu to žrali a hlavně je Mlčochovo vyprávění našich předešlých útrap docela bavilo. Rázem nám na stole se železnou pravidelností přistávaly panáky od štědrých sponzorů. Mlčimu jeho oblíbený rumíček lékařský a pro mě z nouze (modří už vědí) pouze, ale přesto velmi oblíbený ďábelský krvesaj. A tak se stalo, že než se ve dveřích objevil náš taxikář, zachránce, už jsme měli oba docela nakoupíno.

„Ale ale, koukám, že první pomoc zabrala. Tak to abych se dal k lapiduchům, když mi to tak jde.“

„Copak Marťas, ty ty kluky znáš?“ zeptal se jeden z našich společníků.

„No to víš že jo, támle toho jsem v Bližný u Kahanu málem přejel, když umíral žízní uprostřed silnice. No a podívejte se, jak nám pookřál. Zrovinka jako květinka, co jí zalejou vodou.

„Za to může rumíček lékařský. Ten mě postavil na nohy.“

Večer ubýhal v družné náladě, jak voda ve Vltavě a pak se začali dědci opět vyptávat na nás a na moje bratránky.

„A odkud že jste hoši?“

„Já původem z Písku a tady Mlči zas z Hovorčovic. Ale teď oba děláme a bydlíme v Praze.“

„Jo Praha to je metropole a jezdíte taky metrem?“

Do toho se vložil Mlčoch: „Metropole ještě neznamená, že tam jezdí metro. Podívejte se na chudáky bratry Slováky. Ty mají hlavní město Bratislavu. No a je to metropole? Nenííí! Když nemají metro, tak to nemůže být METROPOLE, ale je to jen POLE.“

S přibývajícími pivy a panáky začínalo být v hospodě echt veselo. Mlči předváděl břišní tance na stole, já dal k dobrému nějakou tu pohádku veršovanou od Zapadla a tak se stalo, že najednou místní rádio ohlásilo jednu hodinu po půlnoci a náš do teď velmi milý a přítulný výčepák se rázem změnil na vyhazovače a během pár minut jsme seděli v hospodě sami a byli jsme jemným nátlakem přinuceni k placení.

„Pane vrchní, nechte nás tu někde přespat, uděláme vám tu útratu“ žadonil Mlčoch.

„To tak, ještě tady s váma budu snad do rána ne?!“

„No vidíte, to je nápad. My se propijem do střízlivosti a vy se se svítáním můžete jít domů vyspat.“

„A dost! Zaplatit a ven!!!“

Ani nevím jak jsme se ocitli před hospodou. Dole u přívozu ještě postávali dědci a čekali na jejich říční dostavník, který je měl dopravit domů na druhý břeh. Tomu říkám servis. V Praze po jedný hodině v noci metro ani neškytne a tady pro ně přijede přívoz na zazvonění. Zkusil jsem na Mlčiho ověřený fígl, že se s nima přeplavíme na druhý břeh a že tam bude určitě ještě otevřená hospoda, kde můžeme popít a druhý den dojít až do Lipna na hráz, ale můj parťák nebyl tak moc ožratý, aby se nechal ještě opít rohlíkem. Nezbyl nám tedy nic jiného, než se vydat opačným směrem do kopce a pokusit se trefit to místečko s tím báječným trampským kempíkem. Mlčoch byl sice odhodlaný říznout sebou do nedalekého stohu, ale já trval na tom, že chci spát na Velkým bahně. Šlapali jsme nějakou dobu silnicí pořád do kopce, až se před námi zjevil černočerný les a hned za prvním stromem rozcestí s odbočkou do hloubi lesa.

„Jé tady to poznávám, sem jsme jezdili z Jestřábí na houby.“

„No jen aby. Radši by jsme měli zakempit někde tady na kraji lesa. Je tu travička, sucho,…

„…a taky spousta zmijí!“ využil jsem chytře Mlčiho strach z hadů všeho druhu.

„Jdeme dál do lesa, rychle.“ vyštěkl Mlči nervózně a upaloval z dosahu beznohých potvor.

Šli jsme lesní pěšinou už drahnou chvíli a mě se začínalo zdát, že ty houštiny kolem nějak nepoznávám. Pomalu mi docházelo, že tudy na náš vysnění kempík asi netrefím. Stromy kolem cesty nebyly ty, který jsem si pamatoval z našich houbařských výprav a vandrů. Všechno kolem cesty se tvářilo tak nějak nepřátelsky a aby tomu nebylo málo, začalo trochu pršet. I na Mlčocha začala dopadat ta divná tíseň a ponurá atmosféra okolního lesa.

„Tak už tam budem? Nejdem nějak dlouho?“

„Neboj Mlči, někam dojdem.“

„Jak někam?! Dem přeci na ten kempík, ne?!“

„Jo taky bych rád, ale už tomu ani moc nevěřím.“

Najednou se z ničeho nic zvednul vítr a začal nad našimi hlavami divoce zmítat korunami stromů. Trochu jak scéna z hororu, dokonce nám to chvílemi v sílícím dešti připomínalo BlairWitch. Najednou se kousek od nás ozval jakýsi zvláštní skřek, něco mezi poplašným voláním puštíka a klasickým skřekem ledňáka, tolik známým z českých pohádek. Musím se přiznat, že jsem nikdy nic podobnýho neslyšel. I Mlči vypadal dost poděšeně a ulevil si stejně, jako já, když na mě předevčírem vybaflo to prase pod Houbovým vrchem.

„Doprdele, to byl hejkal! Já dál nejdu!“

„Mlčochu, děláš si ze mě prdel?! Skoro čtyřicetiletý chlap a bude mi tu vyprávět v lese o strašidlech? Z toho si snad už vyrost, ne?“

„Tak co to bylo, můžeš mi říct!? To nebylo nic přirozenýho. Dál nemůžeme jít, nebo nás už nikdo nikdy nenajde.“

Tak za prvý. Jediný strašidlo široko daleko jsi ty, ale zato opravdu pořádný.

Za druhý. Jestli to bylo nějaký zvíře, což je dost pravděpodobný, tak se určitě leklo zvířat, jako jsme my, pánčto jsme zlitý jak dogy.

A za třetí. Musíme jít dál, protože tady se nedá nikde lehnout, protože je to tu všude strašně podmáčený.“

Moje kárání vyděšenýho Mlčocha však vzápětí přerušilo další volání „hejkala“, ovšem tentokrát mnohem, jak to říct, naléhavější. Musím se přiznat, že i mě po tom zvuku přeběhl mráz po zádech a i když jsem strávil spoustu nocí sám v hlubokých lesích, tak mě tento zvuk doháněl do stavu, řekněme lehké paniky.

„Rychle pryč odtud!“ zavelel Mlčoch a dal se na útěk. Člověk by nevěřil, co taková sugesce a stav vyvolaný alkoholem, nevyspalosti a neznámým děsivým zvukem udělá. Mlčoch utíkal lesní cestou, jak bodnutý vosou a já za ním stále zvyšoval tempo, abych náhodou nezůstal o samotě s tím neznámým zvukem v bažinatém lese. Zastavili jsme se až na okraji nějaké mýtinky. Les tu byl trochu suší, tráva nízká a tak jsme se nemuseli dlouho rozhodovat, rozbalili bágly a upravili místo na spaní. Byla to naše poslední noc na Šumavě, tak se nesmí nikdo ani moc divit, že jsme se nezdržovali stavěním přístřešků a jen se tak zabalili do celt a spacáků a než bys řekl švec, tak bylo široko daleko slyšet naše pekelné chrápání, že i hejkal z toho musel dostat strach a přestěhoval se do sousedního lesa, kde straší dodnes jen on a v létě houbaři.

Ráno bylo zas jak vymalované, nikde ani mráčku a naše nálada opět začala stoupat k výšinám. Co naplat, že jsme nespali na tom báječném kempíku. Tohle místečko bylo po ránu taky docela útulné a Mlčocha rázem přešly všechny strachy a děsy předešlé noci. Hlavy nás sice trochu bolely, ale přesto jsme po sbalení báglů celkem radostně vyrazili zpátky směr Černá v Pošumaví a nádraží v Hůrce. Na okraji lesa jsem s hrůzou zjistil, že v noci to nebylo jen lehké bloudění, ale že jsme si zašli dobrých pět až šest kilometrů východním směrem. Inu alkohol a strach dokáže nevídané věci, když je obojího víc, než je zdrávo.

Nezbylo nám tedy nic jiného, než dojít k silnici a vydat se opačným směrem, zpátky k Černé. A nebylo to zrovna veselé pochodování bez piva a snídaně. Naštěstí se po pár kilometrech před námi objevila malá hospůdka u silnice, či spíše takový trochu zanedbaný motorest. Vevnitř se už, nebo ještě svítilo a na parkovišti před ním stál kamión s otevřenými dveřmi, ovšem bez řidiče. Na nic jsme nečekali a vpadli dovnitř.

„Copak pánové, co potřebujete?“

„Tak to je snad jasný!“ odseknul servírce Mlčoch. „Dvě piva, rum, krvesaj a pořádnou snídani šampiónů, tedy dvakrát dva utopence, ale ať plavou ve voctu a topí se v pepři!“

Máte štěstí borci, že je sobota a já ještě nešla spát, jinak by ste tu dostali tak akorát kulový. Ale že ste mi sympatický, tak vám to přinesu.“

Seděli jsme venku na zahrádce a při čekání na vytouženou snídani pozorovali týpka, pravděpodobně řidiče toho kamionu, jak zmateně pobíhá kolem svého korábu silnic. Mezitím jsme dostali pivko. Mlčoch ho do sebe obrátil na ex a zničeho nic se zvednul a šel za kamioňákem. Obsah jejich rozhovoru mi zůstal utajen, ale výsledky tu byly. Mlčoch na mě zamával, abych se přidal a já šel. Ze zmateného šoféra se vyklubal chudák, který prorazil pneumatiku a není jednak schopen jet dál a také ji sám vyměnit. Nevím, jaké s tím máte zkušenosti vy, ale povolit jen tak šrouby držící kolo u návěsu kamionu není zrovna žádná sranda. A tak jsme neváhali a zoufalému řidiči pomohli. Byl to po včerejší chlastačce perný očistec. Ale nakonec jsme po cca hodince měli kolo vyměněné. Šofér byl naprosto nadšený a sliboval nám hory, doly a spoustu panáků. Já odmítnul Krušný hory i Krkonošte, stejně jako ostravský doly. Ne tak Mlči. Ten se nechal ovlažovat rumíčky až do té doby, než jsem obešel návěs a zjistil, že má pražskou značku.

„Hej Mlčochu, napadlo tě to co mě?“

„No to asi těžko, ale povídej, co máš na srdci.“

„Všimnul sis, odkud je ten kamion?“

„A proč bych to dělal?! Ať si je odkud chce, teď může jéchat k mamince, pánčto už má novou gumu, tak ať dá pokoj.“

„Ty vole, vůbec nevíš, vo co tu de. Von je z Prahy a vrací se do Prahy. A to znamená co? No že nás tam blbečku může hodit, nééé?!“

Mlčoch rázem pookřál, kopnul do sebe ruma a už běžel shánět našeho špeditéra. Za chvíli se vrátil zpátky a z jeho výrazu v tváři mi bylo jasný, jakým že to dopravním prostředkem budeme cestovat domů. Proběhlo ještě pár pivánek a v případě Mlčocha i nějaký ten rumíček a za nějakou chvíli už jsme seděli v kabině tahače a uháněli směr Krumlov, Budějice a Praha. Nevím kdy, muselo to být docela brzo, jsem stejně jako Mlči cestou usnul.

„Tak vstávat vy moje šípkový Růženky, vstávat. Jsme na konečný!“

A opravdu! Zrovinka jsme sjížděli Jinočanskou spojkou směrem na sídliště Stodůlky.

„Vyhodím vás u metra, dál nemůžu.“

„Jo díky moc, měj se a šťastnou cestu. Jo a když budeš zase v nesnázích, tak volej Mlčiho asistenční službu, 24hodin nonstop nalitej.“

Vyskočili jsme z kabiny tahače, seběhli dolu k metru a já stačil jen Mlčimu pořádně stisknout ruku a zalomit palec.

„Tak se měj a někdy zase na vandru a keškách.“

„Jo Mlčochu ty se taky opatruj a neboj. Až budu mít zase roupy a bude mě svrbět, tak se můžeš spolehnout, že ti zavolám. Tak ahoj!

A Mlči pomalu zmizel ve vestibulu metra a jen se stačil ještě ohlídnout….

„Ahoj a příště vyrazíme třeba do Himalájí. Hory tam mají pořádný a keše se tam taky nějaký najdou.

KONEC