Peklo a ráj se rychle střídá, aneb jak jsme s Mlčochem znovuobjevovali Šumavu 4.díl

DÍL 4.: PROZEVLOVANÝ DEN

 

Ráno na naší báječné pláži nemělo chybu, tedy až na to, že nás až moc brzo probudilo slunce, které už od brzkých ranních hodin solidně hřálo. Nikdy jsem se po probuzení do koupelny nehnal, ale tady jsem si prostě musel dopřát ten skvělý pocit z nádherné ranní koupele a ze spacáku vyrazil rovnou do přehrady. Mlčoch byl sice po ránu trochu opatrnější a před celkovou koupelí dal přednost jen osvěžení, ale stále něco mumlal o tom, jaká je tu báječná voda a že nechápe lidi, kteří utíkají z českých luhů a hájů furt někam k moři.

Poté, co jsme se nabažili dostatečně vody, zabalili naše věci a posnídali paštiku a zbytek piva, byl pomalu čas, se vydat o kus dál a pokusit se objevit i další podobné zákoutí. Ani jednomu z nás se nechtělo vracet se po cestě zpátky na silnici, když i šipka navigace ukazovala, že další keš je jen něco málo přes půl kilometru, ale přesně opačným směrem, než kterým jsme včera přišli. Zbývalo jen překonat lán rákosí, obejít zátoku a pak už to musí být ke keši, jen co by telefonem dohodil. Vydali jsme se tedy vyšlapanou pěšinkou ve vysokém rákosí, přesvědčení o tom, že nás dovede až ke keši. No bohužel tomu tak nebylo a končila po pár desítkách metrů u rybářského plácku a dál jen husté rákosí. Navrhoval jsem se vrátit, ale líný Mlčoch že né, že kvůli takovému kousku to nebudeme přeci celé obcházet a že bude razit cestu. Nejdřív to docela šlo, protože pod nohama bylo sucho a Mlči razil cestu rákosím, jak buldozer. Za chvíli ale začalo být mokro a po chvilce už jsme se bořili do bahna.

„Kašlem na to Mlči, dyť dem do regulérní bažiny. To tu chceš voddělat boty?“

„Dem, zkusíme to ještě kousek.“

Po pár metrech to bylo ale ještě horší. Zastavil jsem a okamžitě se začal bořit do bahna. Instinktivně jsem zul boty a stál v mokřině jen tak v ponožkách. Ty mě ovšem beze slova opustili po pár dalších krocích, protože se prostě a jednoduše svlíkly z nohou při snaze se vyprostit z bahna. To už za chvíli sahalo i s vodou stojící v bažině až po lýtka a další chůze se stávala značně namáhavou.

„Mlčochu ser na to! Nemá to véra, ještě tu někde zapadnem.“

„Ještě pár metrů, tak už to musí být lepší.“

Ne lepší to rozhodně nebylo.

„Mlčochu zastav, já se vracím!“ řvu dopředu, když tu náhle skoro vrazím do toho šílence přede mnou.

„No vidíš, to je rozumný. Otáčíme to, dál to nemá véra.“

„Ono to stejně dál nejde, jen se podívej.“

Kouknu Mlčimu přes ramena a vidím, že je opravdu konec. Cestu nám totiž přehradila jakási říčka, nebo široká strouha hnědé vody. Otočili jsme to a snažili se nějak dostat zpátky na pevnou zem. Jenže ouha, po chvilce prodírání se rákosím narážíme na další překážku v podobě pro změnu široké tůně.

„Doprdele odtud jsme určitě nepřišli! Kam nás to Mlči vedeš?!“

„Dyť v tý džungli nejde poznat, kudy sme šli. Jak projdeš, tak se za tebou ten rákos zavírá.“

„Tak to zkus doprava, určitě jsme přišli ze západu.“

Následovalo pár dalších zoufalých metrů po kotníky v bahně, až začal rákos trochu řídnout. Mysleli jsme si, že už máme vyhráno, ale jen do té doby, než jsme na konci rákosiny uviděli volnou hladinu jezera.

„A dost! Já jdu vodou, není tu hluboko a ta naše pláž nemůže být daleko.“ Měl jsem toho doslova plný zuby a nehodlal jsem bloudit bažinou. Vody bylo nejdřív po kolena a dno bahnité, ale alespoň se dalo jít bez větší námahy. Chtěl jsem říct Mlčimu za mnou, že jsme z nejhoršího venku a že vidím místo, kde jsme spali, když tu náhle slyším za mnou výkřik a mocné šplouchnutí. Mlčoch zakop a skončil i s báglem ve vodě. Pomohl jsem mu na nohy a divil se, že ani nenadával. Byl to vlastně jeho nápad, vzít to zkratkou a prodírat se bažinou. Opatrně jsme došli na známou pláž a začali sčítat škody. Já měl jen mokrý kraťasy a postrádal jedny ponožky. Hůř na tom byl již tradičně Mlči, který měl mokrý prakticky všechno. Naštěstí slunce začínalo pálit, tak jsme všechno rozložili na pláži a já se vydal znova vykoupat. Můj kamarád mě nenásledoval a jen zaraženě seděl na břehu. Vypadalo to, že je solidně naštvaný a zároveň toho má právě tak akorát a tak jsem ho ani nepřemlouval.

Krátce před polednem bylo vše vysušené a krom mých ponožek to přežilo z našeho vybavení vše a to i Mlčiho nešťastný mobil, který se sice trochu zapařoval, ale jinak fungoval na své poměry dobře. Zabalili jsme dnes už podruhé všechny věci a vyrazili, tentokrát po cestě oklikou k silnici. Ještě jsem se pohledem rozloučil s naším peklem a rájem vedle sebe a šlapal mlčky za postavou přede mnou.

Cesta po silnici nebyla zas tak zlá, a alespoň jsme si připomněli naše mladý léta, kdy jsme dost často chodili po silnicích a stopovali. Tentokrát to nebylo potřeba, protože do Hůrky to byly slabý dva kilometry. Mlčoch celou cestu ani nemuknul a vypadal dost zaraženě. Já se ho ani nepokoušel přemlouvat k odlovu té keše u jezera, ke které jsme se snažili dojít tou bažinatou zkratkou a jen mlčky šlapal za ním. Až v Hůrce u nádraží se na mě náhle otočil a říká:

„Pojď kašlem na to a jedem domů. Tady je nádraží a určitě něco pojede.“

„Mlči já tě nepoznávám! To tě tak vzala ta koupel? Mě se dneska tedy domu rozhodně nechce. Plán zněl nejdřív zejtra odpol. Jedině sem ochotnej jet třeba ráno, ale dneska teda ne. To pojedeš sám!“

„Tak zajdem do nejbliší hospody a domluvíme se.“

„Tady nejni moc o čem diskutovat. Já domu jet dneska nechci a ani nepojedu. Jestli chceš jet ty, tak šťastnou cestu! Navíc tady normální hospodu stejně nenajdeš, to musíme přejít hráz do Černý.“

„Tak jdem a uvidí se, třeba změníš názor.“

Jo to tak určitě, pomyslel jsem si. Chci tě vidět, jak běžíš večer z hospody přes celou hráz zpátky na nádraží. To holenku nevíš, co je před námi. A kdo by náhodu nevěděl, jak vypadá cesta mezi Hůrkou a Černou v Pošumaví, tak vězte, že vede víc jak kilometr a půl po hrázi, oddělující Lipenskou přehradu od její velké zátoky, známé odpradávna jako Malé Lipno. Na jejím konci nás čekala kdysi malebná šumavská víska, dnes bohužel již trochu jeden velký lunapark. Slušnou hospůdku taky aby pohledal, všude jen samé restauranty s cenami připomínající spíše opačnou stranu hranice. Až na jejím konci se náhle objevila ta naše dnešní vytoužená vesnická hospůdka s příjemnou zahrádkou. Měli jsme takovou žízeň, že si Mlčoch objednal tupláka a já pivo a kofolu do půlitru, kterou jsem vyexoval.

Nemusím snad ani zdůrazňovat, jak se nám odtud vůbec nechtělo, ale večer se pomalu blížil a náš účet se zaplnil, tak byl čas se zvednout, zaplatit a jít o dům dál.

Mlči to rychle uplynulé odpoledne okomentoval slovy, že ani nestačí vysřízlivět a je tu zase večer a že je podivné, že čím víc pije, tím si připadá ožralejší.

Vyrazili jsme tedy jižním směrem po místní silničce vedoucí až k Vltavickému přívozu. Měli jsme dnes sice v plánu ještě dvě keše, na Radslavi a vedle na vrchu Lískovec, ale shodli jsme se na tom, že to bez nich dnes vydržíme a raději najdeme minimálně stejně příjemné místečko na spaní, jako minulou noc. Cesta nás vedla nejdřív kolem lomu, který byl kupodivu v provozu, soudě podle rachotu a množství prachu. Sice by šel tenhle úsek cesty obejít, ale oba jsme měli po ranní zkušenosti zkratek plný zuby a tak jsme je raději zatnuly a pokračovali dál hezky po silnici. Zanedlouho se nám otevřel výhled na malou vesničku Bližná, kde jsem v místní hospůdce strávil mnoho příjemných večerů.

„Pojď Mlči najdem támhle u Bližný nějaký pěkný místo na spaní a pak zapadnem ke Kahanu.“

„Já bych tedy nejradši zapadnul rovnou do hospody a vyspal se tam, kam večer upadnu.“ odpověděl rozmrzele Mlčoch.

„Ale no tak. Dneska jsme toho moc nenachodili, žádnou keš ani zdaleka neviděli a pořád se jen někde váleli, tak snad nepoběžíme z hospody do hospody. Já bych chtěl objevit jeden malý kempík zvaný Velký bahno, na který si mlhavě pamatuju z dob, kdy jsme za tamhleten kopec jezdili na dovču. Ten byl naprosto luxusní, skoro jako Brdlajf.“

Mlčoch ač nerad, nakonec souhlasil s tím, že když ho do hoďky nenajdeme, jdeme rovnou do hospody.

Po silničce to bylo k odbočce na Velký bahno jen kousíček, tak jsme za chvilku místo asfaltu zas šlapali jen prach polní cesty. Paměť mi naštěstí sloužila moc dobře, poznával jsem všechna zákoutí a tak jsme za chvíli stáli na malém plácku uprostřed lesa, kde byl náš vytoužený kemp. A měl jsem radost! Vypadalo to tu ještě báječnějc, než před lety. Upravený místo na oheň, lavice k sezení, krásný přístřešek na spaní a dokonce totem tu stál ve stínu malé skalky. Zásoba dřeva na večer a uklizené okolí ukazovaly na to, že se o kempík někdo moc dobře stará. Tak sláva, máme kde spát a teď hurá do tradiční hospůdky, kam jsme se oba moc těšili. A jak se naše vysněná občerstvovna blížila, jsme zrychlovali jak velbloudi na poušti, cítící z dálky vodu. Minuli jsme ceduli „Bližná“, jedna zatáčka, druhá zatáčka a stojíme před hospodou, kde je velká cedule „Z PROVOZNÍCH DŮVODŮ ZAVŘENO“!!!

Mlčoch neřek ani slovo, jen se mlčky sesunul na asfalt uprostřed silnice a měl výraz, který se snad ani nedá popsat. I ve mně se mísilo zklamání, bezmoc a vztek se zoufalstvím. Nemáme nic k pití, kromě vody a s jídlem je to ještě horší. Najednou se ze zatáčky vyřítilo auto a jen tak tak zastavilo před zničeným Mlčochem.

 

….. POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ …..

caravel76

Autor nevyplnil informace.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *