Dneska (a pokud to do půlnoci nestihnu, tak i zítra (což už je v tuto chvíli vlastně dneska)) vám popíšu moji expedici na Dobříš, do jednoho z nejbližších větších měst od mých HC. Expedice se konala dne 1. 8. 2013, což bylo ještě v době, kdy jsem lovil podle leteckých map.
Budíček byl na 6 hodin ráno, protože to bylo jediné použitelné spojení. Byly ovšem velké prázdniny a tak mi to nijak nevadilo, spát jsem mohl kdykoliv jindy. Všechny keše jsem měl hezky popsané, dokonce jsem doma vyhrabal i nějaký superpodrobný plánek města. V kolik jsem přijel na Dobříš už nevím, ale muselo to být někdy ráno. Jako první padla keška z místní série Dobrisske rybniky – Permanek. Bylo to kdesi na křižovatce, všude lidi, auta, ale keška ulovena. Jako další byla v plánu mysterka Deskovky, kterou jsem ale nenašel a ani najít nemohl, protože tam nebyla. Za několik týdnů šla do archivu… Další neúspěch mě potkal na mysterce Hera. Tam to ale bylo zřejmě špatnými souřadnicemi. Ty mě vyhnaly na samotný kraj Dobříše, to ovšem nijak nevadilo, protože jsem dočasně opustil Dobříš úplně, abych si došel pro tradičku Bzdinka. To bylo docela peklo. Jak jsem psal, bylo to bez GPS. A v přírodě. A já šel v kraťasech. A jak asi všichni dobře víme, když jde člověk do přírody v kraťasech, rostou tam kopřivy. Nejinak tomu bylo i zde a tak jsem si jich dostatečně užil. Když jsem asi po 20ti minutách, možná i po půl hodině keš našel, zjistil jsem, že jsem se kopřivám mohl samozřejmě vyhnout. Ale co, to ke geocachingu přeci patří. Vrátil jsem se stejnou cestou na Dobříš a po cestě kdesi vytratil ten můj superplánek, takže jsem pak musel Dobříš obíhat jen tak po paměti. Namalované jsem měl vždy jen okolí keše.
Ve městě jsem to vzal rovnou na náměstí, kde se vyskytuje multina Dobrisske namesti. Většinu stages (asi šest z osmi) jsem si „oběhal“ už doma pomocí internetu. Zbylá místa jsem si pečlivě zakreslil a navštívil. A jak jsem hledal multinu bez GPS? Neměl jsem sice v mobilu žádnou apku s offline mapami (protože jsem v tom prostě ještě nebyl tak zběhlý), ale měl jsem tam aplikaci WhereYouGo, která mi ochotně oznamovala moji polohu. A tak jsem lovil tím stylem, že jsem se prostě snažil co nejlépe přiblížit vypočítaným souřadnicím, aniž bych vlastně věděl, jakým jít směrem. Tato metoda mi úspěšně vyšla a já našel keš. Nevím, kolik bylo, ale sluníčko již pořádně hřálo. Vedle finálky stála studna a tak se tam nějaký tatínek se synáčkem jali osvěžovat. Trvalo jim docela dlouho, než se odklidili a já mohl keš vrátit.
Dále jsem pokračoval na keš Asklepion. Hint byl něco jako „pod kamenem“. Samozřejmě to byl obrovskej šutrák s objemem aspoň 2 metry krychlové uprostřed trávníku, ale i tak jsem ho chvíli nemohl najít. Po nalezení kamene šlo již vše ráz na ráz. Jen jak tak čtu svůj log, jsem tam asi šátral nějakou chvíli a bál se aby se někde nezjevil nějaký mudla. Další v pořadí byla Ondatra Pižmová. V listingu jsem se dozvěděl velmi zajímavou informaci, že praondatra všech ondater v Evropě byla vysazena právě zde! Právě na Dobříši byly ondatry uměle vysazeny a odtud se rozšířily do Evropy. Kousek od keše seděla nějaká mudloženská na lavičce. Naštěstí keš byla za ní a na mě neviděla, ale i tak to byl zážitek, protože vzhledem k provedení keše jsem sice nebyl vidět, ale slyšet ano. Nějak se ale zadařilo a já mohl kráčet dál.
Opět se jednalo o tradičku (Hrad Vargac), kterou jsem ale vzhledem k lesní lokalitě nenašel. Stejně tak další keš, jedna z rybniční serie (už nevím jaká), byla na tak blbém místě, že podle leteckých map jsem ji prostě nenašel. Dvě DNF, 30 stupňů ve stínu (ne-li víc, protože vedro bylo fakt šílený) mě dovedlo k tomu, zalézt do Penny se aspoň trochu ochladit a koupit si nějakou velkou zmrzlinu. S tou se šlo už kolem líp a kolem rybníku Papež jsem vzpomínaje na rybářské závody, které jsem tu rok a půl předtím absolvoval jsem pokračoval na další rybniční keš, která se samozřejmě vztahovala k rybníku Papež. Kešku jsem našel i díky jasnému hintu velmi rychle.
Další v pořadí byla Cache na zlaté stezce. Tady se projevila ztráta plánku, protože jsem se dostal do části Dobříše, kde jsem to vůbec neznal. Na místo keše jsem se nakonec (i když s lehkými potížemi) nějak dopravil, ale stejně ji nenašel. Tehdy tam byla, dnes je v archivu a podle logů z ní žijící archiválie spíš není než je. Nálada už nebyla zdaleka taková jako na začátku. Neúspěchy se hromadily a šílené vedro tomu také moc nepřidávalo. Následovala tradička vztahující se k místnímu Židovskému hřbitovu. Hint „mysli jako zedník“ mluvil za vše. Už si nepamatuju, jak přesně jsem to měl, ale podle logu, který jsem ke keši napsal (jak se občas hodí nepsat jen nic neříkající TFTC), jsem keš hledal asi 10 minut, ale našel. Dost lidí tehdy psalo v logách, že měli problém keš vrátit, to se mě ovšem podle všeho netýkalo. O to, abych nezůstal na 4 DNF se postarala R4 #6 – Dobris – smer Pribram, kde jsem zaznamenal páte a předposlední DNF výpravy.
Značně otráven jsem pokračoval na keš Kane Lesni, která už byla mimo Dobříš. Z této cesty mám jeden z nejnezapometulnějších zážitků z GC, byť se může zdát někomu dost triviální. On teda triviální je, ale… Zkrátka se mi nechtělo ke keši jít cestou delší, ale přímou. To v praxi znamenalo pustit se k ní kukuřičným polem. To bylo jedno z nejblbějších rozhodnutí, které jsem v geocachingu udělal. Jak jsem zjistil, tak listy této rostliny jsou pěkně ostré. Po čase to začalo být dost nepříjemné, ale vracet se mi už nechtělo. Do toho byla kukuřice místy o dost vyšší než já a já tím pádem vůbec netušil, jdu-li správným směrem. Spocený kvůli tomu šílenýmu vedru se na mě ještě všude možně lepil pyl. Navíc mě ještě tak napadlo, že se v kukuřici často ráda schovávají divoká prasta… Nakonec jsem se tím ale nějak prokousal a dostal se až ke keši Kane lesni, kterou jsem našel skoro hned.
Další cesta mířila do Staré Hutě na Dobrisske rybniky – Strz. Cesta vedla pěknou vesnicí Stará Huť. Tam jsem vytáhl i nějaké jídlo a zjistil, že kukuřičný pyl se mi dostal i do toho zavřeného batohu a byl prostě všude! Na místě keše jsem opět asi i díky charakteru místa (travinatá plocha) nic nenašel. Tam mě to už ale opravdu přestalo úplně bavit. Měl jsem tak akorát čas na to dojít na Dobříš na autobus. Další jel za dvě a půl hodiny a řekl jsem si, že tím nepojedu. S celkovými osmi kešemi (což byl v té době celkem normální výkon) jsem sedl na autobus a expedici ukončil i když bylo teprv půl třetí a bylo co lovit. Mimochodem svého rozhodnutí jsem nelitoval…
