Bouchni si s Dp. Manem!

Už dlouho tu nepřistál žádný článek, takže se toho zhostím znovu já a přináším vám takový svůj malý pohled na parádně strávenou sobotu, kdesi pod horou Říp. Stát praotec Čech na hoře Říp 31.8.2013, asi by se hodně divil, co se to pod horou děje a možná by si i rozmyslel tady stavět základní tábor. Tou dobou se tu totiž ozývala jedna rána za druhou a člověk stojící opodál na nějakém tom kopečku, mohl by nabýt dojmu, že je uprostřed malé leč veselé války. Ale hezky popořádku…

Trochu šťastně jsem se přihlásil na Střelecký event aneb bouchni si, mezi prvníma. Když jsem viděl ten arzenál, rovnou jsem přihlásil dvě osoby, na to se určitě někdo chytne a zatím jsem začal odpočítávat dny a fantazírovat o chvíli, kdy poprvé v životě budu střílet z takových kanonů. Schwarzenegger hadr! Mezitím jsem si řekl „ahoj“ s kačerkou MirekaOne, které jsem o eventu povyprávěl a ta z něj byla nadšená, druhé místečko obsazeno.

V den D jsme byli na místě mezi prvníma a netrpělivě pocupitávali, než dorazí sám mistr Dp.Man. Malé vozítko se blíží, z něj vystupuje velká postava a je to tu! Místní lokál otevřel vrátka a veškeré kačerstvo se spořádaně usadilo. Snad na každém bylo ale vidět to natěšení doprovázené nervózním poklepáváním prstů o nohy, stůl, oždibováním pivních podtácků a mihotáním očima po trofejích vystavených ve vitrínách. Nervózní atmosféru prolomily až kroky tajemné postavy s vizáží pistolníka divokého západu. Byl to sám otec mistra Dp.Mana. Lokál utichl, pistolník vytasil svůj kvér a pohrozil, že kdo se nebude chovat podle pravidel, ten pomaže do prérie. Nikdo nedutal, všichni jen pokyvovali hlavou. To samé se nám stane, jestli si dáme na kuráž kořalku nebo na střelnici na kamaráda zbraň namíříme. Pravidla stanovena, muž s ostře řezanými rysy utichl a sedl si ke své čerstvé kávě.

V lokálu se znovu objevil mistr Dp.Man a na střelnici si začal zvát 5ti členné skupinky. Já s MirekaOne, jsme se rozhodli vtěsnat se do třetí skupinky a počkali jsme venku. Když jsem poprvé slyšel za zdí ránu z Mosinu, docela mi zatrnulo. Jde do tuhého, tohle mi urve rameno! Už bylo ale pozdě, jdeme do střelnice a já už stojím s nabitou zbraní Colt 1911. 45 ACP. Instruktor na mě vlídným slovem, jak mám se zbraní zacházet. Namířím, stisknu kohoutek, vyletí kulka, zbraň sebou trhne nahoru a já vidím, jak se z černého středu terče práší o sto šest. „Pěkná práce!“: pronese instruktor mezi vousy a ve mě se rozlije čirá euforie. Co bylo dál si pamatuji už jen matně. Do rukou se mi dostala ještě ČZ 75, 9mm luger a Smith & Wesson 586, 357 magnum. Když jsem se z euforie probudil, držel jsem v rukou tři své terče prošpikované v černém poli. Zírat jsem ale začal ve chvíli, kdy se zbraní chopila MirekaOne a vymetla střed terče, jako Calamity Jane divokého západu.

Nakonec přišly na řadu opravdu velké kvéry. SA 58, 7,62 x 39, používaná například ve válce ve Vietnamu, brokovnice Remington 870 tactical, kterou používá americká armáda a zlatým hřebem už tak mimořádného výběru byla již zmíněná legenda Mosin-Nagant 1944, používaná snad ve všech velkých válkách 20.století. Tlaková vlna při výstřelu z Mosinu byla znatelná několik metrů od pušky a ten zážitek, kdy vystřelíte, kulka provrtá terč skrz naskrz a zavrtá se do písku za ním v doprovodu oblaku prachu, pak vyhodíte jedním pohybem náboj ze braně a ten letí až na instruktora, který tomu všemu s ledovým klidem přihlíží, to bylo naprosto k nezaplacení! I bez toho bodu v logbooku bych klidně odešel, protože jsem vstal a rovnou si to s hladovým břichem zamířil do lokálu na gulášek s držkou a až po jídle jsem zjistil, že nejsem zalogován. Po splnění této formalitky jsem potřásl rukou a hluboce poděkoval za uspořádání Dp.Manovi, došel si pro dřevěné kolečko a frrrr s pistolnicí MirekouOne na pár dalších škatulek.

Zbytek dne už vezmu ve zkratce. Rozhodli jsme se navštívit pietní místo Terezín, kde jsme si zpět uvědomili, i jaké hrůzy dokážou tyto kvéry napáchat, ale pokud se opatrují v dobrých rukou, slouží k zábavě opravdu vyvedené. Navštívili jsme několik archivních krabiček, které já tak rád, zbytek železniční vlečky do pekla a odlovili i část pietní série okolo Terezína. U této série se nám stala taková milá příhoda, že jsme zde třikrát za sebou potkali dvojici kačerů, i když jsme se vždy loučili naposledy, jelikož každý šel jiným směrem. Osud tomu ale chtěl asi jinak a nakonec se pěkně pohovořilo a o tom celý tento článek vlastně je. O setkáváních, na které máme hezké vzpomínky.