Tak jsem něco málo splácnul, ještě by to chtělo, aby něco doplnila Anet

co třeba nějak takhle?
Na tomto stanovišti jste mohli potkat TaneuMonise v roli nebohé vězněné děvečky a PrazskehoChytraka v rokli Velese. Když jsme se na místě přichystali, stihli jsme se akorát posilnit jednou kostičkou čokolády a čajem a už si na nás přišla posvítit první skupinka s nejmenšími dítky předstírající příšerky sloužící Velesovi. Dítka byla opravdu kouzelná,. Když k nim Veles sestupoval ze skály, skoro každé na něj hledělo s pusou otevřenou

. V rukou svíraly kouzelnou svítivou hůlku a nejspíše vyděšením, nehnuly se ani o milimetr. Když začal Veles obdivovat jejich krásné kostýmy a zjistily, že ten strašidelný Veles není tak strašidelný, začala většina z nich vášnivě máchat hůlkou, aby prošla poslední zkouškou, porazila Velese a osvobodila vězněnou děvečku, která měla posloužit, jako výborné sousto pro příšerky. Podle všeho si to ale užívali i dospěláci. Například, když Veles jednou takhle umíral, skupinka spokojeně odcházela, Veles se šel připravit na další skupinku a v tom z lesa slyší: "Hej, on je zase živej, na něj!" Hodně rychle jsem sebou zase plácnul za skalku se slovy: "Nee, už jsem zase mrtvej!"

Měl jsem totiž v živé paměti, jak občas nějaká skupinka použila kouzelnou hůlku a aby se přesvědčila, zda jsem opravdu mrtev, začala mě lechtat...rázem jsem byl zase živ

Vtipná byla také skupinka, které se Veles natolik líbil, že jej prostě zneškodnit nechtěli a chtěli přejít na temnou stranu. Ale i TaneaMonise v roli nebohé vězněné pavučinou obalené panny z vedlejší vesnice si užila své, zvláště když ji skupinky přemlouvali, aby se k Velesovi nevracela, že jí určitě zase zabalí do pavučiny. Čas nám tu doslova uletěl, čokoška snědená a my máme na co vzpomínat. Děkujeme!