Díl třetí: To „nejlepší“ nakonec

Tohle ráno rozhodně nebylo tak růžové, jako předešlé. Jednak jsme se neprobudili na prosluněné písčité pláži u čistého jezera, ale v jakémsi křoví a trávě u zpola vypuštěné přehrady. Navíc se toho přes noc vypilo víc, než zdrávo, nehledě k tomu, že bylo něco po desáté a tudíž vedro k nevydržení. Navíc tak nějak pošmourno, jako kdyby slunce svítilo přes tenký závoj. Ale přitom dusno až k zalknutí. Ani lísteček se nepohnul. Já se probudil úplně zpocený a jediný, na co jsem po ránu myslel, byla pořádná koupel. Rovnou jsem se převlíknul do plavek a vyrazil k vodě. Ale něco mi pořád říkalo, že tu není všechno v pořádku. Možná mi tu chyběl písek, nebo to byli ty rybáři na břehu, nevím. Chtěl jsem se rozeběhnout a skočit do přehrady, ale naštěstí jsem to neudělal a raději se rozvážně vydal krok za krokem. A to bylo dobře. Dno bylo samý bahno, jak někde na rybníce a co hůř, samý kořen, nebo klacek, kdo ví. Každopádně nešlo udělat skoro krok, aby si člověk nevrazil ostrý dřevo do nohy. Tak to tedy ne! Jen jsem se omyl a hurá ven. Na břehu jsem potkal Kryštofa.

„Jestli se jdeš koupat, tak na to rychle zapomeň!“

„Co se stalo?“ udiveně se zeptal Kryštof.

„No tak to zkus a uvidíš. V tomhle se koupat nebudu, ani kdyby bylo čtyřicet.“

I Kryštof velmi rychle pochopil, že tohle nebude přehrada vhodná ke koupání. A to je na netu tolik blábolů typu velmi vhodné pro vodní sporty, nebo ideální pro rodinou rekreaci s dětmi. Já bych do tohohle tedy své dítě nepustil ani v holínkách! Vzbudil jsem ostatní a oznámil jím, že tohle místo není zrovna nejvhodnější nejen ke koupání, ale vlastně vůbec k ničemu. Snad jen spaní tu nebylo nejhorší a možná tu je dost ryb, ale jinak to tu stojí, no prostě za hovno.

Sbalili jsme se jak to jen nejrychleji šlo a vyrazili podél břehu směr hospoda, koupání, nádraží, no zkrátka někam, kde toho bude víc, než tady. Chvíli to byla idylická cesta kousek po břehu, pak zas pobřežním porostem a pak zase polem nepolem. Nakonec jsme skončili v nevelké zátoce. Jenže ouha. I když jinde bylo sucho a i ta nejhlubší bažina byla jen suchopárem, tady se po bahnitém břehu rozléval jakýsi přítok do přehrady a z bahýnka na břehu dělal solidní močál. Chvíli jsme to zkoušeli jednou na boso, pak zas obutí, ale pokaždé se stejným výsledkem. Buď jsme se až po lýtka bořili do bahna, nebo tam těm obutým zůstala bota. Měl jsem ještě v živé paměti můj letní vandr na Lipno s Mlčochem a naše zakufrování v bažinách a tak jsem rezolutně odmítnul jít dále po břehu a zavelel k ústupu zpět směr silnice. To se nakonec ukázalo jako velmi dobrý nápad, protože pro nás bodůchtivých tu čekaly hned tři kousky ze série, na kterou jsme během nočního opileckého pochodu tak nějak zapomněli. S třemi bodíky navíc se nám tak trochu zvedla nálada a tak jsme trochu radostněji vyrazili k lesu, na jehož druhým konci měl být kemp s otevřenou hospodou. Ve stínu lesa vypadalo vše zas o trochu líp a k dokonalosti už chyběly jen prázdné logbooky v keších a hlavně tak o deset stupňů nižší teplota vzduchu ve stínu. Další tři kousky ze série byly na pěkných místech, ale bohužel stále stejné petky a plné logbooky. Snad jen tradička Zdarske studanky II. – Salvatorka nás trochu vytrhla z letargie opičí série, ale stejně v tomhle počasí neměl nikdo na další odlovy náladu a raději jsme uhnuli směrem k vodě. Najít kemp nebyl vůbec žádný problém, stejně jako odhalit, kde se v jeho areálu skrývá občerstvení. Nikde totiž nebyla před obědem taková koncentrace lidí, jako tady. Přidali jsme se k žíznivým davům a za chvíli se dočkali báječně vychlazeného Krakonoše dvanáctky. Sedělo se nám tu příjemně i když z nás všech stékaly potůčky potu. Bylo opravdu strašně. Vedro, dusno, parno, třicet tři ve stínu a ani lísteček se nepohnul.

 

„Hel hola hola hoši, nepřesunem se někam k vodě? Tohle se nedá vydržet ani s lahodným krákorou.“ nevydržel muka tropického poledne jako první Horvi.

„A kam chceš k tý vodě jít? Viděls to vůbec ráno? Víš jaká je to sračka? Bahno, bahno a na každým kroku nastražený klacek, nebo kořen.?

„Dole to snad bude lepší, dyť se podívej támhle dozadu. Tam snad leží lidi na nějaký pláži.“ Klaider měl už zas na nosu ten svůj špiónský nástroj. „Jé a jsou tam i holky nahoře bez!“

Navíc jsme nečekali a vyrazili směr vytoužená pláž a koupající se obnažené děvy. Ale nebylo to tak lehké, jak se zprvu zdálo. To co se v dalekohledu jevilo jako blízká pláž na druhém břehu, z toho se vyklubal skoro tříkilometrový pochod v poledním parnu po asfaltové silnici, bez špetky stínu. Peklo střídalo ještě větší peklo a my už pomalu nevěděli, co svlíknout. Do tváří nám vanul horký vzduch a boty se bořili do rozteklého asfaltu, který se místy začínal snad i vařit. Trvalo to věčnost, ale nakonec se před námi zjevila hráz a za ní vytoužená pláž, kiosek s pivem a na pláži se povalující nahé … odpadky.

Horvi s Cobrizzem najednou začali zrychlovat jak velbloudi na poušti, když ucítí vodu. A ten kousek země za hrází opravdu vypadal, jako ráj na zemi. Doběhli jsme na pokraji zhroucení na kraj pláže, shodili ještě za běhu bágly a někteří z nás pokračovali, tak jak byli spoře oblečení přímo do vody. My rozumnější s méně uvařeným mozkem, jsme dali přednost poklidnému převlečení do plavek a až pak následnému divokému úprku do vody. No a voda? Nebe a dudy! Proti tomu humusu pár kilometrů výše, to byla paráda. Písčité dno, relativně čistá a teplá voda, bez kamenů a hlavně pařezů a klacků. Jen těch lidí tu mohlo být trochu míň, ale co by člověk v nedělním poledním pekelném vedru, pár kilometrů od Žďáru nad Sázavou čekal, že?

Osvěžující koupel nám dodala nové síly a tak jsme se po ní všichni rozvalili na pláži a v polostínu letité vrby na břehu tiše relaxovali. Ale ne na dlouho. Ti z nás, kteří nepodlehli spánku dostali po chvíli žízeň a tak bylo na čase zajít prozkoumat blízký stánek. No stánek? Solidní palác se spoustou okýnek plných ochotných dívčin, připravených splnit všechna naše neerotická přání z oboru rychlého občerstvení.

„Tak vidíte hoši, vše špatné se nakonec k dobrému obrací.“ ulevil si s pivem a hambáčem v ruce Horvi.

„No je tu parádně, až se mi odtud nebude chtít. A kolik je vůbec hodin a kdy musíme vyrazit na cestu do Prahy?“ znervózněl jsem.

„Tak máme skoro dvě hodiny a záleží na vás, kdy chce bej doma u maminek, nebo drahých poloviček. Jede to každý dvě hodiny. Jenomže to máme ještě dobrých šest sedm kiláků na nádraží.“ rozčísnul to Cobrizz.

„No tak to bude v tomhle vedru slušnej vočistec, jen co je pravda. Koukal jsem támhle u tý boudy na teploměr a je tam 37°ve stínu. Docela mazec.“

Přestali jsme myslet na pochod, který nás v odpoledním tropickým vedru čekal, vzali kelímky s pivem a vyrazili se vyvalit do vody. Ale stále nám to leželo v žaludku. Šest kiláků v tomhle hicu to bude jak dvacet za normální teploty. A my už jsme slušně připitý a někteří z nás, kteří usnuli na sluníčku i pěkně přismahlí.

Chmurné myšlenky zaplašilo další kolečko piv a opět příjemná koupel. Tak jsme ani nepostřehli, že Horvi na pěknou chvíli někam zmizel. Vrátil se s velkým úsměvem na tváři a dalšími pivky v ruce.

„Jestlipak víte hoši, jak se dostanem na nádraží?“

„No jak asi. Budem muset v tomhle vedru šlapat přes rozpálený město šest, nebo sedm kiláků. Máš snad lepší nápad?“

„Jo mám! Pojedeme autobusem!“

„Máš snad úpal?! Nejbližší bus ze Ždírce jede až zejtra ráno a to už někteří z nás musí do práce.“

„Kdo tu mluvil o busu ze Ždírce? Támhle za rohem je konečná městskýho busu a jezdí každou hodinu.“

„No to si děláš prdel! Tak to je paráda, to stihnem ještě pár kousků v nádražce a nemusíme nikam pospíchat.“

Všech se najednou zmocnila taková euforie a nadšení, že jsme ztratili veškeré zábrany a začali jsme až moc bezstarostně chlastat. Pivo střídalo pivo a tak se stalo, že nám ujel bus ve tři, ale i ve čtyři.

„Ten v pět už musíme stihnout, jinak nedáme na nádraží ani jedno na stojáka. Poslední koupel, převlíknout, vyčůrat, dopít a mažem“ začínala se mě pomalu zmocňovat opilecká panika, jako když člověk sedí v centru Prahy v hospodě a pomalu se blíží termín odjezdu posledního metra.

„Jo balíme a jdem“ zavelel Cobrizz a tak jsme poslechli. A právě včas. Najednou se z ničeho nic zatáhlo a ozval se hrom. To nám náhlá letní bouřka dávala na vědomí, že pospíchá na Žďár a nemá chuť čekat, až se dosyta vykoupeme a přesuneme na nádraží. Buď to bylo naší opilostí, nebo nechutí se zvednout od vody a piva, no zkrátka, než jsme se vypakovali z koupaliště, začaly na naše hlavy dopadat velký kapky. A bylo jich pořád víc a víc, což zapříčinilo, že jsme k zastávce busu za chvíli skoro běželi. Ale na místě ouha, nikde žádná čekárna a ani přístřešek, pod který by se dalo schovat. A bus jede až za čtvrt hodiny. Tak jsme tu stáli na chodníku v dešti, jak banda nalitých pitomců a modlili se, aby se bouřka unavila. Té dělalo nedělní řádění nad Žďárem docela dobře a tak jsme do autobusu nastupovali úplně promočení, ať už někteří z nás použili pláštěnky, nebo se radši vysvlíkli, aby zachránili suché svršky. Autobusák z nás měl evidentní radost a to jsme moc nezlobili a skoro tiše se uvelebili na volných místech. Cesta přes město ubíhala docela v klidu až do chvíle, kdy Králík prohlásil, že se mu chce na malou a v žádném případě už to nevydrží, protože to zadržuje už od vody.

„Sakra, proč sis nedošel, když jsme jak trubky čekali v dešti na bus?“

„No já se bál, že pojede dřív a ujede mi.“

„Já už to nevydržím, já musím ven“ prohlásil za další zastávkou Králík a vydal se za řidičem.

„Tak to jsem opravdu zvědavý, jak tohle dopadne. Jestli ho nechá řidič vystoupit a vymočit a počká na něj, tak je u mě frajer. Teda ten řidič, Králík ne, to je pablb. Ale silně o tom pochybuju. Teda o tom, že ho řidič nechá vychcat, ne o tom, že je Králík, když se pořádně napije, pablb“ z Klaidera začaly mluvit promile.

Nicméně řidič s Králíkem i za jízdy komunikoval, na jeho dotaz lehce přikývnul a Králík na další zastávce vyběhnul ven. Na štěstí pro něj, jsme zrovna zastavili v jakémsi městském parku a tak zapadnul za první strom a déšť ne déšť dal volný průchod své potřebě. Nato autobusák zavřel dveře a rozjel se dál po své trase. Tak to byl šok. Nevím, jestli větší pro nás, nebo pro Králíka, ale faktem bylo, že zůstal sám opuštěný v cizím městě, bágl v autobuse, který ujížděl ulicí pro nás neznámo kam. Vrhli jsme se k řidiči jako jeden muž a začali jeden přes druhýho na něj křičet co dělá. I když bylo jeho počínání vcelku logické, vždyť ruku na srdce, který autobusák by vám zastavil v Praze a čekal až si odskočíte, přesto jsme na něj byli maximálně nasr… . On však zachoval chladnou hlavu, zahnul do vedlejší ulice, kde byla další zastávka, řek nám v klidu, ať všichni vypadneme a neřvem na něj. Poslechli jsme, rozloučili se s ním spoustou nadávek a vydali se zpátky ulicí hledat Králíka. Vtom se Kryštof otočil a říká „volové, dyť jsme v parku před nádražím.“

Bylo tomu naštěstí tak a protože se pomalu utišil i déšť, vyzvedli jsme vyděšeného Králíka a v klidu a pohodě vyrazili vrávoravým krokem směr nádraží a v něm ukrytá hospůdka. Nebylo potřeba ji nějak zvlášť hledat, neboť jak rád zpívá Cobrizz „kví kví kví kví kvíčepu, najdeme si cestu vždycky poslepu.“

Nádražka to zrovinka nebyla, ale spíše příjemný kiosek s velkou pergolou, točeným Rebelem a spoustou chuťovek k zakousnutí. Sedělo tu jen pár místních dědků, kterým jsme se po následující dvě hodiny postarali o zábavu, protože nám vlak v půl šestý ujel a museli jsme čekat na jeho brášku, který se teprve chystal vyrazit z brněnského hlavního nádraží. No co, každá minuta dobrá, alespoň bude dost času se řádně nacamrat před dlouhou cestou. Objednali jsme pivka, něco nakládanýho, či uzenýho k jídlu a začali vymýšlet krávoviny.

„Co si takhle zahrát kartičky? Čertovi obrázky?“

„Jo to by šlo. A co takhle maryjášek?!“ chytnul jsem se Cobrizzova návrhu, jako hovno košile.

Cca jeden člověk nebyl proti a tak jsem to zamíchal, rozdal Cobrizzovi a Klaiderovi a zahlásil hned betla, aby řeč nestála a byla legrace. S hrou přišla žízeň a najednou byly naše půllitry suší, než písek v poledne na Sahaře.

„Dojdu nám pro piva“ obětoval jsem se po prohraným durchu.

„Pánové seďte! Já vám to pivo přinesu“ zvednul se najednou až moc ochotně jeden z dědků sedících u okýnka.

Nechápali jsme jeho ochotu, ale než se stačil někdo z nás zeptat, nebo jen dopředu poděkovat, vysvětlil nám to místní zasloužilý opilec slovy:“ Mariáš to je posvátná hra, vod tý se nevstává!“

No jen kdyby tušil, jak tu jeho posvátnou hru v našem stavu kur…

Dědci najednou ožili a asi si řekli, že je načase zapříst rozhovor s těmi podivnými trempíky, pravděpodobně proto, že si mysleli, jaká to bude legrace. No jak pro koho.

„Hoši hoši, proč tolik chlastáte a ještě v neděli? Já ve vašem věku myslel jen na sport a děvčata a na chlast nezbýval čas.“

„Jo a jak se na vás koukám, pokoušíte se to ve vašem pokročilým věku dohnat, co?“ ušklíbnul se Horvi.

„Hoši hoši“ pokračoval ve stejném duchu jeho soused“ Víte kolik alkohol ročně zabije lidí?“

„Jo a víte vy, kolik lidí se díky alkoholu ročně narodí?“ kontroval Cobrizz.

„A co vy dědci? Proč vy neproháníte báby touhle dobou po parcích? Že by za to nemohl váš věk, ale ten strašný smrad? Před tím by utek i tchoř“ Králíkovi už dnes asi nepovolíme ani pivo, pánčto po téhle jeho hlášce se začala nálada v nádražce pomalu měnit. Z roztomilých opilých dědulů se pomalu stávali fest nasraný místní zabijáci. Ale čemu se po takových provokacích divit, že? Nic jsme si z nich ale samozřejmě nedělali a na jejich hlavy se pomalu snášely další urážky a posměšky, posílené nejen alkoholem, který jsme vypili za celý den, ale taky ďábelským krvesajem, co mezitím někdo objevil v nabídce a který máme všichni moc rádi. Strach jsme ale přeci jen dostali a to z asi sedmi týpků, kteří se jako by nic od někud vynořili a vypadali dost nebezpečně. S dědky se dost důvěrně přivítali a ty hned ukazovali na nás a na něco si jim stěžovali. Neměli jsme v našem stavu chuť vyvolat konflikt a tak nastal rychlý přesun z kiosku na nádraží. Asi právě včas, protože Kryštofovi, který se s odchodem trochu opozdil, někdo podrazil nohu se slovy, „copak pražáku, to neumíš ty blbečku chodit?“

Horvi si už pomalu vyhrnoval rukávy a otáčel se s tím, že si to s těmi burany vyřídí, ale my ostatní i přes pokročilou opilost měli tolik rozumu, že jsme ho popadli pod křídla a dovlekli do odjezdový haly. Nafasovali jsme lahváče, koupili lístky a odebrali se ve značně podroušené náladě na nástupiště. Náš nedělní rychlík z Brna měl tradiční víkendové zpoždění, takže místo v půl sedmý brzdil na nádraží až v sedm. A byl samozřejmě už tady plný, z čehož jsme si ale nic nedělali, zapadli do prvního kupé k jakýmsi dámám, který už po pár minutách soužití s námi usoudili, že bude pro ně lepší vyhledat zcela jinou společnost.

„No tak báby, kam jdete? Vždyť jsme se ještě ani nerozehřáli“ zavolal za nima Horvi místo pozdravu. Vlak se dal do pohybu a většina z nás vyrazila hledat volný záchodek, protože se v každém z nás probudil králíkův syndrom, jak jsme tomu začali tak nějak spontálně říkat. Klaider s Kryštofem se ale někde trochu zapomněli, což někdo v kupé komentoval slovy: „Hoši užili si a šli do hotelu“.

Místo kamarádů se za chvíli v kupé objevila průvodčí se klasickou hláškou: „Přistoupili?“

„Jo z nebe jsme nespadli, tak jsme asi museli přistoupit. Proč se tak blbě ptáte?“

„Pánové, slušně, nebo vás vykážu z přepravy.“

„My už se vyloučili dávno a nejen z přepravy.“ smál jsem se na celý kupé.

„A proč máte lístek pro šest lidí, když cestujete jen čtyři?“

„No voni s náma jedou ještě dva, ale někde se asi ztratili ve vlaku.“

„S námi se nikdo jen tak neztratí. Ti vaši kolegové jsou támhle na hajzlíku a kouřej tam marijánku. To myslíte, že to necítím? Tak až budou hotoví, tak jim vyřiďte, že jestli to budou zkoušet ještě jednou, tak v Kolíně zastavíme a nechám je vyvést.“

„No to by je tedy opravdu vyvedlo z míry. Ale nebojte se, my jim to vyřídíme, to se spolehni ty stará čarodějnice.“ dovoloval si Horvi, když průvodčí zmizela ve vedlejším kupé.

Ze zbytku cesty si ani já a věřím, že nikdo z účastníků našeho zájezdu moc nepamatuje, takže to zkrátím. Vlak jel po kolejích, my vypili a snědli veškeré zásoby a ve zdraví a bez větší úhony jsme vypadli z vlaku na hlavním nádraží v Praze. Bylo kolem deváté hodiny večer, první srpnová neděle a nutno říci, že vedro bylo snad ještě horší, než když jsme před pár dny vyráželi a nám bylo o mnoho hůř, i když si to většina z nás nepřipouštěla. Inu takové tropy dokážou udolat i ostříleného trapera a když se k tomu přidá strašlivá žízeň hašená velkým množstvím piv, tak z toho máme velkou zátěž i pro naše vytrénovaná těla. Na nástupišti nám tak zbyly síly jen na zalomení palců, nějaký ten pozdrav nakonec a slib, že až pojedeme v říjnu na podzimní vandr na Brdy, tak že výrazně omezíme konzumaci alkoholu, protože přeci není možné, aby mohli zdraví lidé, takhle strašně chlastat.

Tak co? Myslíte, že se nám to povedlo? To se dovíte při čtení příštího článku o „Velkém Brdském putování“

Ahoj