Díl druhý: Pohoda není náhoda
Ráno bylo jako vymalovaný. A na rozdíl od jiných podobných akcí a vandrů, nebylo po ránu slyšet různé vzdychání, kňourání, stěžování si na bolavou hlavu a ani zvracení. Všem bylo zkrátka báječně, protože večer se šlo spát brzo a hlavně se divoce nechlastalo před spaním. A navíc stačil jen letmý pohled ze spacáku, nebo zpod deky na sluncem prozářenou pláž a modrou hladinu jezera a každýmu bylo hned líp. A první na co snad každý po ránu myslel, byla pořádná ranní koupel.
„Vstávat hošani a hurá do vody! Je to naprostá paráda.“
Byla to pravda. Voda přes noc vůbec nevystydla a i Kryštof, který většinou do studený vody vleze maximálně po kolena, se osmělil a za chvíli už plaval směrem k druhému břehu. Po chvíli jsme vylezli z vody a shodli se na to, že začíná být před polednem pořádný hic.
„To bude odpol pořádný masakr, když už teď nejde na sluníčku vydržet“ prohodil po koupeli Horvi. „A kolik je vůbec hodin? Tak půl jedenáctý?“
„Ne to už bude možná víc, chrápali jsme dlouho a je fakt vedro. Já bych řek tak půl dvanáctý“ přisadil si Králík.
„Tak pánové“ Cobrizz si na pláži zjednal klid „dobře mě poslouchejte, nebudu to dvakrát opakovat. Je přesně osm hodin a nedělám si z vás prdel.“
„Ne děláš si z nás prdel?“
„Říkal jsem, že to nebudu dvakrát opakovat, nedělám si z vás prdel, jděte se přesvědčit sami.“
No Honza opravdu nekecal. Bylo pár minut po osmý a už bylo takový horko, jak běžně v letním popoledni.
„Tak to je teda průser, co tu budem dělat?“ kňoural věčně nespokojený Králík.
„No co si děláš starosti? Ležíš v písku u vody a trápí tě, že bude rekordní vedro? Nejseš trochu mimo?“ odvětil jsem na jeho zbytečné starosti.
„Tak si spočítej, kolik tu máme piva a jídla a pak panikař!“
„Cože počkej, uděláme inventuru.“
Po zběžném přepočítání všech našich zásob jsem začal opravdu panikařit. „Nemáme skor žádný pivo, došla medovina a máme pár čínskejch polívek, kousek salámu a tři paštiky. K tomu jen čtvrtku chleba. To jste čuňata museli večer všechno sežrat?“
„No co, bez jídla vydržíme a večer si dáme rybičku.“
„Ale i ryba musí plavat a my máme všehovšudy jen tři piva!!!“ pokračoval jsem v panikaření.
„A sakra, to máš pravdu. Připadám si najednou jak trosečník na pustým vostrově. Taky má skvělý koupání a piva ani lok. To musí bejt fakt strašný.“
„Vy ste opravdu neskutečný. Válíte se u báječný vody, je nádherný horký den, jak stvořený ke koupání, nemusíte do práce a jedinou vaší povinností je celý den se válet ve vyhřátým písku, nebo na mělčině ve vodě. Co chcete sakra víc?!“nevydržel naše nářky Klaider.
„PIVO“ zařvali jsme asi tři současně.
„A podívali jste se na druhý břeh přes vodu?“
„Já vidím prdlajs. Nějaký stany, chaty, možná větší stavení.“ mžourám proti slunci na druhý břeh.
„Tak si půjč moje voči“ podává mi Klaider dalekohled.
„To je blbec, on s sebou táhne snad i ….“
„No co? Jen to dopověz!“
„Nechte toho chlapi a koukněte se taky přes vodu. Hned tam vedle toho baráku na hrázi. Co vidíte?“
„Dřevěnka, stolečky, okýnko, lidičky a nosí si pivánko!“ slintal do dalekohledu Horvi.
„Tak na co čekáme? Sbalit a vyrážíme!“ zavelel Cobrizz.
„No to tak! Ještě nám tu někdo zabere flíček. Koukni, už se sem trousí první lidi.“ lamentoval
Králík.
„Já mám nápad. Budem losovat. Kdo vyhraje půjde na pivo a může vzít i ostatním“ blouznil Kryštof.
„Nechtěl jsi to říct naopak. Ale myslím, že to je dobrý nápad. Budeme losovat a dva kteří prohrajou půjdou na pivo a pro pivo a taky pro něco k jídlu ostatním.“
Tak jsme losovali. Nakonec to odnesl Horvi s Cobrizzem a já při jejich odchodu přemýšlel, jestli je to výhra, či prohra. My tu budem o žízni a hladu (pivo vypili kluci na cestu a o poslední jsme se rozdělili, jídlo jaksi záhadně zmizelo spolu s Králíkem) a oni si dají čepovaný a něco lahodnýho k jídlu. Ale co. Jdu do vody a nějakou dobu to tu vydržíme.
Trvalo to nějakou tu hodinku a pár koupelí a hoši byli zpátky s čtyřmi porcemi masového špízu a čtyřmi petkami s lahodným Rebelem dvanáctkou. Najednou tu to opět vypadalo jako v ráji.
Náš ráj se kolem poledního slušně plnil dalšími a dalšími lidmi a začínalo to tu vypadat, jako u bazénu v Podolí. Kryštof si neodpustil tu tradiční větu Zrzka z penzionu: „To je sakra lidí. To nemají domov, či co?“
Odpolední vedro bylo pomalu ale jistě nesnesitelný i u vody a my se hádali, kolikže je asi tak stupňů. Padali teplotní rekordy, ale jen mezi námi. Po chvilce hádání jsme teplotu vyhnali na čtyřicet stupňů ve stínu. Bylo mi z toho takový vedro, že jsem se musel s posledním pivem naložit do vody. Je až s podivem, jak rychle v tomhle počasí pivo dochází. To asi ten suchý vzduch, či co. Z úvah mě vyrušil až Klaider, který si sednul vedle mě do mělký vody.
„Taky ti dochází pivo?“
„Jo teď zrovinka si říkám, že to bude tím suchým počasím.“
„Jo asi jo. A napadá tě to co mě, když tak koukáš přes vodu?“
„Ne pro pivo nejdu, určitě ještě někdo má.“
„Ale neblbni, kdo tu mluvil o chození. Já bych tam zaplaval. Hele kolik to může být? Třista metrů? To uplavu i vožralej a navíc je tam mělko. Co ty na to?“
„Jasně jdem do toho! Naberem kováky a plavem!“
Když jsme tu radostnou novinu sdělili ostatním, mysleli si, že si z nich děláme srandu. Humor je možná přešel, když jsme překonali půl vzdálenosti. A šlo to kupodivu lehce. Když jsme se unavili stačilo spustit nohy na dno a bylo. Dole jsme se sice bořili do jemnýho bahýnka, ale to nevadilo. U okýnka jsme nebudili žádnou zvláštní pozornost, pánčto jsme byli stejně jako většina ostatních oděni v úbor plovací, tedy v plavky. Několik piv, párek v rohlíku a už jsme plavali zpátky. Tam bylo už lidí, jak na václaváku a skoro všichni ve vodě. Jen naši chrápali ve stínu palem, teda pardon, borovic na břehu.
Odpoledne bylo línější než ráno, ale pomalu docházelo i poslední pivo, k jídlu už taky nic, tak jsme se rozhodli, že se zvednem a popojdem někam dál. Vykoupaný jsme byly až do alelůja a naše vylouhovaná scvrklá těla…. . Tím chci říct, že nikdo nic nenamítal a pomalu jsme začali balit. Krom toho se zvednul Kryštof a poznamenal:
„Hoši víte kolik kilometrů jsme už ušli a kolik keší našli? Nula vod každýho!“
„Nás vynech, šli jsme vám pro pivo a voběd!“ ozval se Horvi.
Museli jsme to napravit a tak jsme hodili bágly na záda a vyrazili na cestu. Ale nedošli jsme ani ke kiosku a byli jsme propocený, až hrůza.
„Takhle to dál nejde!“ ozval se Králík „Počkáme tady v kiosku do tmy a pak půjdem dál.“
„Huš ty hlodavče a co dál? Vožereš se tu, budem spát zas naproti na pláži a ráno si zavoláme Říhovce s taxíkem.“
V tu chvíli jsme si všichni vzpomněli na Pytláka.
„Sakra co je s tím Marťasem, celý den se neozval“ vyjádřil naše myšlenky jako první Horvi.
Zapadli jsme dle našich dobrých mravů ke stolečkům a Králíka jsme poslali za trest do fronty, protože to vše způsobil. Jen jsme naše sosáky smočili v pivku, když se náhle rozezvonil Cobrizzův telefon. A na druhý straně nikdo jiný, než Pytlák Říha.
„Tak jak kde jste? Někde v Račíně, nebo na Pilský?
„Ne furt ještě na Dářku.“
„Vy pražský povaleči. A jak tam ještě dlouho budete? Já bych tam do hoďky dorazil. A nebo ještě líp, počkejte na mě v rybárně pod Novým rybníkem, já jsem kousek vodtud, tak si tam dáme za hoďku spicha.“
Dali jsme ještě pár piv, ale docela rádi jsme zvedli kotvy. Jednak proto, že jsme z celodenního popíjení a pobytu na slunci začínali mít všichni docela nakoupíno a taky proto, že nás čekalo celkem dost keší z trailu a taky báječná, legendami opředená rybárna.
Takže zabalit a hurá na keše a rybičku.
Na hrázi jsme se letmým pohledem rozloučili s Dářkem a cestou pod hrází jsme se pustili za prvníma krabkama. Cestou k rybárně jsme zvládli jen dvě, víc jich cestou nebylo. A počáteční nadšení, že si konečně něco odlovíme, rychle ochablo. Obě byly jen obyč malé petky s plnýma logbookama, do kterých se ani nedalo zalogovat. Ke každý navíc geodálnice, že i já valil oči. Ale co by jsme měli čekat od trailu v rekreační oblasti v plné sezóně?
K rybárně jsme dorazili za chvíli a hned se hnali ke stolečkům a pro pivo. A tak se stalo, že jsme přehlídli menší postavu sedící pod pergolou v rohu.
„To mě blbci ani nepozdravíte? Nebo máte takovou žízeň, že už ani nevidíte?“
Seděl tam Pytlák a zjevně měl v sobě už nějaké to pivko a možná i něco málo navíc. Ukázalo se, že ho sem hodil kolega, když jel pro ryto do Žďáru a cestou se vracel kolem.
„A proč jsi nepřijel už ráno?“ zajímal se Horvi.
„No to víš, my se včera dost ožrali, já jel spát až k ránu a v tom poledním žáru se mi za vámi nechtělo. Každý není jako vy, aby běhal v tomhle vedru po lesích.“
„Ty už jseš asi dost nalitej. To nevíš, kdes nás včera vysazval? A vopravdu si myslíš, že běháme celej den po horách? Asi si nás dlouho neviděl.“
Objednali jsme si pivka, nějakou tu rybičku a bylo nám hej. Po jídle vytáhnul Cobrizz kytaru a bylo ještě líp. Ze zpěvu nás vyrušil až Klaider, který nahlas poznamenal, že už zapadlo slunce, máme před sebou ještě nějakých deset kilometrů (ušli jsme zatím dva od pátečního večera) a za chvíli neuvidíme na keše, natož na cestu. Takže zaplatit, dopít a hurá na Pilskou.
Od rybárny nám cesta ubíhala o poznání rychleji. Jednak proto, že slunce zapadlo a nebyl takový hic, a taky proto, že jsme měli v nohách snad dynamit a taky nového horského vůdce Pytláka. Jen ty keše nás trošku zdržovali, ale logovat se do nich prakticky nedalo, takže najít, vrátit zpátky a hurá dál. Posbírali jsme jich pět a ještě jednu tradičku „Železný rybník“ cestou. Podél Sázavy jsme se začínajícím soumrakem dorazili až na kraj Polničky, kde na nás vedle cesty vykouknul areál se zahradní železnicí a saloonem Vagón expres, který nešlo přejít bez povšimnutí. Hups a už jsme zase seděli u pivka. Ale nebylo to nějak ono. Tedy pivo ano. Výborný nefiltrovaný Rychtář dvanáctka. Ale ten vrchní byl nějakej divnej. Zaplatit, bič a pryč! Ale netrvalo dlouho a na návsi v Polničce juk, další hospoda. Byla sice už tma, ale přesto jsme se vyvalili ve dvoře na zahrádce. Paní vrchní tentokrát skvělá, pivko taky a protože nám po rybě už dávno vyhládlo, dali jsme si i něco dobrého na zub.
„Hoši hoši, že se vám chce v tomhle vedru někam chodit“ zeptal se místo pozdravu nějaký místní dědula u vedlejšího stolu.
„Ale jakýpak vedro?! Třicet stupňů v jedenáct v noci, není přeci nic. Je to stejný, jako když máte horečku 42,5.“
„Jo a zapomněl si dodat, zvláště pro člověka, který má rád horké léto.“
„Neposlouchejte je strejdo. My sme jak ten Pajda, jak hlídá ty pocestný a radši si počká, až se setmí a pak šlape dál“ Horvi už začínal být zjevně dost nalitej.
„Hele Horvi, máš úpal, nebo si toho vypil víc než ostatní? To si trochu poplet, ne?“
„Hoši, hoši, neměli byste být někde v lese u ohýnku a zpívat s kytarou, místo toho, aby ste po nocích vysedávali v hospodě?“
Chtěl jsem se do toho vložit a vysvětlovat něco o žízni, strašným suchu a zákazu rozdělávání ohňů, ale byl jsem rázně přerušen Klaiderem.
„Podívejte se, my chodíme všichni do hospody, protože máme pádný důvody. Ti svobodní z nás chodí, protože doma nemají manželku a ti ženatí zas proto, že doma manželku mají.“
Večer u piva s kytarou ubíhal rychle a tak nás dost překvapilo, když nám paní vrchní oznámila, že už je skoro půl druhý a že bude zavírat. Zaplatili jsme, rozloučili se a spolkla nás tma. Byli jsme dost nalitý a tak není divu, že už za vsí jsme nevěděli kudy kam. Poslední kapkou bylo, když Klaider zapnul navigaci. Ta nás po cca kilometru zavedla do štěrkovýho lomu. Nedalo se nic dělat, hurá přes něj. Prošli jsme kolem několika nakladačů a štěkajícího psa. Najednou se otočím doleva a tam stojí ve světle lampy postava, možná hlídač a kroutí hlavou. Pokynul jsem mu na pozdrav a Horvi na něj zavolal: „Brýtro strejčku. Kudy tudy do Bavorova?“
Dědek jen mávnul rukou a zmizel ve tmě. Ani nevím, jak jsme se z lomu dostali, ale za chvíli už nám zas pod nohama duněla polní cesta. Pod kopcem se v raním šeru blýskala hladina Pilský nádrže. Tam dole na tom poloostrově je náš cíl! Sešli jsme dolu, prošli kukuřičným polem, prolezli křovím a byli jsme v březovým hájku na břehu přehrady. Nikdo neměl moc sil lízt do vody, nebo rozdělávat oheň a každý raději zalezl do spacáku a za chvíli jsme spali, jak když nás do vody hodí.
…POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ…
Zase perfektní článek, těším se na další pokračování