Díl první: Vysočinou na Dářko

Bylo nebylo léto a to by nebylo pravý léto, aby nebyly tropický vedra. V červenci jsme se pekli při pouhých třiceti stupních, ale začátkem srpna se teploty šplhaly k úctyhodným třiceti pěti. To už bylo v Praze k nevydržení a tak jsem už od pondělí spřádal plány, jak a kam zmizet alespoň na víkend. Pár zpráv, telefonátů a byl tu báječný nápad na víkendový vandřík na Vysočinu. A vzhledem k tomu, že se přihlásili prakticky všichni, ať už aktivní, nebo neaktivní kačeři, bylo jasné, že to bude i o sběru krabiček. Jenže když je v Praze abnormální hic, je potřeba předpokládat, že i na Vysočině bude přes třicet stupňů a to není zrovinka to nejpříjemnější počasí na celodenní pochody nejen za kešema. Chtěli jsme přeci utéct z města nejlépe někam k vodě a tam přečkat alespoň víkend. Tohle všechno se mi honilo hlavou během mé odpolední siesty v bazénu na zahradě. Jak skloubit kešování, koupání, pochod v příjemných teplotách? A pak mě to najednou napadlo. Dářko!!! To je ono!

Kdo neví, o co kráčí a netuší, co to to „Dářko“ je, předkládám stručný popis:

„Velké Dářko je největší rybník na Českomoravské vrchovině a také největší v Kraji Vysočina v České republice. Má rozlohu 206 ha. Rozkládá se na východě Čech v nadmořské výšce 610 m, 10 km severně od Žďáru nad Sázavou. Téměř celý rybník leží na severu katastrálního území obce Polnička, okrajovými částmi však zasahuje i do katastrů sousedních obcí Radostín, Vojnův Městec a Karlov“ potud výcuc z Wikipedie. Rybník je vlastně první a jednou ze dvou přehradou na řece Sázavě, která pramení kousek od tud ve Ždárských vrších a málo kdy by to byl řek, že je to zrovna řeka Sázava, protože je to tu jen malý potůček. A díky tomu (myslím tím, že tu ještě Sázava není nijak znečištěná) má Velký Dářko velmi čistou vodu. Tomuto faktu napomáhá taky fakt, že skoro celý břeh je porostlý lesem a nikde v okolí se intenzivně níc nepěstuje na polích, ale jsou tu jen horské louky a pastviny. Břeh je místy tvořen nádhernými plážemi plnými jemného písku, hloubka je maximálně dva metry u hráze a voda je tu tudíž čistá a teplá. Na hrázi příjemná hospůdka, pod hrází oblíbená rybárna a to nejdůležitější, v okolních lesích je populární powetrail Vysočiny „Opičí hory“.

Vyskočil jsem z vody a nadšeně běžel tento báječný nápad oznámit ostatním. Všichni ho přijali s nadšením a tak bylo o víkendovém plánu rozhodnuto. Teď už jen doladit takové drobnosti, jako je třeba čas odjezdu, nakoupit zásoby a především přežít ještě dva dny v práci.

V pátek hodně brzo ráno, mohlo být tak půl šestý, mě bylo vidět s báglem na zastávce busu, pánčto jsem se rozhodnul, jet přímo z práce a stejně tak postupovala většina z nás, abychom vypadli z města co nejdříve a mohli se už válet ve vodě. Den v práci byl opravdu nekonečný. Jak jinak že, když se člověk někam strašně těší a má pocit, že ty hodiny snad stojí. Ve tři už jsem to nevydržel a s omluvou na rtech popadnul bágl a vyrazil z práce do pekelné výhně pátečního odpoledne. Do odjezdu vlaku, respektive našeho srazu zbývalo ještě přes hodinu času a tak jsem hned na Smíchovským nádraží zapadnul ke stánku a začal hasit žízeň točeným staráčem. Normálně nad tímhle pivem ohrnuju nos a nepohrdnu jím maximálně tak na hokeji, ale dnes mi chutnalo jak ještě nikdy v životě a tak se stalo, že jsem nechal ujet rychlík, dva osobáky a nastoupil až do čtvrtého vlaku. Bylo už načase, neboť náš rychlík Vysočina (jak příhodné jméno vlaku pro naši cestu), měl plánovaný odjezd z hlaváku už za dvacet minut. Sraz jsem sice nestihnul, ale co. Máme rezervovaný celý kupé, kluci už tam jistě jsou, tak se nic neděje. Plán cesty je daný a jasný. Rychlíkem do havlbrodu, přesednout na motorák do Ždírce a odtud busem až do Škrdlovic. Tam budem docela brzo a k vodě jen dva kiláky, no co si přát více? Snad už jen hospůdku, nebo kiosek po cestě.

Na Hlavní nádraží pražské jsem dorazil za pár minut a během chvíle našel i nástupiště, odkud měl za chvíli odjíždět náš rychlík. Ale ouha, na nástupišti byla velká spousta lidí, ale vlak žádný. A v té spoustě lidí byl problém najít i tu malou skupinku kačerů alkoholiků natěšených na báječný víkend na Dářku. Ale žijeme přeci v digitálně bezdrátové době a tak vše zachránil chytrý telefon. Sdělil mi nejen, kde se ostatní nacházejí, ale i důvod, proč se tu nenachází náš vlak. Jó zpoždění? No kdo by to byl čekal, že? Zvláště u ČD.

„Nazdar, co jdeš tak pozdě? Ty jsi někde chlastal?!“ uslyšel jsem najednou za zády.

„Čau, no já měl z práce takovou žízeň…“

Prvního jsem uviděl Honzu alias Cobrizze, s kterým se znám, no ani už nevím jak dlouho, asi od jakživa. Sním tu stál Kryštof Xkoch, Standa Klaider, Horvi Zver a jediný mudla Králík alias králík u kterýho dodnes netuším, jak se vůbec jmenuje. No do týhle party už chybí jen Mlčoch a Viktor a bál bych se o svý zdraví. Jen jsme se stačili letmo přivítat a už jsme slyšeli jen nářky Králíka, který až moc nahlas bědoval ,že v tom vedru někde pojde, že nemůže vydržet ani pár kilometrů v třiceti šesti stupňovým hicu. Jeho nářky ale naštěstí rychle zanikly v rachotu přijíždějícího vlaku. No už bylo na čase! Vlak zastavil a lidi se tak zběsile valili dovnitř, že druhou stranu zase vystupovali ven. Dívali jsme se pobaveně na ten koloběh života a čekali, až se to zastaví. Pak jsme v klidu nastoupili a ještě víc v klidu vyhnali tupý cestující, kteří jako by nic zabrali naše rezervovaný kupé a dělali, jako že tam nejsou a neslyší nás. Vlak odjel z hlaváku s desetiminutovým zpožděním, ale co. Hlavně že v něm sedíme, máme co pít a v havlbrodu na nás osobáček čeká, pánčto je tam přípoj. Pohodu trochu pokazilo strašný vedro ve voze bez klimatizace, od kterýho nepomohly ani dokořán otevřený okna a ani fakt, že náš vlak jel najednou místo po koridoru, kde je 160ti kilomerová rychlost zajížďkou přes Nymburk, kde jsou starý koleje a tudíž i mnohem nižší rychlost.

„To vůbec nevadí, alespoň můžem trochu víc popít“ komentoval naše stále se navyšující zpoždění Cobrizz.

„No jo, ale zásoby se pomalu tenčí a to jsme před chvílí vyrazili. Navíc ty vaše plechovky už dost nechutně zteplaly.“

„A jak si ten víkend vůbec představuješ?“ zeptal se mě najednou Klaider.

„Je to jednoduché a velmi prosté. Dnes dojedem na Dářko a tam zakempíme. Hospoda, spaní na pláži, noční plavba a podobné radosti. Ráno si přispíme, dokud nás neprobudí hic, den strávíme ve vodě a až se večer ochladí, vyrazíme na jih na keše a dojdem až na Pilskou přehradu. No a v neděli to zopakujem, jen s tím rozdílem, že večer pojedem vlakem zpátky na Prahu.“

„Jo to zní jako plán. Souhlasím se vším, až na ty keše, ty mě nezajímaj. Já se bál, že v tom hicu chcete chodit celodenní tůry“ na Králíkovi bylo vidět, že si fest oddychnul.

„Rozhlídni se kolem sebe ty tlusťochu. Vidíš, kdo všechno jede a máš strach, že se bude celej den chodit. Dej si studený pivo na čelo, ať se vzpamatuješ!“

„Já bych rád, ale takový tu nejni už ani jedno. Tahle Plzeň se bude za chvíli asi i vařit.“

„Tak jí dej do stínu ty blbe! Nediv se, že se chce vařit, když jí máš za okýnkem na slunci.“

Cesta ubíhala pomalu, zatímco čas běžel závratnou rychlostí. Byli jsme už přes hodinu na cestě a teprve jsme poprvé zastavovali v Kolíně. A zase plné nástupiště a zase nával do vlaku až lidi vypadávali z okýnek do kolejiště. Zželelo se nám dvou nešťastných holek a zachránili jsme je před zuřivým davem v našem kupé. Nabídli jsme jim místo na klíně, ale nakonec to dopadlo tak, že se dívčiny rozložily na našich místech u okna a já s Xkochem jsme si vynutili místo u druhýho okýnka v chodbičce. Přemýšlel jsem, kde že je ten slibovaný komfort jízdy ve vlacích ČD. Dřív na týhle trati měly rychlíky většinou tak osm vagónů a to jezdilo mnohem míň lidí. Dnes tu bylo za mašinou připojeno komfortních pět vozů a lidi se stěží vešli do uliček. Inu moderní doba. Dráhy prodaly vozy aby měli na reklamu v televizi.

Opakoval bych se, kdybych řekl, že za chvíli následovala Kutná Hora a opět plné nástupiště. Ale v našem voze to nějak už nebylo znát, což ihned Horvi komentoval se slovy, že teď už ty lidi lezou na střechu, čímž jsme se přiblížili v cestování vyspělým zemím, jako je třeba Indie.

Za Golčovým Jeníkovem se kdoví odkud vynořila průvodčí. Nikdo nečekal, že by zvládla se prodrat přeplněným vlakem, ale asi to vzala horem po hlavách cestujících. Ujistila nás, že v havlbrodu na nás čeká osobák, i když už máme více než půlhodinové zpoždění.

Ve Brodě nastal velký odlov lidí, no naprostý exodus a i my se vmísili do davu a nechali se jím unášet přes nástupiště do útrob nádraží. Tam jsme marně hledali náš vlak na tabuli odjezdů a tak jsme vyrazili rovnou na nástupiště, odkud pravidelně odjíždí. A na nástupišti pusto a prázdno. Následoval zmatený úprk zpátky do odjezdové haly, kde dost zmateně pobíhalo víc lidí, jako my. Prohlásil jsem, že mi tu chybí ještě japončíci z Krumlova, ale nikdo mě v nastalým zmatku neposlouchal. Cobrizz s Horvim se přidalo k hloučku lidí, který pronásledovali jedinou osobu v nádražácký uniformě a zmizeli kdesi za pokladnami. Mě bylo pomalu jasné, že náš vlak toho čekání měl po půlhodině dost a odjel poloprázdný bez nás i bez těch dalších lidiček zmateně pobíhajících halou. Sedli jsme si s Kryštofem na lavičku, otevřeli pivo a pozorovali šrumec kolem. První se objevil Horvi se zprávou, že náš vlak nechali odjet, protože nevěděli, že do něj bude chtít ještě někdo přestupovat. Tak to už je absurdistán na druhou. Od prahy jede páteční rychlík přeplněný lidmi a osobák, který má na něj přípoj nečeká?!

Situace na nádraží se začala pomalu hrotit. Horvi se totiž zrovinka moc nekrotil a dost řval, takže se kolem něj během chvilky srotil dav lidí, zvědavých, jak to vypadá s jejich vlakem. Když se od našeho kamaráda dozvěděli, že je vlak fuč, začaly se nad jejich hlavami objevovat hole, vidle a jiné ostré předměty. Horvi jako jejich samozvaný vůdce zavele „za mnou!“ a dav se dal do pohybu směrem k pokladnám. Pokladní se naštěstí pro ní stačila schovat za pevnou mříž a tak jen o vlásek unikla lynčování a vzhledem k jejímu věku možná i znásilnění. Horvi opojený pocitem moci, který do teďka neochutnal, otočil ozbrojený šik a vtrhly do dopravní kanceláře. Co se dělo uvnitř nevíme dodnes, ale ozbrojený dav měl zřejmě hned zpočátku navrch. Po krátké chvilce se totiž objevilo pár členů ochranky nádraží a sebevědomě vstoupili s obušky do kanceláře. Po chvíli vyšel volným krokem Horvi a s úsměvem prohodil, že už ho není třeba a jistě se teď situace vyřeší sama. V dalším okamžiku prolítl otevřenými dveřmi kanceláře jeden z členů ochranky, bez uniformy, pendreku a bez sebevědomí. Odběhl si na blízký záchodek lízat rány a my napjatě čekali, co se bude dít zajímavého dál. Jedinou zajímavou událostí, která by stála za zmínku, byl příchod Cobrizze, který zatím vše řešil na informacích, měl sepsanou reklamaci, či spíše stížnost a potvrzení o proplacení zbytku cesty a taky cestovních nákladů. Taky nám oznámil, že mu to vše vcelku bez řečí potvrdili, protože nahoru už dnes žádný další vlak nejede. Tak to jsme v prdeli. Co teď? Rychle všichni mobily do ruk a hledat bus.

Nic a nic a nic! Z marného hledání nás vyrušil až příjezd policejního vozu a dvou odvážných příslušníků, kteří odvážně vstoupili do dopravní kanceláře. Trocha řevu, pár varovných výstřelů a bylo po boji. Znuděně jsme se sebrali a vyrazili na autobusák.

„Nejede nic, to je jasný. Jedině za hodinu do Ždírce a tam odtud to máme ještě dobrých patnáct kiláčků. Co teď? zoufal si Cobrizz.

„Teď si dáme pivo“ zněla moje strohá odpověď. „Támhle ta plzeňská hospůdka je mi povědomá, tam jsme koncem zimy popíjeli s Kubou a Askarinkou.“

Někdo ochotně, jiný zase s nechutí jsme vyrazili na pivánko, neb večer u piva moudřejší poledne u limonády.

„No konečně se nám splní ten sen o nočním pochodu. Než dorazíme do Ždírce, tak bude stejně po západu a hoďka do tmy“ zaradoval se Kryštof.

„Ty jdi taky do prdele“ kontroval znechucený Králík. „Mě se dneska nikam nechce, já se těšil, jak hupsnu do vody. Stejně jsem zpocený, jako prase.“

V hospůdce jsme si dali každý pár vychlazených polotmavých Bernardů a začali vymýšlet kraviny. S prvním „nápadem“ přišel Cobrizz:

„Hele když vezmem prachy, co nám vrátili a co ještě dostanem a přihodíme k tomu ještě jednou tolik, tak můžem jet taxíkem.

„No ty už jseš asi vožralej?! Já budu ještě platit taxíka“

„Hele neblbněte, něco na tom je. Když to spočítáš, tak si připlatí každý už jen stopade a jsme tam za chvíli“ přidal se Horvi.

„Hele nepijte to kluci! Leze vám to vážně na mozek.“

Ale ne, všichni se toho nápadu chytli, jak hovno košile a začali hledat místní dročkaře. Nakonec vyhrál opět Cobrizz, který našel nejlevnější a hned mu i zavolal. Prý vezme ještě kolegu s autem, abychom se vešli a za půl hoďky můžem frčet. Byl jsem maximálně vytočený. My pojedem na vandr taxíkem?! To je snad konec světa! Dával jsem svoji nevoli dost najevo, ale nebylo mi to moc platný. Všichni měli asi úpal a nebo je zaslepila vidina brzké koupele. Každopádně s dalším pivánkem vtrhnul do lokálu týpek a hulákal, kde jsou ty čundráci, co si vobjednali taxíka do lesa. Klaider a Cobrizz se vydali se s ním domluvit ven a já šel zatím na hajzlík. Z okýnka pak pozoruju, jak se s druhým dročkařem vítají a objímají. No těm to dnešní slunce fakt vlezlo na mozek. Došel jsem zpátky ke stolu a tam už se všichni zvedali a nadšeně odcházeli.

„Tak co je, co je“ řekl jsem nasraně. „To už nemůžeme ani dopít pivo?“

„Dělej pojď a neremcej, tomu neuvěříš.“ Houknul na mě Horvi, hodil bágl a vyrazil ven.

Neochotně jsem udělal to samý, polknul půl piva a vylezl pomalu ven.

První taxikář vypadal jako nějaký místní mladý fracek. No to bude teda kauf. Ale druhý týpek vypadal starší a rozumnější a hlavně strašně povědomý. Jako kdybych ho už od někud znal. I Horvi se s ním nějak až moc důvěrně vítal, až jsem se na půl huby zeptal, vo co jako že de.

„Ty vole, to nepoznáváš starýho parda z Plošiny?“ otočil se na mě Klaider. „Dyť to je přece Říhovec. Pytlák.“

No jo. „Čau Marťas, co tady děláš?“

„Co by, vozím opilý čundráky do lesa.“

Chvíli jsme se ještě vítali a pak pomalu nasedali do aut.

„Kluci, že jste to vy, tak nezapínáme taxametry a necháme to za osm stoveček, co vy na to?“

„No paráda, máte to u nás“

„No já si to vyberu hned“ vzal nás za slovo Pytlák. „Zítra na mě počkáte na Dářku a budete mě muset vzít s sebou.“

„Jo to je ale kulantní nabídka“ konstatoval Králík

„Dost keců, dohulte a jedem, vodička čeká.“

Cesta uběhla jako nic a za chvíli už byla vidět cedule Škrdlovice.

„Tak jsme tady bando, budem vystupovat. A kde chcete vůbec vyhodit?“ otázal se Říha.

„No my jedem támhle dolů k vodě, tak jestli tam nebude zákaz…

„Pojedem kam až to půjde. Za to, že se o mě budete muset dva dny starat, mi to stojí.“

„No nazdar, to se s tebou máme na co těšit“ ulevil jsem si.

Na kraji lesa parkovalo už dost aut, tak se tu dva taxíky lehce ztratily. Přesto se musel naskytnout lidem balícím deky a piknikové koše do aut zajímavý a nevšední pohled. Po polní cestě přijíždějí dva vozy taxislužby, zastavují u lesa, z nich vystupuje šest postav v zeleném, vybalují ošuntělé bágly, loučí se s jedním řidičem polibkem na čelo a vrávoravým krokem mizí směrem k vodě. No pohled opravdu pro bohy.

K naší pláži to nebylo opravdu moc daleko, nějakých cca 300 metrů. Na tomto místě už jsem nebyl mnoho let, ale vůbec se nezměnilo. Místečko jako z pohádky. Borový lesík, na břehu pár břízek a velká pláž s jemným, sluncem prohřátým pískem. Už jako malé dětsko jsem to tu miloval a nikdy nechtěl odejít domů. I po tolika letech to tu má své neopakovatelné kouzlo. Vzpomínám si, že byl můj sen tu strávit noc a den a moci se koupat v průzračné vodě jak za měsíčního svitu, tak i v pravé poledne. I kluci, co tu nikdy nebyli zůstali stát v němém úžasu nad tím krásným pohledem. Kryštof stál s pusou otevřenou dokořán a já bych přísahal, že i trochu slintal. Celý obraz dokresloval nádherný západ slunce na druhém břehu.

„Tak tohle je opravdová paráda!“ vydechl první Horvi.

„Naprosto neskutečný. Proč lidi vůbec jezdí k moři?“ dodal Klaider.

Dlouho jsme ale neotáleli, shodili bágly i propocené svršky a šup rychle do báječně vypadající vody. Připadali jsem si jako v ráji. Jen já na chvíli zavzpomínal na úžasnou koupačku ve Vltavě na Šumavě, kde byla voda o poznání čistější, ale tady to bylo něco jiného. Čistota vody sice po pátečním odpoledni a nájezdu koupáníchtivých spoluobčanů trochu utrpěla, ale stejně to byla fantazie.

Večer uběhnul až moc rychle a z vody jsme vylezli vždy jen pro pivo a medovinu. Za šera už se nikdo ani neobtěžoval nějakým převlíkáním do plavek a tak jsme si užívali „panického“ povalování v písku a ve vodě u břehu. Jen oheň nám tu chyběl, ale vzhledem k tomu, že už týdny pořádně nepršelo a hicy posledních dnů vysušily vše kolem na troud, se nikdo ani neodvážil pomyslet na to, že by jsme ho rozdělali. Bylo to sice hned u vody, ale stejně byl vydán zákaz a takový oheň na pláži by byl vidět široko daleko. Zdlábli jsme tedy něco studeného, popili pivka, dali ještě jednu noční koupel a zalezli do spacáků. Ale né a né usnout. Bylo totiž vedro jako v tropech. Chudáci lidi ve městech. Ale zpravila to ještě jedna koupel a přikrýt se jen celtou. Cobrizz už mezitím pochrupával ve svém hamaku a i ostatní se pomalu odmlčovali a usínali. Noční ticho pak rušila jen kytara kdesi za vodou a občasné houkání sýčka, kdesi v hloubi lesa.

….POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ…