Tenkrát poprvé aneb první stromolezecká T5

Na tento den se na fóru domluvila výprava do Klánovic na odlov „Té pětek“. Po povzbuzení ostatních, že budou mít čas a trpělivost i s někým lezením na strom nepolíbeným jsem se dohodl se Slanečkem, že jí na 10h vyzvednu. V mém původním plánu bylo dostat se v 8:30 na místo srazu do Klánovic a pak se pro ni vrátit. Ale nakonec po probuzení jsem tento plán zavrhnul a jel rovnou na 10h vyzvednout Slanečka. Po telefonátu, že jsem na místě a ujištění, že do 10 minut je dole (ehm, znáte ženy) jsem se rozhodl zavolat Altariovi, jak jsou na tom. No nepokročili z prvního stromu, takže času bylo dost. Vyzdobil jsem si konečně auto ještěrkami a tu už vidím Slanečka s batohem plným vybavení na zádech, s lanem s jedné ruce, s čerstvě dopečenými famózními čokoládově-banánovými muffiny v druhé a s úsměvem na tváři, kterou zalévaly hřejivé sluneční paprsky. Proběhl košt muffinů, dolepili se ještěrky a hurá do Klánovic s mezizastávkou v Hostivařském nákupním centru. Po cestě proběhla telefonická domluva, že my půjdeme rovnou na keš T5 PRO VEVERKU #3, nahodíme, já si zkusím vylézt nahoru a počkáme na ostatní, aby měli již nahozeno.

Běhěm cesty proběhla první část teorie a při vystupování jsem se dozvěděl, že jako nováček mám jeden důležitý úkol. Úkol zněl – Nosíš, smotáváš a vůbec se staráš o lano. Trošku mě to překvapilo, zvláště když jsem toto považoval tak nějak za samozřejmost, že jako jediný zástupce pohlaví čůrajícího ve stoje v naší dvoučlenné skupince budu tahat vercajk. Cestou jsme si ještě skočili najít hrnec plný zlata (keš Na konci duhy …). Leprikóni si z nás stříeli a tak jsme chvíli běhali všude možně, než se signály GPS vzpamatovali a my mohli konečně úspěšně najít poklad.

A pak už se šlo hledat strom. Cesta byla o hledání kompromisu mezi přímou cestou za šipkou a snadnou cestou po cestičkách. Jako naprostý tydýt jsem koukal do navigace a chtěl jít ještě 20 metrů, když v tom mě Slaneček zastavila se slovy, že jsme na místě ať zvednu oči nahoru. Rozbili jsme tábor, vybalili jídlo, lanko a nahazovací pytlík. Proběhla teoretická i praktická část zasvěcení do nahazování. Výška pro mě problém nebyla, horší to bylo se směrem a vůbec s přesným hodem. Navíc jsme nahazovali proti slunci. V pokusech jsme se tak nějak střídali, posvačili jsme u toho a dokonce mi Slaneček na nahazování zapůjčila své epésní sluneční brýle. Ani si nechci představit, jak jsem v nich musel vypadat. Létalo mi to všude možně, jen ne tam, kam jsme chtěli a potřebovali. Naštěstí ani jednoho z nás nahazovací pytlík netrefil. Při mém cca 17. pokusu jsem zajásal, že by to snad mohlo být ono. Přišla pochvala od Slanečka a hned vzápětí začala obcházet strom. Po chvíli chození a upírání pohledu na rozsochu, kam se mi podařilo nahodit slavnostně zahlásila: „Jo, to by šlo, dobře jsi to nahodil“. V tu chvíli jsem měl obrovskou radost.

Přišla další část teorie, jak navázat na provázek lano, na co si dát pozor a začali jsme natahovat lano. Další teorie s praktickou ukázkou a se spousty pro mě v tu chvíli ještě nadávek. Tedy slovy jako Grigri, jumar, smyce … Po chvilce se již Slaneček vydala směrem vzhůru ke keši. Sledoval jsem pozorně co a jak dělá, jak se vyhýbá větvím atp. Po chvilce byla nahoře a dolů mi poslala dotaz, zda chci zapsat, nebo to zvládnu až dolezu nahoru. Mé v tu chvíli pro změnu již splasklé ego zahlásilo, že to zvládnu a když ne, budu bez bodu. Slaneček se pomalinku, ale jistě slanila dolů a půjčila mi sedák.

Nasoukal jsem se do něj a přišla zatím ta nejhorší část. Přezkoušení… Tak se uvaž, všechno si nandej, řekni mi co a jak a hlavně proč děláš, všechno zkontroluj 2x … V tu chvíli jsem si říkal, zvládnu to? Nejhorší bylo, že jsem se nebál cesty vzhůru, ale spíše cesty dolů. Slaneček po mě vše překontrolovala a šlo se na to. Začal jsem se šplhat vzhůru. V tom mě Slaneček zastavila cca 2m nad zemí. Už jsem čekal, že mi řekne, že je všechno špatně a že mám raději slézt. Naštěstí jen další přezkoušení a zkouška slanění. Tahle lekce mi pomohla a já už se tolik nebál, že ke mě bude volat hasiče jako ke kočce zaseklé na stromě. Zhruba v půlce jsem konečně přišel na nejlepší pohyb jumarem mou nešikovnou levou rukou a pak už to šlo o mnoho snáze. Za chvíli jsem byl u první rozsochy, chvilka okounění a hurá pokračovat vzhůru. Nahoru to šlo opravdu v pohodě, větvím jsem se vyhýbal úspěšně a tak jsem za chvilku dolezl až ke keši, našel jsem si pohodlnou polohu a „usadil se“.

Rozhlédl jsem se kolem a dolů. Pohled z vrchu byl nádherný navíc okořeněný pocitem, že jsem to celkem zvládl … nahoru. Až se mi zdálo, že i dost rychle. Proběhla tedy demontáž jumaru se smycí a nastal problém. Razítko bylo v kapse, kterou v půlce uzavřel popruh od sedáku. Naštěstí jsem tam dle instrukcí měl místečko a po malé změně polohy a přenesení váhy na druhou nohu jsem razítko vysoukal aniž by mi upadlo. Vyndal jsem keš a moc se mi líbilo její uchycení. Odpadl další stres, že mi s tou mojí šikovností něco upadne dolů. Otisk jsem razítko, uložil keš do jiné kapsy, udělal optickou kontrolu všeho, naposledy se z té výšky rozhlédl a začal jsem pomalinku slaňovat. V tu chvíli se v dáli ozvali hlasy, Slaneček zahlásila, že zbytek dorazil. Z výšky jsem je pozdravil a začal být o něco více nervózní. Přeci jen se na mě nyní koukalo mnohem více očí, než pozorné oči mé učitelky. Doklouzal jsem dolů a pln adrenalinu, eufórie, nadšení a kdo ví čeho ještě jsem se odvázal od lana.

Proběhl krátký pokec, Slaneček všechny obdarovala muffinem a padla dohoda, že zatím skočíme nahodit T5 PRO VEVERKU #4 a ostatní si zatím užijí luxusu, že tady už mají nahozeno a vyšplhají se vzhůru. Když jsme se blížili k dalšímu stromu, tak jsme viděli, že je již obsazen. Zrovna se na něj začal šplhat Shebi Team. Slaneček je tedy uplatil muffiny a slíbili nám, že nám pak přetáhnou provázek. Inu nahozeno na 1. pokus a bez práce. Zabrali jsme si místo pod jiným stromem a opět vybalili piknik. Tentokrát jsme už měli skoro všechno jídlo snědeno, nahozeno jsme také měli a tak jsme si více užívali slunečných paprsků a pokecu o všem možném i nemožném. Poté co Shebi Team odešel jsme čekali, až si na oplátku nechají protáhnout lano na T5 PRO VEVERKU #3 a dorazí ostatní. Když dorazili, Altaria natáhl své lano a byl jsem pobídnut, abych šel první. Do toho se mi upřímně moc nechtělo a tak jsem před sebe pustil zkušenější kolegy. Když jsem viděl Altaria a Dekameronnna kudy, jak a co, sebral jsem odvahu a šel jsem na to. Opět proběhlo přezkoušení a kontrola, zda dělám vše správně a pak už se šlo na věc.

Tady byla keš níže, po cestě více velkých větví, šlo se mi určitě lépe. Za chvíli jsem byl v koruně a úspěšně se logoval. Dokonce jsem měl i razítko připravené tak, abych se k němu dostal. Inu, chybami se člověk učí. Dolů jsem šel již mnohem rychleji a jistěji než na předešlém stromě a tak jsem se za chvilku odvazoval. Ještě jsme chvíli pokecali a jelikož Slanečka začal pomalu tlačit čas, rozloučili jsme se s ostatními a vyrazili na zpáteční cestu.

Jelikož bylo adrenalinu málo, tak jsme jeli vyzvednout fotky k americké ambasádě kde se mi nepovedlo ujet policejní hlídce a byli jsme tedy podrobeni prohlídce vozu. Závěrem jsme se rozhodli výpravu zhodnotit jak jinak, než na zahrádce u piva 🙂

Děkuji Slanečkovi za instruktáž, trpělivost, slova chvály, sladké pohoštění, rozšíření obzorů a patrně také za vytvoření nového koníčku/závislosti. Bylo to super a doufám, že si to brzy zopakuji.