Pohodová popracovní

To jsme se tak jednou s Pajamorou a Mirou_d domluvili, že když už nám Srbak nastražil novou T5, je potřeba ji zlikvidovat. Sraz jsem takticky posunula o půl hodiny, abych si nezkazila pověst a Míra nebyl nervózní, že něco stíhám včas, v autě jsme probrali pár posledních samostatně odlovených kešek, na parkingu rychle vyluštili souřadky a za chviličku už jsme supěli do kopce najit Páju. Cestou padlo pár titulů, na které by každý owner mohl být hrdý, protože, přiznejme si to otevřeně, cpát krabky na kopec a ještě je mezi přáteli drze inzerovat jako drive-in, je holý nerozum. Pája oproti našim předpokladům neměl nahozeno. Posadila jsem se tedy, otevřela kávičku od Míry a trpělivě jsem čekala, až budu obsloužena. Evidentně jediné, co Pajamora potřeboval, byla naše přítomnost a trocha povzbudivých slov, takže za malou chvíli bylo příkladně nahozeno, napolohováno a nainstalováno. Navlíkla jsem se do sedáku a šla testovat nosnost. Ani jsem se nenadála a byla jsem, svým stylem medvíděte po zásahu bleskem pokoušejícího se sexuálně zneužít strom, nahoře u keše. Ani jsem se cestou nestačila vystresovat myšlenkami na to, že ten strom nepůsobí dojmem nejlepší kondice. Pak si Míra a po něm i Pája vyzkoušeli lezení s crollem a pantinem, protože přece nebudu sama, kdo potřebuje kdejakou kravinu na lezení a zajímavější část večera mohla začít. Domluvili jsme se totiž, že nebudeme suchaři a dáme i pár okolních krabiček, když už jsme se odvážně vypravili tak daleko od domovů. Jako první Míra nahlásil Pichlavou rozhlednu s tím, že je asi 350m daleko. No co už, on je řidič, protestovat jsem nemohla. I když se to zdálo zase do kopce. A tak nás, navigátor jeden, protáhl houštím v jakési oboře, abychom po asi stovce metrů prodírání se bujnou vegetací narazili na tu krásnou cestu, po které bychom se ke kešce luxusně prošli. Samotný odlov byl naprosto jednoduchý a na pohodu, protože jsme na strom poslali Míru. Jediný z nás má vnouče, takže byl vybrán jako nejzkušenější a nejpovolanější. Poté nastal přesun k taxoftovu Mistu castych zjeveni, protože „to máme po cestě“. Jediné, co mi bylo jasné, bylo, že to není po cestě k autu a velmi pravděpodobně je to po cestě DO KOPCE. Jenže náčelník byl na objevenou cestu tak hrdý, že nešlo protestovat. Po chvíli šlapání a obdivování rozkvetlých hlohů cesta nějak došla. Nebo začala vést jinam než jsme potřebovali. Po rychlé poradě a prozkoumání mapy jsme se rozhodli pro taktický přibližovací přesun autem, po kterém následoval výšlap – pro změnu – do kopce. Míra zdrhnul s baterkou a já byla vlastně i ráda, že vcelku nic nevidím. Když jsem ho po dobytí vrcholu uviděla stát na cestě a se zájmem si prohlížet kvetoucí hlohy, pojala mě neblahá předtucha, že dál chce jít opět za šipkou a to právě tím křovím. Naštěstí se ukázalo, že si ten romantik kvítka jen fotí. Jako správné děti naší doby jsme tam chvíli všichni tři postávali s vytaženými mobily a fotili. A fotili a fotili.

Pak jsme úplně normálně a v klidu našli kešku, já jsem pány nechala provést zápis a vrátila jsem se na cestu kochat se vyhledem na světýlka. Když Míra zjistil, že fotím panoramata, vytáhl svůj sofistikovaný přístroj a vyfotil stejný kulový jako já panoramaticky. Snad dodá fotku pro srovnání, zatím přikládám to svoje kulový.

Cestou k autu jsme narazili na odrazky a za spřádání teorií o možném brutnutí další nočky jsme přešli místo odbočky. Chvíli jsme se dohadovali, jestli to nevzít vedlejší ulicí, ale po zjistění, že bychom pak do té „naší“ ulice museli jít nahoru po schodech, což je jen zrůdný ekvivalent kopce, jsem si prosadila myšlenku na návrat. Se vzpomínkou na pochod od auta do kopce za šipkou jsem v hlavě popřela jakýkoliv možný výskyt normální pěšinky, i když tam být musela a vybrala jsem zkratku křovím. Byla to školácká chyba, k jaké dochází maximálně jednou za deset let. Ale bohužel nastala, v důsledku čehož jsem za minutu skončila beznadějně uvězněna uprostřed kvetoucích hlohových keřů, nabodnutá bokem na trn, s vidinou bídné smrti rozsápáním a bez šance hnout se dopředu nebo zpátky. Každý vybojovaný půlmetr byl vykoupen dalšími dírami v těle. Snažila jsem se parťáky povzbudit přirovnáním k průchodům dávných objevitelů amazonskými pralesy, ale odpovědí mi byl jen pochmurný Pájův povzdech „jenže ti měli mačety“. Byly to zhruba čtyři metry porostu a zoufale jsme se jimi probojovávali deset minut. Když jsem napůl skalpovaná trnitými větvemi klesla na všechny čtyři a pokusila se křoví podlézt, zatímco mi zlovolná květena zkoušela stáhnout kalhoty, uviděla jsem světlo na konci tunelu, lépe řečeno cestu ve tmě. Z posledních sil jsem se proplazila za cenu dalšího servaného kusu kůže na svobodu a uviděla vesele si vykračujícího Míru, který to v třetině křoví vzdal, obrátil a obešel po cestě. Společně jsme počkali, až Pája (doslova, i tohle by mělo být zdokumentováno) vypadne z trní a na roztřesených nohou se vydali, tentokrát už relativně civilizovaně, zpátky k autu.

Cestou jsem si z vlasů vytahala všechny větvičky, bylo jich 12, a sumírovala si, jak zastavím tepenné krvacení za použití miniaturní lékarničky. Na světle se ukázalo, že jsme utržili jen pár trapných škrábanců, takže k tomu všemu se nemůžeme ani pochlubit jizvami z boje. A úplně nejhorší je, že za pár dní na to drama zapomenu a nechám se zlákat na další pohodovou popracovní. A ještě ráda.

Edit: doplněny fotky od Míry.