Podzimní paráda na Brdech den 3.

Den třetí: neděle patnáctýho

 

Tohle ráno už nebylo tak parádní, jako předešlé. Ne snad proto, že by se zhoršilo počasí, bylo opět krásně. Ale jednak jsme se neprobudili na tak krásným místě, jako včera na Plešivci, a taky proto, že jsme se včera domluvili na brzkým odjezdu a s tím bylo spojený taky brzký vstávání. Nevím jak to máte vy, ale mě dokáže zvonící budík při spaní v lese maximálně otrávit ráno. Sice osmá hodina není kdoví jak brzo, ale večer jsme u vohně vydrželi dost přes půlnoc a tak se vstávalo a balilo dost špatně. Ale vidina raní cesty nejdřív krásným údolím, pak prosluněnou loukou a pořád z kopce, nás nakonec vyhnala za spacáků a posléze i z našeho nocoviště a tak jsme za malou chvíli stáli na kraji paseky, která měla být onou přehradou, zásobující Hostomicko pitnou vodou. Keška věnovaná této nedokončené přehradě nás ale moc nenadchla. Kýbl od hořčice, či majonézy, plný vlhkýho nejen kinderšrotu, pohozený ve křoví za jakousi zídkou, není kdoví jaká paráda. No nic, bod máme a teď už hurá do údolí.

Docela jsme to natáhli s vidinou možné snídaně v pivovárku a tak cesta ubíhala docela rychle. Navíc kvůli zkrácení cesty jsme to nakonec nevzali tou orosenou loukou, beztak už jsme byli dost mokrý a raději uháněli po místní silničce. A dost nás překvapil hustý provoz na téhle autostrádě odnikud nikam. Tak je pěkně, neděle, tak asi všichni vyráží za tradiční českou zábavou a to je návštěva nějakého hypermarketu. To my si užívali krásnýho nedělního rána, tedy pardon, už dopoledne a kochali se výhledy na Plešivec, kde jsme trávili včerejší dopoledne. A zdálo se to jako kdyby to bylo před chvílí. Silnička se z polí pomalu stáčela do údolíčka potoka a my se rozhodli si cestu zpříjemnit ještě zastávkou pro finálku keše Pavel Lisý. Trochu nám teda hledání v hlubokém korytě potoka trvalo, ale nakonec jsem slavil úspěch, když jsem přebrodil na druhý břeh. Ale znáte to. Navigace ukazuje deset metrů vedle, hint naprosto zavádějící, a velikost krabice taky neodpovídá. No asi snaha ownera co nejvíce okořenit hledačům odlov, za což mu moc děkujeme. Ale máme bod a taky dost času, tak hurá do Hostomic na snídani. Ale neušli jsem ani kilometr, když Morojed začal u prvních hostomických baráků kňourat, jak se mu kroutí střeva a že to asi nedonese. Nezbylo než dát další pauzu. Já však s vidinou oroseného pivánka a snídaně nelenil a volným krokem pokračoval dál. Morojed mě však za chvíli dohnal a tak jsme s úderem desátý hodiny dosedávali na zahrádce pivovaru a vítala nás fešná servírka, s kterou jsme se seznámili už předešlý den. Následovalo pár piv, jeden naložený fešák, fotka v příslušném vlákně a byl pomalu čas se rozloučit a vydat se přes ves na vlak.

Vůbec se nám samozřejmě nechtělo, ale když už jsme se ráno dokázali dokopat k brzkému odchodu, tak to přeci teď nezazdíme sezením v hospodě. I když posezení za takhle krásnýho počasí, na příjemné zahrádce s báječným pivem… Ne vstáváme a odcházíme!

Cesta přes ves ubíhala rychle a tak jsme za chvíli stáli před nádražím. Ale ouha. Našim víkendovým trampotám ještě nemá být konec! Vlak nejede, je výluka. Nastalo horečnaté zjišťování, zda a odkud jede bus a jak se vůbec dostanem do Třebáně, kde už jak doufáme, vlaky jezdit budou. Cedule s odjezdy busů tu byla, nějaký lidi se sem ploužili z povzdálí a dokonce i ten autobus stál opodál. Jen řidič nikde. Asi to je fíra a umí to jen s mašinou. Gumokol mu bude cizí. Srandičky se ovšem za chvíli změnili v obavy, protože doba odjezdu už dávno minula a desítky minut zpoždění pomalu přibývaly. Dopili jsme zbytek piva a shodli se na tom, že vlastně vůbec nikam nepospícháme, už jen proto, že je teprve poledne. Dojedem do Třebáně, když teda nějaký bus dorazí, tam dáme v mašince ještě pár kousků na cestu a když dorazíme do Prahy kolem druhý, tak to bude akorát. Z těchto úvah nás vyrušil rachot přijíždějícího stroje, který místní silnice brázdí snad dýl, než třicet let.

Trochu s nechutí jsme se nalodili a už po pár set metrech jsem hořce litoval, že je tu opět výluka. Srovnávat jakkoliv pohodlí ve vlaku a v tomhle veteránu silnic snad ani nejde. Většinu cesty jsem v duchu sliboval, že už si nikdy nebudu stěžovat na nepohodlí v místních šukafonech. Náš šofér s náma mezitím párkrát vymet škarpu, což byl obzvláště nepříjemný zážitek, protože tlumiče taky pamatovali minulé století. Jednou se dokonce málem nevešel mezi dva baráčky v jakési vsi. Vše ovšem vyřešila ruční brzda tím, že nefungovala a autobus se sám tak nějak do díry vpasoval. Protijedoucí auta se nám nutno říct mistrně vyhejbala a jen jedna škodovka vlekla svého řidiče-staříka pár metrů za sebou, on se ale nakonec ve strachu pustil a tak to dobře dopadlo. Do Třebáně jsme dojeli jen s mírným asi čtyřicetiminutovým zpožděním. To nám ale bylo vcelku jedno, hlavně že jsme cestu ve zdraví přežili a dojeli do cíle. Ani tlačit jsme cestou nemuseli. U nádraží už stálo větší množství lidí a čekali na náš bus. Měl jsem s nimi soucit a chtěl je před cestou varovat, ale nakonec jsem si řekl, že by mi stejně nevěřili a navíc bych je připravil o to překvapení a požitek z jízdy.

Nádražka U mašinky byla poloprázdná, tedy ve srovnání s jinými nedělními odpoledni. Zkrátka cca dvacet trempů a turistů plus pár místních opilců není ani zdaleka ten dav, co se tu během křížení spojů občas vyrojí. Dali jsme si lahodný svijánky a pak druhý třetí. Tedy hlavně já, protože Morojed už se pomalu aklimatizoval do domácího rodinného života a nechtěl dom přijet v dobré náladě. To já na tom byl zcela opačně, pánčto mě čekal pozdněodpolední hokejový zápas( rozumějte jako fanouška, nikoliv hráče!) a tam je naopak plus, když je člověk trochu upravn a v náladě, líp se pak fandí a nadává. Dali jsme ještě lehkou svačinku a netrpělivě vyhlíželi elefanta od Berouna. Ten měl ale taky zpoždění, což už mi přišlo dost bizarní, když sem jede tři stanice a v Berouně navíc na nic nečeká. Ale milá dáma z nádražního tlampače nás hned informovala, že zpoždění je způsobeno obrátkou ve stanici (jako kdybych to už někde slyšel…) a že se zpoždění může ještě změnit. No nekecala. Vlak přijel skoro s dvacetiminutovým mankem. Přemýšleli jsme jaký asi tak bude zpoždění večer, pokud nabere tolik s každou obrátkou ve stanici. To už můžou rovnou poslední tři spoje rovnou odřeknout. Ještě že máme neděli a nikam nespěcháme. No kolikrát jsem si to dneska už říkal? Ale při pohledu na časomíru jsem začal pomalu otáčet. Zpoždění ke zpoždění, pivánko k pivánku a rázem máme tři hodiny! Tak šup, jedem! Už jsme tady, tak už nemusíš nikde zastavovat. Přesto jsme poctivě zastavili na všech stanicích a zastávkách a na Smíchově brzdili za nějakou půlhodinku. Rychle se rozloučit, protože Morojed pokračoval strategicky až na konečnou a už jsem poslušně s ostatníma cupital na metro.

Tak už je to zas všechno za námi, strojvůdce zpoždění dohání. No a kam vyrazíme s geoprahou na jaře? No přeci do Brd! Vždyť je tu tak krásně a útulno. A i nějakou tu srandu si tu člověk užije.

Takže v dubnu na Brdech   Ahoj!

caravel76

Autor nevyplnil informace.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *