Podzimní paráda na Brdech den 1.

 

Den první: Pátek třináctýho

Léto uteklo jako voda, venku pomalu začalo zlátnou listí na stromech, po ránu čím dál hustší mlha a to je doba, kdy se my vandrů chtiví uchylujeme do náručí Brdských hor a tamních útulných kempů. A když už máme na geopraze takovou pěknou tradici jarních a podzimních vandříků, tak nezbylo jinak, než vyrazit. Ale bohužel máme taky takovou nepěknou tradici, že se obvykle domluvíme maximálně dva s Morojedem, když bohové a náhoda chce, tak dokonce i tři a to už je panečku dav. Tentokrát však předpověď slibovala jasno a teplo a tak jsem bohužel stál na nádraží u vlaku v pátek 13. října sám. S Morojedem jsme byli samozřejmě domluvení, ale mohl dorazit až v sobotu ráno. Nu což, ještě že existují kolegové v práci, kteří občas nemají o víkendech co na práci a rádi vyrazí s báglem ven.

Pátek třináctého pro mě většinou znamená šťastný den a já osobně nechápu, proč by tomu mělo být jinak. Protože v tento den dostali před mnoha staletími všehoschopní sektáři co jim patří? Ne to sem nebudeme tahat. Zkrátka a dobře jsem byl v očekávání nádherného víkendu a neočekával nic nepříjemného. Ale vše začalo už ve vlaku. Celkem běžné zpoždění už na odjezdu z hlaváku, na tom není nic divného. A že přijedem pod Plešivec o pár desítek minut později? No a co. A že místo normální rychlejší trasy po hlavní trati údolím Berounky jedem přes Řeporyje a Rudnou? No tím líp. Vždyť kolikrát se člověku poštěstí jet Prokopským a Dalejským údolím rychlíkem a pak přes Vápenku a Vrážský údolí. No kochal jsem se nejenom já, ale evidentně i náš fíra, protože v Berouně už jsme neměli deseti, ale dvaceti minutový zpoždění. A aby toho nebylo dost, tak přistoupila k nám do vozu slušně řečeno semetrika značných rozměrů a ještě něz si sedla proběhla celý vagón a aniž by se někoho zeptala, tak vztekle pozavírala všechny okna. Ztěžka dosedla na sedadlo naštěstí dost daleko ode mě, a tak jsem jen zpovzdálí sledoval její počínání. Ještě než jsme zastavili ve Zdicích, stačila si znepřátelit snad všechny spolucestující. Tatínkovi vedle spílala za to, že tablet s pohádkami její dcery příliš řve, spolucestující naproti se zase roztahuje, všichni kolem strašně nahlas dejchají a vůbec je špatně, že žijou. Otevřel jsem si další plechovku s pivem a děkoval náhodě, že se ta baba neusadila blíž ke mě. Už si nepamatuju, co konkrétně se přesně událo, ale baba to nevydržela ani deset minut a už se poroučela vztekle do sousedního vagónu, se spoustou nadávek v puse a za bouřlivého potlesku skoro všech cestujících. Jako kdyby tahle úsměvně nepříjemná událost měla být předzvěstí těch následujících…

V Lochovicích jsem ale vystupoval ve skvělé náladě a za nádhernýho počasí se vypravil směr Plešivec. Ale jen jsem začal stoupat od Litavky do kopce mi bylo jasný, že dneska nemám svůj den. Jestli to bylo únavou po náročným pracovním týdnu, nebo těma pěti pivánkama, co už jsem stačil vypít, nevím. Pravdou je, že jsem stál na rozcestí u Lhotky zadejchanej, spocenej a s největší nechutí jsem čuměl na ten neskutečný kopec přede mnou. Šlapal jsem ho už mnohokrát v každým ročním období, počasí, ale dnes se prostě zdál mnohem větší, než kdykoliv jindy. Kouknul jsem vlevo přes pole směrem k notoricky známé vesničce, kde nechybělo mnoho a mohl jsem být jejím obyvatelem. Byla to těžká volba. Ten brutální krpál přede mnou, nebo vesnice, kde mě zná každý třetí a kam jsem si slíbil, že už nikdy nepáchnu. No nakonec vyhrála Lhotka pod Plešivcem zkrátka proto, že je tam moje oblíbená hospůdka U Prejzků a taky proto, že to není do takového kopce. Dám pár piv, oddychnu si a později večer se mi bude šlapat veseli. Přes dědinu sem se ploužil jako zloděj, jen nenavazovat žádný oční kontakt a rychle zaplout do putyky. Tam bylo naštěstí poloprázdno a za pípou celkem pohledná dívčina, kterou sem tu nikdy neviděl. Poručil sem si kozlíka, pak dalšího a ještě pár dalších. Pak taky tradiční domácí sekačku s kečupem a feferonkou, která byla stejná jako před lety. A další pivko, až sem si ani nevšimnul, že je venku totální tma. Navíc když jsem si sednul zpátky ke stolu, přisednul si ke mě povědomý dědek a hned spustil:

„Hej mladej neznáme se náhodou?“

„Hele starej asi ne, to bych si pamatoval.“

„Ale jo, i támhle Lojza tvrdí, že tě od někud dobře zná.“

„Jo já sem jezdím na vandry už docela dlouho. Tak možná proto.“

Děda mi byl ale taky povědomej, tak jsem hodnou chvíli přemýšlel, jestli má cenu vůbec zapírat. Rozhodnul jsem se po chvíli jít s pravdou ven.

„Jo a taky jsem byl tak nějak, jak se to řekne, zasnoubenej s Monikou Novejch“

„Jó tak seš to ty. Já to říkal! Chalpi máme u vás rundu! Tak co piješ? Pořád to samý?“

„Ne kdepak, já s tvrdým skončil. Nedělá mi to dobře na žaludek.“

„Ale prdlajs! Dáme si rumíček lékařský, to ti neuškodí.“ trval na svým dědek a já si pomalu začal vzpomínat odkud že mě zná a já jeho vlastně taky. No je jasný, že z týhle hospody a to především z našich nedělních sedánek s tchánem, kdy sem tu všechny dědky udivoval znalostí sportovních oborů všeho druhu.

A tak se stalo, že jsem pil jedno pivo za šestým a jednoho panáka za třetím a najednou bylo devět hodin, já měl docela dost pod čepicí a to mě čekala cesta tři kiláky do kopce na kemp Bílá sova, alias Zlatá naděje. Ani nevím jakým zázrakem se mi podařilo vypadnout z mý dřív velmi oblíbený hospůdky. Hlavní bylo, že zase cejtím pod nohama prašnou cestu a že stoupám notoricky známou cestou kolem Cajthamlovic baráku, starýho hřiště směrem vzhůru. No ještě stěští, že jsem tudy šel už snad stokrát, za světla i v noci, protože jinak bych skončil kdoví kde ve škarpě. A tak se stalo, že jsem úspěšně vrávoravým krokem minul Smaragďák a začal pořádně stoupat směrem na Sovičky. To už nešlo tak lehce, ale já posilněný alkoholem a jak s oblibou říkám hospodsky-rychlonohej jsem statečně nabíral výšku v prudkým svahu Plešivce. A tak sem byl za chvíli na dohled od kempu. Ale ještě než jsem ho uviděl, mě praštila přes nos vůně zapálenýho vohníču. Kdykoliv jindy bych byl asi nasraný, že je na kempu plno, ale tentokrát jsem to uvítal. Alespoň to bude bez práce. Hezky se přivrávorám, pozdravim, zalomím palce a už se budu vyvalovat u praskajícího vohně. Ale něco mě na poslední chvíli přibrzdilo. Ani nevím, jestli to byl ten strašný řev od ohně, nebo ty moderní barevný stany v lese kolem, ale něco mi říkalo, že tohle tedy žádní trempové, čundráci, nebo třeby kačeři asi nebudou. Pomalu a potichu sem schodil ze zad bágl, po Mlčochově vzoru vytasil nůž, strčil ho mezi zuby a částečně plížením, částečně po čtyřech sem se blížil směrem k ohni. Za střízliva bych takovouhle přepadovku určitě nepodniknul, ale ještě štestí, že jsem byl takhle přikrmený. Na kempu u velký vatry seděla podivná partička holek i kluků, kteří měli do trempů hodně daleko. Řvali jak tuři, všude kolem poházený prázdný flašky a jiný bordel, v ohni celý nenasekaný stromy s ještě zeleným listím a jehličím a seděli na plastových křesílkách. No jak to sem ty čuňata dostali? Odpovědí mi byly ohněm ozářený dvě auta parkujících na místě pro pořádání potlachů. Prasata mizerný. Takovej bordel a ještě sem dojedou autama! Až sem nahoru do lesa a skal. No kdyby mi to někdy vyprávěl, tak mu asi nevěřím. Nejdřív sem v záchvatu vzteku a opilosti jim chtěl minimálně prořezat gumy na autech, ale nakonec sem se na to vykašlal a vydal se dál do kopce na další kemp, kterej už snad bude bez bandy takovejch debilů.

Jenže díky vzteku, návalu adrenalinu a alkoholu sem odmítnul to obcházet po cestě a vydal se přímo přes kamenné moře Zlaté naděje rovnou vzhůru, cestou necestou, kterou bych za střízliva nešel ani za světla. Nejdřív to šlo, ale čím dál sem se dostával mezi skály a do sutě, tím to bylo horší. Navíc se probudilo opět moje staré zranění kotníku. Ale já na to nedbal a dál klopýtal přes kamení vzhůru. Pode mnou v hloubce byla vidět ta nechutná vatra na kempu a až sem doléhal řev těch prasat. Kašlal sem na ně a snažil se neskončit ve stejný hloubce, jako oni. Dokud mi svítí světlo, tak se nemůže nic stát…. Ani sem to nestačil ani domyslet a baterka zhasla. Nééé teď né! Kdykoliv ale né teď. Zkoušel sem jí rozsvítit, ale vždycky po chvilce zase zhasla. Neklámné znamení toho, že jsou baterky vybitý. To není možný. Dyť sem je dával nabít ještě včera večer. Že bych vyměnil krabičky? To by ale znamenalo, že nemám ani náhradní. S námahou prohledávám bágl a nic. No to sem v prd… . Strčil sem mrtvou baterku do kapsy batohu a napůl po čtyřech, napůl po břiše se plazil nahoru. Přes kamení a popadaný stromy to šlo opravdu špatně. Ve tmě sem si ani nevšimnul, že místo přímo nahoru na kemp, směřuju mezi skály nad Zlatou nadějí. Až příliš pozdě sem si všimnul svý chyby. Zkoušel sem se otočit, ale na příkrým svahu, to nešlo jen tak. Najednou se mi pod nohou smeknul kámen a já sjel dobrých pět metrů kamením a přes skalku dolů. Nevím jakým štestím sem se zachytil jen pár metrů nad hranou skály padající kamsi do pekelné temné hlubiny. Zkoušel sem vstát, ale nešlo to. Noha pekelně bolela a při každým pokusu se odtud vyhrabat se pode mnou vyvalily šutry a padaly kamsi dolů. Nevím jestli to znáte, ale zmocnil se mě strach. Ale né takový, který člověk zažívá denně, když se bojí, že mu něco ujede a dorazí pozdě do práce. A nebo že nebude volno po práci v oblíbené hospůdce, nebo že se opět ztratila vaše oblíbená keš. Tohle byl ten panický strach, kdy se člověk bojí o holý život. Ani nevím, kde se to ve mě vzalo, ale dokázal jsem nahmatat malý stromek metr nade mnou. Zoufale jsem se ho držel a modlil se, aby vydržel i on. Naštěstí byl ve skalce dobře zakořeněný a tak můžete teď číst tyto řádky. Bylo mi najednou jedno jak lezu, jestli po kolenou, nebo po čtyřech, a už vůbec mě nezajímalo, že mě ze šrámu na noze teče krev. Nejdůležitější bylo se dostat na pevnou zem. A to se mi po cca půl hodince podařilo. Když jsem zjistil, že už mi nic nehrozí a přede mnou je les a rovina, lehnul sem na bágl a dlouze oddychoval. Na tohle sem už kurva starej!

Ani se tomu nechce věřit, ale jak sem vstal, tak sem byl rychle na kempu. Tam nikde nikdo, tak sem shodil bágl a otevřel pivo. Takhle vyprahlo v hubě už ani nepamatuju! Jen co sem se vzpamatoval z předchozího hororu, tak už hořel oheň a já v duchu děkoval Fabiánovi, že u něj můžu sedět a popíjet pivánko. Neuběhla ani hodina a já u dohasínajících plamenů pomalu usínal a tak byl čas vytáhnout celtu, spacák a zalízt do něj. No a usnul sem, už ani nevím jak.

caravel76

Autor nevyplnil informace.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *