DÍL 3.: PEKLO A RÁJ NA LIPNĚ
Ráno bylo vlhké, nevlídné, dusno jako v tropech. Ani já a rozhodně né můj promočený spolunocležník jsme se nevyspali a bylo nám tradičně špatně. Jak krásný bylo včerejší ráno a báječný den, tak hnusný bylo to dnešní a vyhlídky na den následující. Sbalili jsme mokré věci a přemýšleli, co podniknout dál. Já navrhoval odlovit okolní kešovací sérii a na opět spadnout k přehradě a tam vysušit věci a když na to bude počasí, tak se i vykoupat. Mlčoch byl ale úplně zničený a navrhoval návrat do vsi a tam se celý den opíjet, abychom zapomněli. Postupně jsme se začali hádat a vše vyvrcholilo naším rozchodem. Nasraně jsem mu řek, že jsem jel na vandr a keše a chlastat můžu v Praze.
„Jdi si, ale nech mi tu alespoň jedno pivo, je strašný vedro.“
„Tak si ho vem z báglu, já tě nebudu obsluhovat!“
„Trhni si!“ říkám nasraně, zatímco se přehrabuji v báblíku a hledám lahváče. Místo toho ale nahmatávám nějaký povědomý tvar a vytahuju Mlčochův mobil.
„Tak to si ze mě děláš kurva srandu!!! Honíš mě tady po nocích a máš mobil mezi pivama?!“
Byl jsem maximálně vytočený, ale Mlči měl z mobilu takovou radost, že se semnou ani nehádal. Na svém rozhodnutí ale trval.
Dohodli jsme se tedy, že Mlčoch půjde zpátky do Planý a až bude mít náladu, tak mi zavolá a domluvíme se, kde se sejdeme. Já vyrazím na druhou stranu po trase místní série a dokud budu mít náladu, tak budu lovit a pak se uvidí.
Vyrazil jsem západním směrem a po chvilce narazil na pěkně schovanou GC3V3YA Umělá nora. Zaloguji a pokračuji severním směrem do louky. Je strašné dusno, nehne se ani lísteček a kdyby se mě někdo zeptal, kolik že si myslím, že je stupňů, tak bez váhání odpovím, že minimálně 30! Za chvíli na mě není nit suchá a propocený jsem snad úplně všude. Navíc v louce se zvedá z trávy neskutečné množství ovádů a i když je jak včera vraždím ve velkém počtu, přesto to nestačí a za chvíli jsem slušně pobodaný. Aby toho nebylo málo, začíná po chvilce pršet a já se neochotně balím do ponča. V něm se ale pařím ještě hůř, tak u další keše GC5K7GC Střelnice (nespali jsme tady náhodou?) balím do pláštěnky jen bágl, svlíkám se a dál pokračuji polonahý. Je to v dešti o moc příjemnější, až do chvíle, kdy mě dostihne další mračno ovádů. Utíkám do lesa v domnění, že tam to bude lepší. Ale ovádi mě pronásledují i tam a navíc se k nim přidávají i komáři. U keše GC5K7JB Výhled na Ctverec už pomalu rezignuji. Jsem úplně mokrý a to spíš od potu, než od deště. Je opravdu jako v tropech, nebo ve skleníku a skoro se nedá pořádně dýchat. Jsem pobodaný a celý podrápaný od větví. Přesto si odmítám obléct alespoň tričko, protože bych se asi uvařil. Jestli někdo náhodou zažil teplý déšť v tropech, tak ví, o čem mluvím. Když zaloguji další keš ze série GC5K7K3 Rysickovo plane, dochází mi trpělivost a na další kousky kašlu. Mlčoch měl pravdu, tohle je opravdový peklo! Dělám to pro zábavu, nebo z povinnosti? Tohle zábava rozhodně není, to jsou muka pekelný!!! Takovou hrůzu při kešování jsem tedy ještě nezažil a to to nebylo vždy příjemné. Takže dost, končím a vyrážím za Mlčochem do civilizace se osušit, napojit a vyléčit rány. Prodírám se hustým lesem a jediné, co si teď přeji, je, abych byl už konečně na lesní silničce a po ní mohl v pohodě dojít do vsi. Ta je však stále v nedohlednu. Navíc les houstne, větve mi rozdírají krvavé šrámy na rukou a déšť stále sílí. Ale to je to jediné, co mi nevadí, ba naopak, je to báječně osvěžující, protože déšť má konečně tu správnou teplotu a né jako teplá sprcha. Nakonec po nekonečné cestě mlázím se ocitám na vytoužené silničce. Tady mi trochu pookřeje a tak zajdu ještě pro GC5K7KX Manavský rybník. Je tu celkem pěkné zákoutí s malým lesním rybníčkem a keš je vidět skoro z dálky. Pak už se ale vracím na silnici a po ní klesám zpátky k Planý.
Najednou všechno vidím nějak pozitivněji. Jdu po pohodlné cestě, přestává pršet a za chvíli už budu sedět v suchu u pivka. U prvních baráčků koukám do mapy a ejhle, je tu opodál ještě jedna kešovací série a není zdá se tak náročná, žádné velké kopce, tak měním rychle názor a směr a vyrážím zkusit štěstí sem. Potím se sice pořád, ale neprší a začíná se dělat hezky, tak zatínám zuby a hurá na další keše.
První z nich je GC5XM24 Stifterův smrk. Místo pěkný s báječným výhledem na Lipno a Horní Planou, kolem info cedule a posezení. Jen krabička pohozená ve křoví, které každý používá jako veřejné WC. Neochotně beru kešku páchnoucí močí do ruky a dávám pozor, abych nerozšlápnul některé ze spousty hoven kolem. Nechápu ownera, který dá kešku na to nejhorší místo v okolí, když je těch mnohem lepších kolem spousta. No nevadí mám zalogováno, ruce jsem utřel do mokrý trávy a hurá pro další, tentokrát GC5XM47 Nad Jelmem . Vede k ní pěkná cesta, ale samotná keš u ní bohužel není. Šipka ukazuje přes osmdesát metrů kamsi do strašného křoví. Už je to tu zas, běduji a vyrážím se prodírat mlázím a ostružiním někam do kopce. Kešku sice nacházím, ale opět z ní moc radost nemám. Rudce a nohy zakrvácené a v jednom ohni. Propocený už mám úplně všechno a na sebe nic suchého. Krabka na nesmyslným místě uprostřed lesa, jako kdyby se chtěl owner pomstít. Navíc v listingu uvedený výhled, ale vidět odtud bylo tak do nejbližšího křoví. Takže keš takzvaně „vo hovně“, jak by poznamenal Mlčoch. No nic, snad to bude dál konečně lepší. No nebylo!
Příští keš už sice potěšila tím správným výhledem, ale rozhodně né umístěním. GC5XM5Y Výhled nad Fedlem je totiž v malinkém remízku uprostřed pastviny a musí se k ní podlézat elektrický ohradník. Proč neumístit keš u vyhlídky, kde by byla lehce přístupná a je tu plno pěkných skrýší, když jí můžu dát do pastviny? No přeci aby byla při odlovu nějaká sranda, ne?! A co z toho, že je sem zákaz vstupu a důrazné varování, že se v ohradě pohybuje velmi nebezpečný plemenný býk. Alespoň se kačeři proběhnu a užijí si trochu toho adrenalínu, že.
No tak rychle zalogovat, rozhlédnout se, jestli se bejk od někud neřítí a rychle pryč k další keši. Teď už snad s lepším umístěním. Vyrážím po pěšině mezi pastvinami a remízky a slyším zleva frkání koně. Říkám polohlasně, co děláš hajtro uprostřed křoví, když tu se z něj vyřítí velký divoký prase. No krve by se ve mně nedořezal, asi proto, že jsem už čekal toho bejka. Ale popravdě, nevím, co by bylo lepší. Kňour se k mému zděšení zastavil pár metrů přede mnou na cestičce a temně zachrochtal. Ani nevím proč, asi z leknutí jsem na něj zařval, asi něco jako „doprdele vypadni“ a máchnul instinktivně rukama. Naštěstí to prase vyplašilo a dalo se na útěk pěšinou. Moc se mi za ním nechtělo, ale když jsem si měl vybrat mezi pastvinu s bejkem a cestou s prasetem, vyhrálo prase.
Celou cestu k další keši GCPQXD Horní Planá jsem se snažil dělat pořádný rámus, abych se zas nedočkal podobného setkání třetího druhu. Tahle krabka byla konečně na normálně přístupném pěkném místě u cesty. To asi proto, že patřila jinému ownerovi, než tamtomu vtipálkovi.
Odtud už cesta probíhala vcelku v pohodě. Jednak proto, že to bylo z kopce a taky pěkná pěšina, ale i příští keš GC2CHJ5 Tajvan View byla na moc pěkným a lehce dostupným místě. Jak málo stačí ke štěstí a radosti z odlovu a naopak jak snadno se dá kačer nasrat nesmyslným uložením krabky.
V dolní části kopce si najednou vzpomenu na Mlčocha, beru telefon a volám:
„Čau vole, tak kde seš?“
„Na nějaký zastávce.“
„No jasně a já podle toho poznám, na jaký, že?“
„A jak to mám vědět já. No prostě zastávka u silnice.“
„Výborně, teď už vím přesně, kde seš! Přečti mi název stanice. Já jsem teď na Karlákem, tak třeba Karlovy Dvory zastávka.“
„Karlovy Dvory zast.“
„No asi takhle, ale neopakuj to po mě, ale přečti to na tý zastávce, kde stojíš!“
„Karlovy Dvory zast.“
„Ne počkej neděláš si prdel?! Opravdu stojíš na Karláku na zastávce?“
„Ne na Karláku ne, ale na Karlových Dvorech, copak jsem v Praze!“
„No s tebou je domluva, jak s Mlčochem. Hlavně se nehejbej, nikam nechoď, já jsem do kiláku od tebe a vyzvednu si tě.“
Netrvalo to dlouho a vidím zastávku na hlavní silnici a vedle povědomou postavu. No hurá, tak jsme se konečně setkali.
„No ty zase vypadáš“ říká mi místo pozdravu.
„A co ty, viděl se už dneska? A jak ses vůbec měl. Kolik stoho vypil?“
„Ani pivánko, všude je zavřeno, otevírá se nejdřív v deset a to je až teď. Prostě hotový peklo.“
„Tak ty mi něco povídej o pekle. Nic seber se a jdeme kousek po silnici, znám tu jednu perfektní hospůdku, kde točej báječnej Budvárek a dělaj skvělý ribičky, tak dem.“
Ujdeme nějaký ten kilometr, pár zatáček a už se před námi rýsuje budova s velkým nápisem „Rybí restaurace Hůrka“ a zahradou plnou slunečníků s reklamou na Budvar. S velkou úlevou dosedáme na lavici v zahrádce restaurace, objednáváme dvě piva a jídelák a začínáme počítat šrámy a boláky. Vypadáme asi dost zuboženě, protože i paní vrchní krutí hlavou a ptá se, v jakým že křoví jsme to spali a z které skály spadli. Dáváme první pivo skoro na ex a druhé do nás padá taky rychle. S třetím kouskem a objednanou rybou (já měl výtečného pstruha po mlynářsku, Mlčoch dal kapra na černým pivu) se svět začal zdát být lepší a lepší. Naše těla po přísunu jídla a piva velmi rychle regenerovala, hnusné podmračné dusno se pomalu měnilo na polojasno s vlahým větříkem a my pomalu zapomínali na útrapy předešlé noci a rána. Padlo ještě pár piv a taky nápad, jak postupovat dál. Rozhodnutí bylo tentokrát jednoznačné. Jsme na Lipně, začíná se dělat hezky, tak proč toho nevyužít a nevyrazit k vodě?!
Platíme a odcházíme hledat nějaký pěkný flíček u vody, kde by bylo koupání alespoň z poloviny tak parádní, jako včera na řece. Jdeme dál po silnici a zkoušíme každou pěšinku směrem k vodě, ale pořád narážíme jen na ploty a cedule „soukromý pozemek, vstup zakázán“. Parchanti obšancujou každou píď a našinec se nemá šanci dostat k vodě. Po nějakým tom kilometru marného hledání najednou Mlči uvidí něco spásného. Přímo na břehu stojí malý baráček s vývěsním štítem plzeňského piva a spoustou slunečníků na terase. Zajásáme a skoro až běžíme k vytouženému cíli. Malá hospůdka na břehu jezera s malou liduprázdnou pláží, no to musí být sen. Sen to nebyl, ale po bližším ohledáním místa spíše noční můra. Místečko báječné, ale opět s velkou cedulí „pouze pro ubytované!“ Uklidnit Mlčocha v jeho záchvatu vzteku dalo opravdu velkou práci.
Klopýtáme dál podél silnice a oba tak trochu rezignovaně se už ani nesnažíme hledat přístup k vodě. Po chvilce ale přeci jen zabočujeme na polní cestu a doufáme, že tentokrát to konečně vyjde. Jdeme řádný kus cesty a kolem nic, jen rákosí a křoví. Navíc se kdoví odkud objevují další ovádi a tak máme cestou o zábavu postaráno. Když už opět klesáme na mysli, náhle rákosí mizí a objevuje se konečně tak dlouho očekávaná travnatá a místy i písečná pláž.
Nikde ani živáčka, tak oba na nic nečekáme, shodíme bágly i naše svršky a pádíme do vody. Ta je naprosto báječná, čistá a teplá tak akorát. Je nám tak skvěle, že než vylezeme zpátky na břeh, uplyne minimálně půlhodina. Pak se rozvalíme na trávě, popíjíme lahváče a přemýšlíme o dalším ráji na zemi. Nemusíme o tom nahlas mluvit, ale oboum je nám jasné, kde že budeme trávit dnešní noc. Jen po další koupeli vyráží Mlči někam koupit pomalu docházející pivo a já zatím hlídám náš vysněný flíček, aby nám ho snad někdo nezabral. Než se můj parťák vrací, a že mu to trvalo, se opět pořádně smočím a poté, co trochu oschnu, vyrážím do blízkého okolí pátrat po dříví na oheň. Moc ho tu není, ale na malý šmírácký ohníček to stačit bude. Mlči se vrací tak za hoďku a zásob má až nad hlavu. Několik petek plných Budvárku, chleba a klobásky na oheň a dokonce nějakou tu paštiku ke snídani.
„No ty sis dal ale na čas. Ale alespoň máš všechno, co budem potřebovat.“
Co napsat dál? Báječnější večer už jsem dlouho nezažil. Koupání, válení, popíjení na krásným místě u vody, pak oheň, další pivka a opečený klobásky a konečně ničím nerušená klidná noc v suchu, protože vše stačilo na odpoledním slunci báječně proschnout.
….. POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ …..