Peklo a ráj se rychle střídá, aneb jak jsme s Mlčochem znovuobjevovali Šumavu 2.díl

DÍL 2.: CESTA PODÉL ŘEKY

První keší dnešního dne byla GC1QWAJ Památný strom v Novém Údolí. Nebylo potřeba žádné hledání ani navigování, protože k ní vedla geodálnice, jak z učebnice kešingu. Obyčejná plastová krabička pod kamenem, ovšem moc potěšila okolím a pokud na ní jde někdo v krásném ránu po přespání na nedalekém nocovišti, tak nemá chybu.

Dál jsme pokračovali lesní silničkou mezi slatinami a horskými loukami až jsme se ocitli nad Stožcem. To už bylo proti posledním dvoum samotám hotový velkoměsto. A taky tu mají hned několik hospod a dokonce dvě keše! Tradička GC3RDK2 Stožec, taková nic moc magnetka na dopravní značce, ovšem na kouzelném místě u Studené Vltavy, který v parným letním dopoledni přímo vybízelo k osvěžení. Do desáté hodiny (otevírací doba nedaleké hospůdky) zbývalo kolem půl hodiny, tak jsme nezaváhali a hurá k vodě. Sice tu byla hloubka jen po kotníky, ale přesto jsme tu půl hodiny řádili, jak malý děti. Pak už následovala pozdní snídaně na zahrádce nedaleké hospůdky (3 Šumavský nefitr ležáky a česnečka) a odchod do geoparku Stožec na místní earthku GC3VRN2. Lidí tu bylo po okolí jak much, tak zjistit indície a fofrem dál po proudu řeky. Ale ani na silničce nebyl klid. Všude se rojily mraky cyklistů, jako by měli někde v okolí hnízdo! Naštěstí se po pár kilometrech objevilo pod silničkou kouzelné zákoutí s malou plážičkou, stolem a lavicí a starým mostem na druhý břeh. Z blízka vypadalo místečko ještě útulněji, tak jsme shodili bágly, většinu svršků a hurá do vody. Bylo jí tu sice jen po kolena, ale zato dost silný proud, ale dno písečné sem tam s kamenem. Ovšem i přes velké vedro tady Studená Vltava dělala velkou čest svému jménu. Já se zvládnul ponořit tak na pět vteřin a Mlčochovi se do vody povedlo dostat jen nohy po kotníky, přičemž vřískal, že mu snad zimou upadnou a že jsem idiot, když se v tý ledárně máčím celý.

Když už nám oboum dostatečně omrzly nohy, byl nejvyšší čas se zvednout a vyrazit směr Černý Kříž, kde jak jsem se domníval, bude otevřený alespoň okýnko v penzionu, protože kdyby ne, tak by mě Mlči asi zabil. Zásoba balených piv totiž rychle ubývala a bylo potřeba ji doplnit.

Tam mi ovšem spadnul kámen ze srdce, protože okýnko bylo dokořán, kolem všude spousta místa k posezení ve stínu a na čepu lahodná 11° Samson. Dali jsme po čtyřech kouscích, nějakou tu topinku, či bramboráček k zakousnutí a vyrazili na další cestu dál po proudu Vltavy. Hned půl kiláčků za hospodou se nám postavil do cesty dřevěný kříž, který ukrýval keš GC1WK1K Černý Kříž. Kousek u keše mě překvapil zbrusu nový most a hlavně další krásný zákoutí řeky, který přímo vybízelo k vykoupání. Voda tu už nebyla tak studená a tak se i Mlčoch svléknul a vydal do vody. Tedy svléknul se jen do slipů, vzhledem k tomu, že jsme tu nebyli sami. Ale nebylo potřeba dalšího obnažování, protože ani tentokrát mu nedosáhla voda výše, než po kolena. Ale zase na něm bylo dost místa, aby tu mohly přistávat hejna ovádů, kteří přímo žíznili po jeho alkoholem nasáklé krvi. Mlčoch byl dnes opravdu štědrý a tak si i ovádi přišli na své. Bylo mi ho trochu líto, jeho záda byla ve chvíli samý bolák a tak jsem po chvilkovém osvěžení zavelel k dalšímu přesunu.

Čekal nás ovšem dost dlouhý úsek po silničce bez špetky stínu linoucí se samými rašeliništi a slatinami, že jsem už po kilometru zatoužil po další koupeli. Musel jsem to ale vydržet až do Smolné Pece, což je osada o třech staveních, ale především se tu Studená Vltava vlévá do Teplé. No a kousek pod soutokem jsme ho objevili! Bylo to takové nenápadné místečko v louce s malým posezením a řekou vedle. Na první pohled nic zvláštního, ale přitom naprosto úžasné. Voda úplně průzračná s lehkým hnědým nádechem od rašeliny, dno plné zlatého písku, lehký proud a díky smíchání obou Vltav naprosto příjemná teplota vody. Hloubka opravdu pro každého. Od pár centimetrů uprostřed až po metr a půl u druhého břehu. Člověk si mohl vybrat, jestli chce ležet na mělčině ve vyhřátém písku, nebo sedět v pomalu proudící vodě u břehu, či plavat na místě v hloubce. Do téhle božské lázně vlezl bez problémů i Mlči a po chvilce, rozvalený na mělčině s pivem v ruce volal „tohle je ráj!“ A měl pravdu. I já musím přiznat, že lepší místo na koupání si nepamatuji. Pozvolný travnatý břeh na jedné straně, šumící les na straně druhé, slunce svítilo, nikde ani živáčka a ta voda … Opravdový ráj! Nikdo se nemůže divit, že se nám od tud vůbec nechtělo a vylezli jsme až hodně pozdě odpoledne a to jen proto, abychom stihli večerní vlak dolů na Lipno. Nebýt to v národním parku a mít dostatek piva, tak by jsme tu určitě přespali. Nic naplat, museli jsme vylízt z vody převlíci se a hurá na další keš a na nádraží, než nám to ujede. Tou další keší byla odstavená GC1YKZY Pekná mosty. Keš relativně v pohodě, ale most teda určitě ne. Takový provizorní železňák a on snad pamatuje ještě Hitlera, nebo ho postavili za první republiky, protože jinak si jeho stav nedovedu vysvětlit. Konstrukce na první pohled bytelná železná, ale při bližším ohledání se mi na něj moc šlapat nechtělo. Rez už tu a tam vyhlodala velké díry a některé vzpěry držely jen silou vůle. Co ale dělat, když je keška na jeho opačným konci?! Po úspěšném odlovu a návratu na správný břeh se přihnali nějací cyklisté, který už ale takovou odvahu neměli a radši to otočili. My se vydali směrem k nádraží a vytrvale pobíjeli mračna ovádů lačnících po naší krvi. I Mlčocha přešla rozdavačná nálada a vraždil krvelačný hmyz po stovkách.

„Mrchy jedny, jestli přenášíte nějakou malárii, tak se vrátim a vyřídím si to s váma se všema!“ vřískal Mlčoch.

Najednou se za námi ozvalo zatroubení. No to mě poser, felda? Jak se sakra dostala přes ten most?!!! Možná přeci jen vydrží víc, než na co vypadá a ještě nějaký ten rok vydrží. Ale já bych se na něj neodvážil ani s tím kolem.

Na nádraží jsme dosupěli jen tak tak, akorát pár minut před odjezdem vlaku. Teda na nádraží, to je silné slovo. Je to jen jednoduchá betonová zastávka s dřevěnou čekárničkou a dvěma kontejnery na odpadky. Jinak není široko daleko nic, jen les a bažiny. Ale na to už jsme zvyklí a mě, ani Mlčocha to zmíry nevyvádí. Jen aby vlak vůbec přijel a hlavně tu zastavil. To se nakonec podařilo, i když přijel s čtvrthodinovým zpožděním a tak za chvíli pádíme směr Lipno, tedy přesněji do Horní Plané, kde je jistě spousta hospod, ale taky keší v okolí.

Dvě stanice a zastavujeme v Nový Peci. Nástupiště poloprázdný, jen jedna jakási zmatená paní. K její smůle se pohybovala akorát v té části vlaku, kde jsme seděli my.

„Jede to na Krumlov?“ volala do okýnka na vykloněnýho Mlčocha.

„Ale né paní, to musí bejt nějaká mejlka. Tyhle vlaky jezdí zásadně na naftu. Krumlov se blbě přikládá do kotle.“

Do Planý dorážíme po slabé půlhodince cesty vlakem a asi čtyřech zastávkách. Jsme z celodenního putování dost unavený a tak zaplouváme hned do první občerstvovny kousek od nádraží. Je to spíš než hospoda jen solidní kiosek. Jakýsi místní štamgast nás už z dálky zdraví a zve ke stolu.

„Tak chlapci, co si dáte? Dvě pivka, že?“

Mlčoch rozmrzelý celodenním putováním ve vedru a strašnou žízní jen odseknul: „asi tu budu pít kofolu, ne?!“

„Hej Láďo, hoď nám sem dvě pivka a kofolu.“

A tak než se Mlči nadál, už před ním stál půllitr kofoly. Výraz v jeho tváři se snad ani nedá popsat! Situaci jsem musel zachránit já, dát si kofolu na žízeň a hned doobjednat další pivko, protože jinak by se tu děly strašné věci. Po úvodním nedorozuměním s pitím, už běží všechno jak na drátkách. Pivo mají dobrý, jídlo poctivý, tak se zdržujeme až do pozdních večerních hodin. Až důrazné domlouvání výčepáka, že máme už vypadnou, protože by šel taky rád spát, nás donutí se zvednout a jít hledat místo, kde dnes přenocujeme. Ale to se lehce řekne, než udělá. Jenom než přejdeme přes celou Planou (pořád do prudkýho kopce!) trvá to přes půl hodiny a jsme dost vyšťavený. Za poslední chatkou cesta končí a my pokračujeme krajem lesa po louce. Za chvíli je pořádná tma, což komentuji slovy: „u keše vyndáme baterky, já už vidím úplný hovno.“

„A to nemůžeš něco říct!? Já v tý tmě ani to hovno neviděl. No fuj to je smrad, to se musí někdo vysrat přímo na cestu?“

„Ďyť tady ani žádná cesta nejni, tak co se divíš. Třeba je tu krásný výhled do kraje a místní se bez pěknýho výhledu ani nev….“

Zkoušíme štěstí za tmy u první keše, ale je to síla. Množství piv, kilometrů a letní slunce si vybraly svoji daň a tak obyč tradičku GC5K7G9 Držkovka hledáme skoro půl hodiny. Nalitej Mlčoch dokonce hodně nahlas slibuje ownerovi držkovku za Držkovku. Naštěstí slavím úspěch dřív, než rozmrzelý Mlčoch zmizí někam do tmy. Každopádně se jasně shodujeme na tom, že dalším keším dneska jistojistě odzvonilo a je potřeba někde zalehnout a vyspat se. Stoupáme od keše tedy dál do kopce a je to opravdový očistec. Je i přes pokročilou noční hodinu pořádný vedro, navíc úplné bezvětří, no zkrátka jsme během chviličky úplně zpocený. A pěkné místo na spaní nikde. Jen samý kopřivy křoví a jiný bordel, do kterého by rozumný člověk hlavu nesložil. Až asi po kilometru marného snažení najednou vidíme za křovím obrysy jakési loučky a na ní stojících chatek. Zajásáme a rychle se prodíráme křovisky za naším vysněným nocovištěm. Naše nadšení ale záhy vystřídá rozčarování. To co jsme považovali za útulné místečko k přenocování je jakási cvičná střelnice. Nu což, je tma, nám strašný vedro a navíc v dálce nad obzorem začíná hotový ohňostroj blesků. Mám v živé paměti noční šumavské bouře a tak se snažím co nejlépe postavit přístřešek. Ne tak Mlčoch, ten je natolik hotový, že hodí bábl pod hlavu, rozbalí bandalír a zabalí se do deky a spacáku. No jestli dorazí ta bouře, bude mít trochu problémy.

„Hele Mlči, nechceš si natáhnout celtu? Něco se blíží a pěkný to nebude.“

„Hele nejsem z cukru, tak mi dej pokoj. A pršet nebude, to se jen blejská na časy.“

Ani nevím, jak jsem usnul, když mě náhle probudilo ostré světlo a rachot hromu. Á bouře už se blíží. Ani Mlčoch neodolal a začal upravovat jakýsi přístřešek, tedy jestli se tomu tak dá říkat. Najednou se začal ošívat, nadávat a pak strašně nadávat. Ptám se, jestli mu můžu pomoct a on, že se mu někde ztratil mobil. No paráda, to nám tak ještě chybělo. Prohledáme každý kout jeho ležení a kde nic, tu nic. Říkám ráno moudřejší večera a za světla ho určitě najdeme. Mlči ale že né, že bude pršet a musíme ho najít hned. Neochotně na sebe hážu nějaké oblečení a vyzbrojen svojí silnou baterkou vyrážím s Mlčochem do tmy ozařované občasnými blesky.

„Ale jak začne chcát, jdu zpátky! Za bouřky si ho hledej sám.A víš vůbec, kdy jsi ho měl naposledy?“

„No u tý pitomý keše, tam mi někde musel vypadnout.“

„Ale to si nedělej prdel! To polezeme zase zpátky do toho krpálu?!“

Nakonec jsme podnikli cestu zpátky z kopce až k poslední keši a bohužel mobil nikde. Ale kupodivu zmizela i ta keš. A sakra, jestli tu po nás byla škodná, tak ukradla keš i mobil. Asi nás někdo musel vidět z nedalekých chatek, jak tu svítíme a něco hledáme a šel se kouknout. Teď má určitě ten hajzl doma jak krabici, tak i Mlčochův mobil. Co se dá dělat, hold končíme s pátráním a rychle zpátky nahoru, protože se zvedá vítr a začíná poprchávat. Do tábora jsme skoro doběhli, opět zadýchaný a zpocený až za ušima. Vítr mezitím pekelně zesílil a vzduchem lítalo vše, co nebylo pevně přirostlý, nebo zahrabaný. To bohužel platilo i o většině Mlčochových věcí, které se teď váleli po celé loučce. Můj přístřešek naštěstí držel, ale z posledních sil pevných provazů uvázaných mezi stromy. Déšť se pomalu měnil v průtrž a ve světle blesků křižujících oblohu byl vidět rezignovaný Mlčoch, jak sbírá po okolí svůj majetek, lehá si do mokré trávy na dešti a balí se do mokrých věcí. Bylo mi ho v tu chvíli líto, ale říkám si, to máš za ty kecy. Bouře naštěstí jak rychle přišla, tak i odešla a tak se brzy okolím rozléhalo jen Mlčochovo chrápání.

….. POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ …..