Peklo a ráj se rychle střídá, aneb jak jsme s Mlčochem znovuobjevovali Šumavu 1.díl

DÍL 1.: CESTA NA JIH

Všechno to začalo tak prostu věcí, jakou je potřeba vybrat dovolenou před změnou mého zaměstnavatele. No ale co si počnu s tak dlouhým volnem? Normálně bych jel na chalupu popít, něco málo práce udělat a třeba i nějakou novu keš založit. Jenže náhoda tomu chtěla, že zrovinka tenhle týden tam vegetí sestřička se švárou a hyperaktivní dcerou a to by dobrotu nedělalo. Takže bylo nutné vymyslet něco nového.

Koukám do kompu a říkám si, být to tak deset let zpátky, tak bych akorát balil na týdenní dovolenou na Lipně. No ano, to je ono! Zajedu se po delší době podívat na mojí v minulosti velmi oblíbenou dovolenkovou destinaci. Kouknu, co se všechno se změnilo na březích Lipna, jestli ještě rostou houby na Houbovém vrchu a jak se daří opilcům od Kahanu, no a samozřejmě odlovím něco keší.

Ale jet samotnému se mi zrovna dvakrát nechtělo, tak jsem začal shánět parťáky kde se dá. No ale kdo by vyrazil jen tak v půli týdne, dostal v práci dovolenou, kterou si ani nenaplánoval a navíc si ji jako na potvoru vzal zrovna kolega. Zkrátka a dobře je vcelku logické, že jsem nikoho nesehnal. V neděli před odjezdem jsem si jen tak postěžoval večer v hospodě, že se mnou nikdo nejede a že budu muset chtě nechtě vyrazit sám, když tu najednou Viktor říká, „a co Mlčoch? V práci mají nucenou dovolenou, že prý není práce a on sedí sám doma a opíjí se“. No tomu říkám nápad! Beru telefon, volám a na druhý straně slyším nadšený volání, „no jasně vole, zajedem po letech na vandr. Už se těším“.

V úterý ráno mě zastihlo s báglem na Holešovickým nádraží. Vybaven spacákem, celtou, pivem , pár drobnostmi zajištujícími přežití nejen v lese a spoustou uložených keší, jsem netrpělivě vyhlížel Mlčiho. Jak pak to bude asi tak probíhat? Už jsme spolu párkrát na keších byli a docela se mu t líbilo. Na vandry jsme jezdili za mlada a bylo to nezapomenutelný. On je totiž Mlčoch docela svéráz, trochu opilec, ale hlavně provokatér.

Z myšlenkových pochodů mě náhle vyrušil hlas „čau pičo, tak jedem ne“? Stál tam Mlčoch a kdyby nevypadal na čtyřicet let a patnáct piv denně, tak bych řek, že je mu zas dvacet. Roztrhaný džíny, stará zelená košile, v jedné ruce lahváče a v druhý cigáro, na zádech ten starý báglík a přes rameno bandalír, přesně takový s jakýma jezdil za mlada.

„No nazdar, ty vypadáš jak lesní manekýn a dej mi napít, mám děsnou žízeň.“

„A co ty? Kouknul ses dneska do zrcadla?“

Co je špatnýho na zeleným tričku, rozthaných maskáčích a stetsonu?

Naši módní debatu ukončil až rachot přijíždějícího vlaku. „Co to je sakra za snobskej expres? V tom se budu bát i usrat.“

„Neboj Mlči, zalezem do psledního vagónu, zaberem poslední kupé a to by bylo, aby za náma někdo vlezl. Ten předek jede do Rakous, ale zadní vagon s náma odpojí v Budějicích a je dost retro i na tebe. Radši se pochlub kolik máš tekutin, abychom vydrželi až do Kříže. Pojedem přes pět hodin“

„Neboj! Mám deset bráníčků a půltr rumíčku.“

„No tak to snad přežijem, já mám pro jistotu osm plechovek.“

Cesta vlakem probíhala kupodivu až moc v pohodě. Mlčoch po čtyřech pivech někde za Benešovem usnul a děsně chrápal, protože je pitomec, vstává každý den ve čtyři ráno a pak si musí dát přes den šlofíka. Využil jsem situace a vrhnul se na jeho vychlazený Bráníky, aby moc nezteplaly a nemuseli jsme se tahat se sklem. Cesta ubíhala rychle, pivka mizela ještě rychleji a na podlaze přibývalo prázných flašek. Najednou kdesi za Veselím vlak prudce zabrzdil a láhve se dali do pohybu. Mlčocha jejich cinkot rychle probudil. „Ty pičo, to jsem všechno vypil?!! Sakra musím běžet na záchod!“

„No už je to tak Mlči, jseš hold alkoholik. Přiznej si to! Jedem teprve dvě hodiny a ty už si vypil devět piv, no styď se!“

Mlčoch se šel stydět na záchod a já pozoroval ty prázdné láhve v kupé. Vlak jel zrovna z oblouku do oblouku a láhve se kutálely jednou na pravou, podruhé na levou stranu, takže to vypadalo, jako by po podlaze pobíhalo stádečko vypasených hnědých krys.

Mlčoch se za chvíli vrátil a v zádech měl i průvodčí. Ta jen očkem mrkla do našeho kupé, vytřeštila oči a štěstí, že se chytla okýnka, protože jinak by sebou řízla na podlahu. „Hele asi by jsme měli trošku v našem obýváčku poklidit, blíží se Budějice.“

„Necháme to tak jak je, hezky na koště. Uklízeči budou rádi za každou kačku.“

„No jak chceš, ale je to za tři pětky, to máš pivánko a preclík.“

„No jo vole, rychle sbírat!!!“

Do Budějic jsme dorazili jen s běžným desetiminutovým zpožděním, což je, jak Mlčoch konstatoval v pořádku, protože je to prý akademická čtvrthodinka.

„No jo, ale kde je náš vlak na Lipno?!!!“

„Ty vole, von na nás nečekal a ujel! Dem udělat bóro do kanceláře“.

Dřív než jsem se stačil vzpamatovat, se Mlčoch rozběhl po schodech a podchodem do odjezdové haly. Tam ho naštěstí zastavil dav Japonců, dychtících po informacích, kde je jejich vlak do Krumlova. Mlčoch jim duchapřítomně lámanou angličtinou vysvětloval, že vlak nebude, protože koleje vytrhali cikáni, aby měli na pivo a kořku a že pro nás všechny přijede náklaďák pro prasata. Zděšení turisti z východu mu nejspíš uvěřili a vyděšeně běželi kamsi k východu z nádraží. Já zatím pátral po skutečném důvodu nepřítomnosti našeho horského expresu a na odjezdové tabuli vidím svítit zpoždění 30 minut. No paráda! Vlak tady začíná a už má třicet minut zpoždění! Že by ho zatím hledali někde po depu? Nebo se fíra ožral a shánějí náhradu? U ČD je přeci možné všechno! Sám si pamatuji jeden náš odjezd kamsi na vandr z hlavního nádraží pražského, kde hlasatel ohlašoval příjezd rychlíku Vltava odkudsi z východu a hlásil pravidelný příjezd v 9:30. Musím ale poznamenat, že bylo právě 17:00!!!

Z těchto úvah mě vytrhnul až místní hlasatel, který suveréně oznamoval, že náš vlak je opožděn z důvodu pozdní obrátky ve stanici (co to znamená nevím dodnes, asi ho fakt nemohli najít) a důrazně nás upozorňuje, že ohlášené zpoždění se může změnit. No fakt nekecal. Než jsme došli na nástupiště, už svítilo na ceduli 40 minut! Mlčoch však v klidu prohodil, že nikam nespěcháme a že bude víc času na pivo, pročež se sebral a šel vyměnit prázdné flašky za plné. Vrátil se až za hodnou chvíli a doprovázel ho jakýsi bezďák, či co. A jéje, zase družba. Chytil jsem se za hlavu, protože si moc dobře vybavuji Mlčochu podivnou zálibu v bratříčkování se s platfusáky všeho druhu. Týpek ale naštěstí jen pomáhal Mlčimu s plnou igelitkou. Dostal lahváče za odměnu a zmizel neznámo kam.

„Ták a máme zásoby na cestu“ řekl můj spolucestující a ukázal dvě plný igelitky piv.

„No to mě poser! Nezbláznil ses?!“

„No když jsem cestou sem zvládnul deset a ještě se vyspat, tak tohle bude jen svačinka!“

„Ty vole, to si nevychlastal sám, dyť si celou cestu prochrápal! To sem vypil já, aby sme se nemuseli tahat s lahváčema a ty provedeš tohle?!“

Nic se nedalo dělat, teda krom upití pár kousků, aby se to dalo pobrat. A tak jsme se do toho pustili. Ani jsme se nenadáli a už byly tři kousci v každém z nás a vlak akorát vjížděl do stanice.

Uvelebili jsme se v poloprázdném vagónu a já pozoroval japončíky, jak nevěřícně zírají na vlak, který už ani nečekali a jak s velkou úlevou nastupují a nemusejí jet prasečákem. Z Budějic do Krumlova jsme dojeli během chvilky, teda alespoň se nám to zdálo. Jen co jsme ale vjeli do nádraží, slyším ze předu nějaký ruch a křik. Během chvíle kolem nás proběhli opět ti Japonští turisté a zděšeně zmizeli někam do zadního vagónu.

„Hele nechtěli tady náhodou vystupovat? A kam tak vyděšeně běželi“.

Než mi ale stačil Mlči vysvětlit, že to není jen tak, být Japoncem a jiný kraj, znamená i jiný mrav, hnala se skupinka východních turistů zase zpátky.

„Tak t už si z nás dělaj prdel, ne?“

„No rojej se tu pěkně. Asi budou mít někde hnízdo.“ okomentoval zmatené pobíhání Mlčoch a v klidu se uvelebil na sedačce. Mě to ale nedalo a protože jsem byl strašně zvědavý, co tu ty Japonce honí sem a tam, jsem se to vydal zjistit. Na konci vagónu vykouknu z okýnka a koukám, jak se výpravčí ještě s nějakým turistou pokouší otevřít dveře vagónu.

„Zasekly se všechny dveře. Nemůžu žádný otevřít!“ volala zoufale průvodčí.

Jo tak to je gól. Zažil jsem na českých drahách už ledacos, ale tohle je novinka. Jo kde jsou ty doby, kdy se všechny dveře otevíraly a zavíraly ručně. To když se jedny zasekly, tak člověk vylezl jinými a byl klid. Ale alespoň mají Japonci zážitků z cestování vlakem po Čechách, že na to do smrti nezapomenou. Po nějaký chvíli se asi problém z dveřmi vyřešil sám a tak se skupinka Japonců mohla objímat na nástupišti a vzájemně si blahopřát, že jsou konečně v Krumlově a že cestu ve zdraví přežili.

Dál cesta ubíhala ještě rychleji a tak jsme za chvíli zastavovali v Černý v Pošumaví na hrázi Lipna.

„Pojď vystoupíme, naložíme se do vody, vypijeme lahváče, …“ žadonil Mlčoch, který byl už notně opilý a vidina chození po horách ho začínala děsit.

„Kušuj, jedem na vandr a na keše, tak budeš hezky běhat po horách jak kamzík a hotovo!“

Mlčoch protáhl ksich a řek, že si na to musí zdřímnout. Já zatím koukal z okýnka na můj oblíbený kraj a divil se, co se tu všechno za těch pár let změnilo. Projeli jsme Jenišov, Planou, Pernek, Pěknou a vlak pomalu brzdil v Černém Kříži, v nádraží, které mělo být naší konečnou.

„Mlčochu budíček vystupujem! Dáš si točený v nádražce.“

„Tak to jo, jinak bych nevstával.“

Černý Kříž je podivné místo. Tři chalupy, penzion, malá silniční křižovatka a velké nádraží o čtyřech kolejích. Nádraží, které má víc kolejí, než stálých obyvatel asi nikde jinde nemají.

Vystupujeme z vlaku, přesunujeme se do mé oblíbené nádražky, já beru za kliku a … nic. Je totiž zavřeno. A podle bordelu vevnitř asi navždy. Mlčoch zuří. Tolik se na točený těšil. Snažím se ho utěšit tím, že počkáme na další vlak a pojedeme do Nového Údolí na hranice, tam je krčma vagón a tu nezavírají snad ani na noc. Mlči souhlasí, i když mi moc nevěří, no ale co mu zbývá. Naštěstí díky zpoždění našeho vlaku jede ten další po chvilce, jen co stačíme vymlasknout další lahváče.

Dvě stanice na konečnou do Údolí uběhnou jako nic a my vystupujeme v ještě podivnější stanici, než byl Černý Kříž. Není tu sice žádný velký nádraží, jen jedno nástupiště a dvě koleje, ale kousek za nástupištěm koleje končí. Stojí tu jen tři odstavené vagóny s nápisy „muzeum“ „lůžkový“ a „krčma“. Dál koleje nevedou, tedy alespoň ty naše. Je tu jen malá silnička, cedule „pozor státní hranice“ a taková dřevěná bouda s nápisem „free shop“.Za silnicí začíná nějaká další trať. Mlčoch sice řve, že jde rovnou do třetího vagónu, ale já se jdu zvědavě podívat na trať za silnicí. Na cedulce u začátku kolejí je napsáno:

Nejkratší mezinárodní železnice na světě.

Délka trati: 105 metrů

Počet zastávek: 2

Doba jízdy rychlík: 24 sekund

Doba jízdy osobní vlak: 55 sekund

Tak to musím zapít, to je opravdu větší maso, než nádraží v Kříži. Mlčoch objednal pro jistotu hned po dvou pivech pro každýho a to svoje už měl v sobě.

„Celkem dobrý a co to vůbec pijem?“

„Třináctka polotmavý Klostermann.“

No potěž prdel, to budem večer vypadat a zítra to asi bude stát za …. Ale co, nějak bylo, nějak bude, hlavně, že je co pít!

Příjemný večer v krčmě uběhl až moc rychle a my se neradi o půlnoci loučili s místními a vláčným krokem se vydali hledat místní nouzové nocoviště, což jsme vůbec netušili, co bude, ale velmi jsme ho potřebovali. I přes slušnou opičku (no divte se po patnácti pivech za den), jsme nocoviště našli poměrně rychle, nenamáhali se stavěním celty a řízli sebou do trávy.

Druhý den ráno mě probudilo jednak slunce a taky Mlčochovo pekelné chrápání. Stejný úděl se mnou sdíleli i všichni nocležníci v okolí, kteří postupně vylézali ze svých stanů a kroutili hlavou, cože to je za příšerné zvuky. Jeden týpek dokoce prohlásil, že by se měl jít kamarád léčit, protože takhle strašně nemůže zdravý člověk chrápat. Nechal jsem Mlčiho spát a sousedy obdivovat jeho symfonii „D dur Mlčoch chrápe jako tur“ a šel se porozhlédnout po okolí. Nocoviště byla malá posekaná loučka, opatřená stolkem s lavicemi, cedulí se spoustou zákazů a příkazů a přístupovou cestou od silnice. A vedle cesty světe div se, dřevěný přístřešek a v něm dvě toiky. No takovýhle komfort jsem nečekal a hned to šel vyzkoušet. Upravený a čistý hajzlíky uprostřed šumavských hvozdů, to je komfort skoro jak v Kanadě.

Po probuzení Mlčocha, ranní hygieně a sbalení báglů jsme vyrazili do azurového rána za první keší.

….. POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ …..