Österreichische GEO Wanderschaft nach Klettersteige – Nächsten Tag

… Druhý den jsme měli domluvený budíček v 8h ráno, ale já jsem se probudil o hodinu a půl dříve a nemohl jsem zabrat. Po chvíli jsem si všiml, že i Baubunka se probudila. Tiše jsme tedy počkali do 8h ráno, abychom nevzbudili zbytek výpravy předčasně. Po 8h jsme všichni postupně vstali, nasnídali se, rozloučili se s Tomášem a Janou a já si ověřil, že v neděli opravdu nikde nemají otevřeno. Pobalili jsme věci a vyrazili bez GeoLosíků na královnu rakouských Klettersteige – Hans von Haidsteig obtížnosti C/D, která je pravá horská via ferrata, tak trochu babička s více jak stoletou historií. Malan67 říkal, že se jedná o celodenní výlet a já se těšil na několikahodinové lezení v krásné přírodě s malebnými výhledy. Díky Malan67 a jeho znalosti němčiny nám ve vedlejším lázeňském městě Gloggnitz udělali v místní restauraci obložené rohlíky a měli jsme tak svačinu. Zároveň jsme se při čekání na jídlo mohli kochat veterány, kteří měli v Gloggnitz sraz a jeli do Schottwienu k požární stanici, kde měli cíl. Byli jsme z toho v takovém úžasu, až jsme zapomněli fotit. Poté, co jsme dostali a zaplatili svačinu jsme se vydali dále. Když jsme dorazili na doporučený parking, měli jsme docela štěstí, jelikož na nás čekalo poslední volné místo. Zaparkovali jsme tedy a začali vybalovat, kontrolovat, zda máme vše atp. V tom se přiřítilo auto s brněnskou SPZ (měli jsme na ty Brňáky nějak štěstí) a z něj vyskákala posádka, která byla v gendrovém složení naprosto opačně. Čtyři slečny a jeden kluk. Zkoušeli jsme navrhnout, zda bychom se k nim nepřipojili, ale přeci jen nás čekala dlouhá cesta a potřebovali jsme udržet koncentraci. Dostali se mi do ruky papíry, kde bylo napsáno, že k nástupu na ferratu je to 2h cesty do děsného krpálu a že je třeba překonat i dost výškových metrů. Doufal jsem, že ta hodnota je nadsazená jako na informačních tabulích, které většinou udávali čas 2x tak delší, než za který jsme trasu ušli. Bohužel to moc nelhalo a tak jsme se vydali směrem vzhůru. Hned na začátku jsme i vzhledem k jednomu bolavému nateklému kolenu nezvolili velmi strmou cestu „za šipkou“, ale stoupali jsme pomalu po serpentinách. Poté už by ale chození po lesních cestách znamenalo až příliš velkou zacházku a tak jsme pokračovali lesními pěšinami jak jinak, než vzhůru. Po dlouhé době jsme dorazili k lesní studánce, kde jsme si trochu odpočli a já vyzkoušel místní pramen. Voda byla lahodná a ledová. Ještě před studánkou jsme potkali čtyřčlennou skupinku Čechů, kteří již šli směrem dolů. Prý nastupovali již v 7 ráno a nyní je tam už prý dlouhá fronta. A tak jsme se u studánky moc nezdržovali, aby nás nedošly a nepředběhly další skupinky ferratistů.Studánka byla zhruba v půlce cesty vzhůru a nás tak čekal ještě pořádný kus cesty a stoupání. A kupodivu neměla studánka svojí keš, ale už předchozí den jsme konstatovali, že přeci jen nejsme v čechách, kde má keš každé druhé podobné místo. Naštěstí druhá půlka cesty vcelku  utekla a my vyflusaní skončili pod nástupem, kde skutečně byla fronta. Jelikož nebylo moc kam spěchat, nespěchali jsme s oblékáním a dali si svačinu. Rozbalil jsem si tedy první kornspritz a jen tak tak jsem odolal pokušení sníst i druhý. Po chvíli dorazili Brňačky se svým průvodcem a my s hrůzou zjistili, že ani jedna z nich nikdy nelezla a ani neví, jak se obléknout do sedáku, ale kluk nás ujistil, že ví co dělá a petegeo s Dhjest mi řekli, že se nemůžu strachovat o celý svět a mám se soustředit na sebe a svou skupinu. Kdy nás začali docházet další skupiny, tak jsme se i díky Baubunce, která již byla nedočkavě přicvaklá k hromosvodu, zvedli. Bohužel naší skupinku rozdělil německý pár, který se vyšplhal k nástupu a hned šli na věc. Naštěstí se s nimi náš chvost při první vhodné chvíli dohodl a předběhl je, ale mezitím je stačili předběhnout další dva kluci. Ty jsme pro změnu po chvíli pustili před sebe my na čele, protože bylo vidět, že ti nás rozhodně zdržovat nebudou. Užívali jsme si krásné lezení, slepičí žebříky, místy až moc umělých stupů resp. pozůstatky původního kotvení a na druhou stranu místa, která byla hladká a vyleštěná. Byla to krásná pohodová cesta, ne moc fyzicky náročná. Po chvíli jsme se dostali na náhorní plošinu, kde byla vrcholová knížka, soška černé madony a hlavně keš Schwarze Madonna, se kterou na nás petegeo již čekal. Pokochali jsme se výhledem jak směrem dolů a v dál, tak i směrem nahoru, kde protější mrcholek hory halil tmavý mrak. Poté, co jsme se pokochali a odpočinuli si, jsme se vydali přes nejištěný úsek a suťové pole zase dále k nástupu na závěrečnou část. Po vydrápání se ke konci ferraty jsme se objevili kousek pod vrcholovým křížem Preiner Wand, ke kterému jsme se vydali si udělat vrcholovou fotku. Bohužel se nízká oblačnost dostala i sem a tak jsme vlastně vstoupili do spodní části mraků. Foukalo to jako blázen a naše propocená těla rychle chladla. Přioblékli jsme se a po nafocení jsme počkali, až se rozutečou mudlové, abychom si mohli odlovit keš Preinerwandkreuz. Poté jsme se vydali k chatě Seehütte na něco teplého k jídlu. Nakonec jsme si dali všichni gulášovou polévku, která bodla a nikdo z nás nelitoval bezmála 5€ za porci. Já si po jídle svlékl úplně mokré triko a oblékl si mikinu a na ni větrovku. Hned mi bylo o poznání lépe. Poté jsme se rozhodovali kudy dále. Čas jsme měli dobrý a nabízeli se tři varianty sestupu. Buď od chaty Seehütte pokračovat dále po žluté stezce (takové skoro silnici), nebo si to vyšlápnout zpět k vrcholovému kříži a sestoupit po Preinerwandsteig obtížnosti A/B anebo jít až k Ottohaus a odtud dále k lanovce Raxseilbahn. Od lanovky by to bylo ovšem 10km pochod k autu, po obyčejné cestě se nám také nechtělo, navíc když se udělalo hezky a měli jsme čas a tak nakonec vyhrála prostřední varianta. Opět se ukázalo, že ferraty obtížnosti C jsou omnoho lehčí než ty s hodnocením A, jelikož je na nich jištění. Po celou dobu, co jsme sestupovali jsem uvažoval, jak málo by stačilo, abych nepříklad uklouzl a skončil o stovku metrů níž mrtvý. Když jsme ze skalnaté oblasti a suťového pole sestoupili do míst, kde začínaly borovice kletě a podobné nízké porosty, měl jsem radost. A ještě větší, když jsme se ocitli v klasickém lese. Po chvíli jsme se objevili nad studánkou, kde jsme si dali opět pauzu a sváču. Teda jak kdo, já svůj druhý obložený rohlík vytratil nejspíše na Seehütte při vyndavání mikiny z batohu. Dal jsem si tedy půlku proteinové tyčinky. K autu to cestou z kopce bezpečným terénem šlo o poznání rychleji a my tak mohli přejet zpět do Schottwienu. Jelikož ale bylo ještě světlo, vydali jsme se pro nějakou tu krabičku. Já jsem samozřejmě ve městě nemohl nechat místní T5 keš (která tedy T5 rozhodně není, ale co) Légion étrangère: Special Forces sous-marines! Na fotografie z ní se můžete podívat níže. Jen dodám, že cesta k ní byla asi 200m dlouhá, kluzká a voda byla ledová a max. těsně nad kotníky. Na tu jsme šli už zase všichni včetně GeoLosíků, kteří se vrátili chvilku po nás z výletu do městečka Gloggnitz a jeho okolí. Když jsme vylezli, tak začalo již zapadat slunce a my se vydali ještě pro jednu keš, konkrétně ERW22 – Schottwien, kvůli které jsem se nejdříve plazil po břiše bordelem a nakonec jsem musel opět do vody, tentokrát už ale v botech. Po chvíli se mi podařilo keš najít. Jelikož jsme už měli všichni dost chození do kopců a padla tma, rozhodli jsme se jít povečeřet, pokecat, popít a nabrat sílu na další den …

Marek-26

Kačer, spammer, řidič ... Rád podnikám výlety se skvělými lidmi za krabičkami a rád poté své zážitky zvěčňuji v podobě článků.Autor nevyplnil informace.

2 komentáře

  1. mufa

    Tak tenhle den už vypadá mnohem pohodovější 😉
    Kdysi jsem tuhle ferratu vynechala, protože mě vyděsili tím dlouhým nástupem (a proto jsme si jí pak s kámoškou dali pěšky okolo až nahoru ke kříži). Tak mě tam příště musíte vzít znovu 😉

    • Hele byla tak hezká, že bych jí klidně šel znovu 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *