Österreichische GEO Wanderschaft nach Klettersteige – Ersten Tag

Sice jsem původně měl v plánu trávit volné dny putováním po českých památkách, ale jelikož jsme ani po dvou dnech nevyrazili, tak jsem se mírně naštval a na truc jsem vzal nabídku jet na Ferraty do Rakouska. Když už se cestou do Rakouska ukázalo, že všichni účastníci jsou kačeři, hned bylo veseleji. Ne, že bychom hned museli mít každou škarpovku cestou, ale věděli jsme, že pár něčím zajímavých krabiček za výlet padne. V sobotu jsem měl budíček okolo páté hodiny ranní, abych si stihl zabalit a být v 7:00 u OC Chodov. Ne, že bych balení nechával na poslední chvíli, ale přeci jen jsem svou účast potvrdil 12h před plánovaným odjezdem. Na mě až nezvykle mi vycházela časová osa dle toho, jak jsem si to naplánoval a tak stihl bus a na něj navazující metro a byl jsem na místě srazu včas. Po chvíli mírného bloudění z důvodu stavebních prací, které na místě probíhají, jsem odhodil bágl a čekal. Za chvíli se kolem mě mihla slečna s batohem, na kterém měla krásnou modrou přilbu, a mě došlo, že jsme se viděli už na ferratě ve Slaném. Našel jsem se tedy s Baubunkou a čekali jsme na Milan67. Ten měl 15 minut zpoždění a tak jsem si stihl ještě koupit snídani a kolu k rumu. V 7:15 jsme tedy vyrazili pro DhJest a poté už jsme vyrazili na D1 směr Brno, odtud dále do Mikulova, pokračovali jsme přes dálnici A2 až za Vídeň až jsme se dostali k cíli prvního dne – Gemeinde & Naturpark Hohe Wand. Po zaplacení mýtného, které za jedno auto a čtyři osoby činilo 10€ jsme zaparkovali a vydali se jak jinak než do kopce k prvním ferratám. Při hledání našeho cíle jsme narazili na druhou část naší výpravy, která již lezla a to na Petegea a GeoLosiky na ferratu HTL Steig o které jsme si v autě četli článek (Idiot na ferátě HTL Steig Hohe Wand) a tak se nám do ní logicky nechtělo hned na úvod. Tedy až na DhJest, který se k nim přidal. My ostatní jsme si na zahřátí si vybrali Ferratu Völlerin, která je bez jištění a má označení obtížnosti A, kterou jsme si zpestřili ferratou Frauenlucke obtížnosti B. Celou cestu po Völlerin jsme s Baubunkou nadávali, že se plahočíme ve výbavě do děsného krpálu a míjí nás děti, slečna v balerínkách apod. Nikde žádné lezení. Trošku to vylepšila Frauenlucke, kde už se muselo po skále po kramlích a poté dlouhým komínem po žebříku. Na jeho konci jsem narazil na to, co Milan67 a Baubunka přešli bez povšimnutí a to konkrétně keš no woman – no cry. Hezké takhle na BF najít keš s terénem 4,5. Při pohledu do Logbooku jsme zjistili, že naši kolegové tam již byli. Inu vyrazili jsme poněkud nepřipraveni a nikdo neměl nastudované keše v okolí. Po vyšplhání se nahoru jsme se už jen kochali okolní krajinou, rozloženým rogalem a užívali si procházku po Skywalku a čekání na kolegy, kteří zdolávali HTL Steig. Když jsme se všichni sešli nahoře, vydali jsme se zase dolů po Frauenlucke a poté po Völlerin zpět na parkoviště, abychom se vydali na další ferratu, konkrétně Gebirgsvereins Klettersteig, hodnocenou obtížností D.

Na startu jsme potkali nějaký pár a těm vpředu se zdálo, že zaslechli slovenský jazyk. Když jsme se připravili, směle jsme vyrazili směrem vzhůru. Po chvíli jsme se ale zastavili, protože se na nás přišel podívat místní kozoroh a při pozorování naší skupinky z několika málo metrů si spokojeně žvýkal. Když zašel za roh, tak jsme pokračovali dále a užívali si moc hezkou ferratu a nádherné výhledy. Dokonce se nám naskytl pohled na další kozorohy, kteří se pro změnu váleli pod námi. Pokračovali jsme ovšem dále až ke krásnému úseku, kde byl vodorovně natažen „provazový žebřík“. Zase něco nového, mírně to houpalo, ale holubička udělat šla. Tady jsme už definitivně došli pár, který nebyl nakonec ze slovenska, ale mudlové Jana a Tomáš z Brna. Od našeho nejzkušenějšího (petegeo) dostali pár dobrých rad a vyrazili dále. Následoval krátký úsek po skále navazující na svislý žebřík a za ním asi nejnáročnější úsek celé této krásné ferraty. Zde docházely mudle Janě síly a tak se jí petegeo snažil morálně podpořit a poradit jí. Už už se zdálo, že to zvládla, ale svaly jí povolili a ona se svezla po skále, než jí zachytila brzda. Byl to kousek, ale i tak jsme se lekli. Petegeo tedy vytáhl lano, navázal jí k sobě, aby jí mohl odjistit, aby již při pádu neztratila drahocenně nabité centimetry. Vyburcoval jí a ona tak dolezla i závěrečnou část ferraty, ale bylo na ní vidět, že toho má již plné kecky. Níže uvádím zprávu od Jany:

Sdílím zkušenost z „náhodného“ setkání v Hohe Wand… s Petrem, Pavlem a spol. 🙂 Sobota byla neskutečně výživná. Zjistila jsem, že déčková ferrata zdaleka není pro mě. Už vím, jak to vypadá, když se z vysílených rukou stanou dvě hadrové pseudokončetiny, které prostě nefungujou a kdyby mě kdesi pod Vídní nevytáhl Pan horolezec jdoucí za námi se svou skupinkou vysmátých ferratistů, houpu se tam na laně snad doteď (a fakt se u toho nesměju)… bolí mě snad úplně všechno a co mě nebolí, to je aspoň modré… ALE… zase vím, jak to nahoře může vypadat a jak fajn lidi je možné potkat…. A je to těžko popsatelná krása… (a možná i motivace.. ) Děkuju…

Po dolezení jsme se opět věnovali trošku výhledům, focení a podobným činnostem, u kterých jsme nabírali síly. Zeptal jsem se Tomáše a Jany, zda to mají jako jednodenní výlet anebo jsou celý víkend. Prý celý víkend, ale nemají ještě zajištěné spaní. Při pohledu na slunce, které se pomalu chystalo zapadat, mě napadlo, že nám vlastně odpadli nějací účastníci (Polární zvířátka). Nadhodil jsem jim a Milan67 nápad, že by jeli s námi. Slovo dalo slovo a bylo předběžně dojednáno. Mezitím u skály začal létat žlutý vrtulník a dle stylu pohybu mi bylo jasné, že něco hledá. Tušil jsem nějaký průšvih, ale po chvíli zase vrtulník odletěl. Asi nebude třeba, říkal jsem si. Ale za chvíli se vrtulník vracel i s dvěma záchranáři na konci dlouhého ocelového lana. Chvilku jsme to sledovali, ale jelikož začalo zapadat slunce, museli jsme vyrazit. Jako sestupovou cestu jsme měli zvolenou ferratu Wagnersteig obtížnosti A/B, ale v její blízkosti probíhala právě ona výše zmiňovaná záchranná akce a tak jsme byli nepříjemným záchranářem vyhnáni zpět a to prosím bez kešky Wagnersteig, která se na sestupu nacházela.

Jinou variantu sestupu jsme neměli a tak jsme se obrátili na místní, kteří sledovali zásah záchranářů a ti nám doporučili jinou cestu lesem. I když po chvíli odletěl vrtulník se záchranáři a zraněným kamsi v dál, rozhodli jsme se již nejít za soumraku vcelku náročným terénem s množstvím srázů a dali jsme na radu místních a vybaveni dvěma čelovkami jsme se vydali lesní pěšinou. Ne, že by ten terén na ní byl lehčí a že by v tom lese byla snad menší tma, ale stále to bylo lepší než původně navrhovaná sestupová trasa. GeoLosik musel spěchat zpět pro svou losici na Hohe wand a tak s petegeem nasadili skoro závodní tempo a zmizeli nám za první serpentinou. A my společně s Brňáky pokračovali dolů vlastním tempem. V tom u jedné skalky Baubunka zavelela vlevo a my se vydali na vyhlídku hledat ukrytou keš a Brňáci nám tak utekli do údolí. Keš Babygraf jsme našli vcelku snadno i když přístup k ní ve tmě a poté, co nám zásah záchranářů trochu srazil odvahu, nebyl úplně nejjednodušší. Po zalogování jsme se vydali dále dolů k autu. Koukali jsme, zda neuvidíme „naše“ Brňáky, ale kromě dvou policejních aut a skupinky lidí, kteří asi řešili pád kolegy, jehož záchranu jsme nahoře sledovali. Po svléknutí, doplnění tekutin a malé svačince jsme nasedli do auta, že vyrazíme a v tom se vynořili ze tmy Tomáš a Jana a chtěli nám říci, že si nějak poradí a najdou si vlastní spaní. Po ujištění, že nám to vážně nevadí a že budeme jedině rádi, jeli nakonec s námi do městečka Schottwien. Po ubytování a rozdělení do pokojů jsme povečeřeli, dali si pár schlaftrunků a okolo jedné ráno odpadli. Na jeden den zážitků více než dost. Pokračování příště …