Österreichische GEO Wanderschaft nach Klettersteige – Dritten Tag

… Třetí den. Opět jsem se vzbudil před 8h ráno, ale už jen o pár minut a vstávalo se mi o poznání hůře. Tělo zvyklé většinou dřepět v kanclu se začalo ozývat, že to věčné hraní si na kamzíky a dlouhé pochody, se mu moc nelíbí. Když jsem se vrátil z malé zdravotní procházky, tak už byli všichni vzhůru a balili nebo připravovali snídani. A tak i já jsem se vrhnul na balení. Večer jsme si řekli, že se rozhodneme až ráno, zda pojedeme na ferratu HTL Steig (pod odkazem německý popis a TOPO mapka). Už večer se mi na ni moc nechtělo a ráno ještě o to méně, ale nechtěl jsem trhat partu a nechtěl jsem být bačkora. Jelikož jsem věděl, že Dhjest i GeoLosíci využili dojišťování od petegea, moc na optimismu mi to nepřidalo. Ale dohodli jsme se, že to dáme a tak jsme vyrazili znovu směr Hohe Wand s tím, že po dolezení pojedeme na nějaké to sportovní horolezení na nějakou jehlu kousek od Vídně. V pondělí nikdo pod Hohe Wand nestál, nevybíral mýtné a my profrčeli až na parkoviště a oblékli se. GeoLosíci s Dhjest se rozhodli to znovu neabsolvovat a šli na nějaké to horolezení. Vyrazili jsme tedy ve složení Marek-26, Baubunka, Milan67 a petegeo na Ferratu HTL Steig obtížnosti D/E (pod odkazem český popis). Jelikož jsem chtěl opět v maximální míře využívat přírodních stupů a chytů, tak jsem si nevzal své celoprstové rukavice. Zkusili jsme nejdříve najít mysterku do it the hard way, ale neměli jsme ji pořádně nastudovanou, listing bez obrázků a tak hledání dole nemělo úspěch, jelikož nám u skály signál lítal neuvěřitelným způsobem. Ale u skoro kolmé stěny mohla být dle souřadnic klidně v půlce, nebo až někde nahoře. A tak jsme se vydali vzhůru. Snažil jsem se některá místa identifikovat podle článku Idiot na ferátě HTL Steig Hohe Wand, a skutečně jsem ten první těžký úsek brzy pocítil. Petegeo prohlásil, že tady nikoho ještě přijišťovat nemusel a tak jsme pokračovali směle vzhůru. Vylezli jsme ze stínu stromů a začalo do nás naplno pražit slunce. Pak přišli úseky, kde již Dhjest a GeoLosíky přijišťoval a Baubunka šla pro jistotu na lano. Já jsem si říkal, že přeci nebudu srab, že to vypadá, že by to mohlo jít a petegeo to dal ten úsek asi tak, jako když já překonávám silnici na zelenou po přechodu pro chodce. Navíc by to bylo zdržování, kdybych musel čekat, až Baubunka doleze až k petegeovi a spustí mi dolu lano a to samé by se opekovalo, když by pak spouštěl lano pro Milan67. Takhle vždy Baubunka dolezla, já v jejím závěsu, aby kdyžtak padala do měkého nebo abych jí popřípadě mohl podepřít nohu (což nebylo potřeba) a když se Baubunka odpoutala od lana, petegeo ho rovnou mohl spustit dolů Milan67. Poté bylo třeba vždy dolézt na nějaké příhodné místo, kde nás petegeo přelezl a našel si za dalším těžkým úsekem další místo, odkud nás mohl dojišťovat. A tak jsme lezli, těžší úseky se střídali s ještě těžšími, místy byla skála olezlá a hladká tak, že byla vyleštěná až házela tzv. prasátka. Ale stále jsem mohl až na malé výjimky lézt bez pomoci lana, jen díky přírodním stupům a chytům. Když jsme konečně dolezli k vrcholové knize, kde se chvíli stoupá bez jištění, tak jsme si dali malou pauzu ve stínu těch pár stromků, co tam rostli. Měli jsme za sebou cca 1/3 ferraty a začali jsme se bavit, jaký zvolíme závěr. Zda budeme pokračovat vpravo lehčím úsekem (který jsme měli s Baubunkou již odlezlý ze soboty, protože jsme si čekání na petegea, Dhjest a GeoLosíky zkrátili tím, že jsme jim šli naproti, ale kluci nás přelstili, protože šli vlevo) a nebo jestli se dáme mírně vlevo a přelezeme na ferratu Blutspur (Krvavá stopa) s hodnocením E/III+. Sil jsem měl zatím dost a tak jsem se nebránil ani té těžší variantě. Po odpočinku a svačince jsme nastoupili na druhou třetinu ferraty. Ta nebyla tolik fyzicky a technicky náročná, jako první třetina, ale přeci jen nás nějaké síly stála a do toho to pařící slunce. Stále jsem ovšem nepotřeboval se nechat dojistit, nespadl jsem a lezl jsem bez pomocí lana jen s pomocí přírodních stupů a chytů (až na malé výjimky). Subjektivně jsme s Baubunkou zhodnotili, že to byl nejhezčí úsek pro nás. Po dolezení další části jsme se opět pokusili najít onu mysterku, ale bezúspěšně. Petegeo dokonce prozkoumal malou jeskyni, která tam byla, jelikož u jejího vstupu našel propisku a dokonce byl i na zemi velký igelit. Ale prostě nic. Čekalo nás velké rozhodnutí. Zda pokračovat jednodužší cestou a nebo popit krev a zanechat krvavé stopy na ferratě Blutspur. Nakonec jsme se rozhodli jít do těžší varianty. Když jsem se na to zespodu díval a poté jsem i viděl, jak i petegeo má problémy (resp. už to nejde jako do schodů a s prstem v nose), věděl jsem, že tady končí sranda. Oblékl jsem si rukavice, protože tady přírodní chyty prakticky nebyly a připravil se na to, že budu se muset držet lana a jít na tření. Petegeo si našel bod, ze kterého nás mohl dojišťovat a já začal vážně uvažovat, že této nabídky také využiji. Pak jsem si ale řekl, že toho využiji až budu v koncích se silami, nápady a nebo alespoň spadnu do brzdy. Po prvním přecvaknutí se, jsem chtěl stoupat vzhůru, ale sekla se mi karabina o kotevní bod. Uvolnit nešla a tak jsem k ní musel pracně dolů a pak zase nahoru, aby se stalo naprosto to samé. To už jsem vzteky zařval do celého národního parku pár sprostých slov. Na potřetí jsem již popolezl a přecvakl se a zároveň jsem se hodil na odsedku. Ruce se mi klepaly a jesltli jsem měl pocit, že už jsem z toho slunka a lezení spocený úplně maximálně, zjistil jsem, že to jde ještě minimálně 2x tolik. Opět mi blesklo hlavou, zda si nemám říci o lano na dojištění. No opět se ozvala ješitnost a mírně pochroumané ego a neřekl jsem si. Po minutce odpočinku a vyklepání rukou jsem sundal odsedku a vydal se výše. Málem už jsem se vzteky pominul, jelikož se mi opět sekla karabina a mě už se lézt zase důlů a nahoru fakt nechtělo. Naštěstí tentokrát to šlo uvolnit nohou a po správném nakopnutí se uvolnila. Když jsem se dostal za petegeem a Baubunkou, doufal jsem, že Milan67 poleze dlouho, abych mohl nabrat dech (síly už nebylo pomalu kde brát). Čekal nás už jen závěrečný úsek C/D a tak jsem nakonec oblezl Baubunku, abych se vydal do cíle. Naštěstí to bylo jen o hlavě se vyburcovat k jednomu přehoupnutí, zbytek už tak nějak šel nejen silově, ale i technicky a já stanul na konci cesty. Vyšťavený pane pornopetrsne, ale šťastný. Opět jsem si zařval, tentokrát vítězně do krajiny a shodil ze sebe bágl, za potlesku přihlížejících padl na záda. Po chvilce jsem se šel podívat, jak si vede Milan67 a najednou koukám, že bez dojištění za mnou nahoru leze Baubunka. Prý když mě viděla, jak jsem to dal, tak šla taky rovnou. Pak už jsme jen počkali na Milan67 a petegeo a mohli jsme společně slavit vítězství.

Spojili jsme se s druhou skupinkou a šli jsme za nimi, jelikož jsem navrhl, že by Milan67 hodili dolů k autu a on pro nás přijel nahoru. GeoLosici nás ještě zatáhli na jednu vyhlídku resp. takovou vyhlídkovou trasu s jeskyní uprostřed. No a v jeskyni se nacházela keš Arachnophobia, která svému názvu dělala čest. V jeskyni byli všude velcí černí pavouci a ve škvírách kokony s potomstvem. Když jsme dorazili zpět k autu, tak jsme já i Baubunka prohlásili, že na horolezení na jehlu prdíme. Nakonec se zjistilo, že vlastně kromě horolezců petegea a Dhjest se do toho ostatní moc nehrnou a tak jsme udělali operativní změnu programu a šli jsme do místní Zoo, kde jsme si pohráli s kozami, nakrmili prasátka, oslíky, jeleny atd. (viz. fotografie) a odlovili krabičky, co byly uvnitř areálu (Bromberg, Ranger Bill 1, Ranger Bill 2 a Ranger Bill 3). Poté jsme se chtěli vydat ještě na blízkou chatu a dát si něco k jídlo, ale bylo již zavřeno a tak jsme si odlovili na vyhlídce poslední keš našeho výletu, konkrétně Kleine Kanzel.

A to je vše přátelé. Rozhodně výlet do těchto míst doporučuji, možností vyžití je v okolí opravdu hodně, krabiček je také dost a nezapomeňte na dostatek hotovosti, protože s kartami tady moc nepochodíe.