Od západu na východ aneb dobýváme česká nej

Nedávno jsem využil příležitost a navštívil nejzápadnější výspu naší krásné republiky. Udělal jsem si výlet až za Aš a byl z toho hezký podzimní výlet na česko německé pomezí, v rámci kterého jsem ujel nějakých 30kilometrů kolmo, navštívil nejzápadnější českou keš WEST a projel celou serii Schengen  (od keše 20 Schengen přes WEST, 26 Schengen k 01 Schengen a postupně po číslech až znovu k 20 Schengen, kde jsem měl zaparkované auto).

nejzápadnější cíp ČR

Viděl jsem pěkná místa západního pohraničí a odlovil i pár dalších keší v okolí. Krátce nato pak byla nepříliš daleko od HC zveřejněna Challenge Grand Slam GC59CTV. Vypadalo to na fakt prima načasování, takže když se objevilo na obzoru pár volných dní, rozhodli jsme se s Jančou, že spojíme návštěvu známých v Prostějově s pohodovým výletem tentokrát na úplný východ naší republiky. Rozhodli jsme se zdolat několik českých nej najednou. Chtěli jsme navštívit nejstarší českou kešku Tex-Czech ve Štramberku, navštívit nejvýchodnější bod ČR i se stejnojmennou keškou GC1DP3G , odlovit několik  zbylých okresů  a zastavit se na zajímavých místech v tomto východním regionu. Velkou inspirací pro naplánování výletu mi byl zejména článek a informace, které jsem nalezl na idnesu . Bohužel dny v tuto roční dobu ani povětrnostní podmínky nebyly nakloněny tomu, abychom udělali celý v článku zmíněný okruh pěšky, ale inspirovalo nás to kam zajet či zajít.

Náš den začal v Prostějově proměnlivou oblačnou oblohou s štramberské deštivou předpovědí počasí, ale v duchu hesla „není ošklivého počasí, ale jen špatně oděných kačerů“ jsme se nebojácně vypravili za svými cíli. Nejprve jsme zajeli na skok do Štramberka za nejstarší českou keškou Tex-Czech – GCE50. Tu jsem sice už kdysi ulovil, ale proč se sem nevypravit ještě jednou, ve Štramberku je hezky, mají tu dobré Štramberské uši a kdysi jsem zde založil i jednu keš. Zaparkovali jsme na jednom z mála neplacených parkovacích míst kousek od keše a Štramberkvyšlápli do kopce. Ukázalo se, že změna je život, po neúspěšném osahávání skalky „po paměti“ („tady to někde sakra bylo“) jsme raději uvěřili GPSce a keš našli opodál v lese v ptačí budce na stromě. Inu i nejstarší věci se mění, zde je to naštestí k lepšímu, už to není plastová dóza zastrčená ve škvíře u skalky nad jeskyní Šipka kousek pod mohylou s křížem v místech se spoustou mudlů, ale docela pěkný domeček pro ptáčky. Musím říci, že i přes trochu pochroumanou střechu je to výrazný posun k lepšímu. Vyhněte se ale přístupu zespodu „rovnou za šipkou“ a dojděte si i pro nedalekou earthcache (přesto, že jejím autorem je jeden nepříliš oblíbený kačer). Přístup rovnou za šipkou hore kopcom není nejlepším řešením, zvláště když je mokro, spousta spadaného listí, pod nímž se skrývá klouzavé bláto, doporučuji tedy raději cestu po vyznačených cestách k mohyle a pak teprve opatrně ke keši. Ale výhled na Štrambersků Trúbu pěkný, vyváží to krátké stoupání do kopce. Ono i celé městečko je takovou zajímavou a malebnou městskou památkovou rezervací která stojí za samostatnou návštěvu.

vstup do Národního sadu ke keši Tex-Czech, zároveň ideální parkovací bod

Štramberk

Ve městě (z předchozí návštěvy)

Z výšky vyhlídkového ochozu Trúby je také krásně vidět celé okolí a kdo je „ulítlý na rozhledny, tak najde hned druhou na Bílé skále. Protože nás však tlačil čas, tak jsme se zde moc nezastavovali, ani na uši nedošlo,  jen povinná návštěva infocentra pro razítko a šupky dupky k mé bývalé keši k Arboretu – GC147Z8 , její rychlý odlov a frrr do Kopřivnice a dále. No, trochu sebekriticky musím říci, že keška Arboretum není v úplně nejlepší kondici, větší TicTackovka plná kousků papíru coby popsaných logbooku. Doma jsem koukal, že listing je také ještě můj včetně obrázků mnou objevených zkamenělin. Návštěvu Arboreta rozhodně doporučuji (ne kvuli mé keši, ale kvůli jeho kamenné kráse, je to trochu jiné arboretum než jste zvyklí, spousta vápence a zkamenělin), ale nechte si jeho návštevu až na léto (teď je zavřeno, zimní přestávka).

Zamáčknul jsem slzu (v tom drobném deštíku to nebylo ani moc vidět), že nedošlo ani na štramberské uši a už jsme byli na cestě do vedle ležící Kopřivnice. To jsem ještě nevěděl, že na uši dojde, ale o tom až později. U technického muzea Tatry v Kopřivnici rychlý odlov stejnojmenné kešky, v muzeu jsem kdysi také byl, zvlášť pro kluky je jeho návštěva skoro povinností. Keška hezká velká a čistá, pohledem na listing vidím, že je nová, ta, co jsem lovil já je už v archivu, takže hurráá, je to další bodík i pro mne. Poté už cesta nabrala směr Jablunkov. Přes Příbor, Frýdek Místek a dál. Občas jsem opět litoval, že nejsem zapojen do projektu značkománie.cz, protože názvy některých obcí jsou občas zajímavé až bizardní.

Je libo zámeček?

Třeba jako Hnojník/Gnojnik. Dvojjazyčné názvy zároveň ukazují, že se blížíme k hranicím s Polskem. Mimochodem v Hnojníku je na prodej zámek, kdybyste měli chuť stát se pánem z Hnojníku, stačí pár milionů a je to. V další vesnici zastávka u hezkého pomníku Josefa Mánesa opět se stejnojmennou  keší, který jsem si chtěl vyfotit a najednou ejhle. Kde je můj telefon!? Bohužel nikde. Průůů.er!! Kde jsem ho nechal? Ve Štramberku v infocentru nebo jinde? No, zkrátím to, naštestí se Janince podařilo na telefon dovolat, ukázalo se, že ještě žije a nás čeká cesta zpět do Štramberku do městského pivovaru. Po příjezdu jsem měl hroznou chuť si dát jedno pivko na žízeň od cesty, ale coby driver jsem si ji nechal zajít a spokojit se s telefonem. Naštestí mi jako náhražka pro zahnání chuti na hořké pivo posloužily dobře i sladké Štramberské uši prodávané ve stánku hned u pivovaru, což zase popravdě (Seedcorp promine) tak špatná náhražka nebyla. Pak s cca hodinovým zpožděním jsme se přes Třinec/Trzinec dorazili do Gorolie, země všech místních horalů, tzv. Gorolů.

Gorolštejn, chlouba Gorolie 🙂

Viděli jsme i místní obdobu hradu Karlštejn, tedy místní Gorolštejn na který je úžasný výhled, a po pár kilometrech jsme těsně před hraničním přechodem do Polska v Bukovci uhnuli doprava do kopce a za chvilku byli na doporučeném parkovišti earthkešky Raseliniště Bukovec-Olecky. Vřele doporučuji toto parkoviště, pro ty, co přijedou do Jablunkova vlakem jen informace, že z nádraží už to sem není moc daleko. Příjemnou procházkou po trase naučné stezky okolo místního Rašeliniště jsem se už blížili k našemu hlavnímu cíli. Po pár stech metrech podél státní hranice směrem z kopce jsme zmizeli v malém lesíku a za chvíli jsme byli u cíle. VÝCHODNÍ PÓL JE DOBYT!!!! zvolal by Cimrman.

bylo trochu vlhko

na hranici

Nejvýchodnější bod ČR.

Rašeliniště Bukovec

Východní pól (Česka) byl dobyt!

Nechci srovnávat s výletem na Kokořín, nám se tu líbilo. Místo bylo i díky dnešnímu mírnému deštíku opuštěné a tiché, aspoň jsme si jej mohli vychutnat. Zjistili jsme, že mají v Gorolii nějaké zvláštní míry, protože naše malá velká republika má na délku necelých 500km (přesně 492,2km, podle mapy.cz), podle Gorolů je to ale do Prahy celých 412km (podle mapy.cz je to ale jen 383km, přeměřil jsem to). No, snad tedy zde uváděný údaj, že k volným pozemkům na Měsíci je to nějakých 384400km bude přesnější. Ono nakonec zvídaví jedinci si na místě mohou ověřit i údaj z výše uvedeného článku, kde se praví, že údaj o zeměpisné šířce uváděný na pamětní desce je rozdílný od údaje na turistické ceduli i na informační tabuli. Inu může se nám to nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je to jediné, co s tím můžeme dělat. V každém případě naše nohy na toto místo vstoupili a to nám i díky zápisu v logbooku místní nejvýchodnější keše nikdo neodpáře. Počasí se mezitím trochu zlepšilo a po cestě k autu se nám ukázala i nějaká ta panoramata, takže spokojenost. Poté, co jsme spojili západ s východem zbývá spojit sever s jihem.

Vzhledem k tomu, že existují jisté pochybnosti o tom, kde je vlastně nejvýchodnější bod ČR, ale hlavně proto, že i Trojmezí hranic ČR. SK a Polska je podle výše zmíněného článku, pěkné místo, vypravili jsme se i tam. Pro kačery s autem to není daleko, nejblíže je to přejezdem přes polskou stranu přes vesničku Jaworzynka, která leží sotva pár kilometrů za hraničním přechodem v Bukovci.

Stačí jet stále po hlavní do Polska až na kruhový objezd na začátku vesničky Jaworzynka, zde odbočit prvním výjezdem doprava a opět jet skrz celou ves dokud nenarazíte na zákaz vjezdu na konečné točně autobusu. Je zde malé parkovišťátko (zdarma). Odsud už musíme pěšky, je to necelý kilometr po hezké asfaltové silničce. Dokonce pokud zde budete někdy večer, tak vám na celou cestu posvítí hezké LED-diodové lampy veřejného osvětlení. Jsou na solární energii a dokonce se rozsvítí s pomocí pohybového sensoru jen když se k nim přiblížíte. Inu luxus. My jsme tu byli naštěstí ve dne, takže nám lampy nesvítily, ale zase jsme měli možnost užít si krásné výhledy do okolí. Cesta nás pohodově dovedla z kopce dolu až k Trojmezí. Zde již nebylo tak mudloprázdno jako u Bukovce, ale místo je moc hezké a rozhodně stojí za to se zde zastavit. Pokud sem půjdete v duchu uvedeného článku pěšky, tak cestou z Bukovce sem vede po polské straně turistická značka, pěšky je to necelých 8km (plus cesta zpět). I toto místo na nás dýchlo svým klidem, na místě jsou tři žulové obelisky důstojně stojící na území tří sousedících států, a pod pěkným dřevěným mostem je i pěkná keška Three borders.

Trojmezí

Polská cesta i se solárními lampami (a Janinkou)

Slovensko-český most , pohled na Slovenskou stranu

Český žulový obelisk

Čeští poníci

když se vyjasnilo…

Krása zapadajícího Slunce

Pozor však až ji budete hledat, ať nedopadnete jako já. Poté, co jsem se mistrně vyhnul pádu na kluzkém bahnitém svahu při cestě pod mostek jsem zahájil hledání kešky. Hledal jsem ji všude, i na zemi. Myslel jsem, že by mohla být na zemi pod něčím, co se pod listím tvářilo jako bílý igelit. POZOR, nebyl to igelit, byl to buničitý papír, jak jsem po chvilce zjistil když jsem jej zvedl. Dodávat, co bylo pod tímto papírem asi nemusím…. Takže malá rada, pozor kam šlapete a hledejte pod mostkem, ale nad hlavou.

Po nezbytném focení jsme se vydali na zpáteční cestu do kopce k autu. Nakonec to nebylo tak hrozné, zvláště když nám do zad brzy začalo příjemně hřát podvečerní zapadající sluníčko. Díky blízkosti večera se i obzory vyčistili a my jsme se mohli kochat krásnými výhledy do dálky. Musím konstatovat, že sice Trojmezí není nejvýchodnějším místem republiky, ale rozhodně si zaslouží naší/vaší pozornost a návštěvu. Když budete projíždět vesničkou Jaworzynka jistě by vám neměl uniknout ani místní kostelík se zajímavou zvonicí, my jsme byli překvapeni i hřbitovem, který leží téměř naproti přes silnici. Všechny hroby byli doslova obsypány obrovským množstvím květů, umělými či živými květinami a jinými ozdobami. Přestože jsme nedávno slavili památku zemřelých i u nás, tak  musím říci, že množství květů a ozdob na tomto polském hřbitůvku mne opravdu překvapil.

kostelík a zvonička v Jaworzynce

polský hřbitov, Jaworzynka

V podstatě se přiblížil večerní čas a zbyla nám cesta zpět, což jsme využili k odlovu ještě několika drive-in keší po cestě, abychom „zabarvili“ některé okresy. Ale to hlavní, tedy dorazit na samý východ republiky se však podařilo. Díky Janče za prima den, který navzdory nestálému počasí vyšel na výbornou. Další cesta může vést k severnímu a jižnímu pólu naší republiky, třeba se můžete přidat. V té souvislosti jen poslední poznámku. Správně by poslední věta měla znít „Další cesta může vést k severnímu a jižnímu pólu naší KRÁSNÉ republiky“. Mohu říci, že jsem ji během několika mála týdnů projel celou od západního cípu až po ten východní. Musím taky rád konstatovat, že je to země hezká. Nevím, jestli krásná, záleží na tom, jak se umíme koukat a na co se díváme.¨

Západ Slunce na Karvinsku 1

Západ Slunce na Karvinsku 2

Ale i v průběhu tohoto  víkendu jsme opět viděli jak je hezká a různorodá. Viděli jsme různá panoramata, placatou Hanou, kopcovitý Štramberk a malebnost Beskydských kopců i kovová monstra Ostravských, Třineckých nebo Karvinských železárenských a důlních zařízení. Po cestě autem jsme v rádiu stále poslouchali, jak celá země slaví, hodnotí a rekapituluje jak ony památné dny „sametové revoluce“ před 25lety i všechny kroky, kterými naše republika za poslední čtvrtstoletí  prošla. Před 25-ti lety mnozí z vás/nás nebyli ani na světě, já bohudík (nebo bohužel, záleží na úhlu pohledu) patřím k té generaci, která má na bouřlivé listopadové události velké vzpomínky. Jsem rád, že k oné revoluci došlo. A mám Českou republiku rád i přes všechny její nedokonalosti. Velmi mne ale mrzí, že ji nereprezentuje člověk, který by jí více rozuměl, lépe vedl a více přemýšlel před tím, než něco vypustí ze svých úst. Svoboda není jen slovo. Je to i stav jednotlivce i společnosti, díky svobodě můžeme říkat co si myslíme, díky svobodě jsme mohli navštívit spoustu zahraničních zemí a díky svobodě jsme mohli také navštívit obě místa, oba cípy republiky. Díky svobodě jsme mohli v klidu šlápnout za čáru, projít se po druhé straně bez  toho, abychom skončili prošpikováni kulkami pohraničníků. Važme si svobody, braňme si svobodu a nedejme si ji nikým vzít. Ani slovně vyjádřeními některých populistů a nadutých politiků (které jsme si bohužel sami zvolili) ani fyzicky cizími vojsky, ať už jim nad hlavami vlají vlajky ruské, islamské nebo jiné. Svoboda je křehká a cenná svoboda se nám za to však odvděčí. Třeba i takovými dny, kdy můžeme jen tak bloudit přírodou, kochat se pohraničními kopci a lovit kešky jako dneska my s Jančou.

Panoramata (Trojmezí)

Trojmezí s přístupovou cestou , pohled ze Slovenska 🙂