Obojživelné CITO

O téhle CITO akci (http://coord.info/GC4YYAZ) jsem se dozvěděla jen díky Slanečkovi, která nás na něj v diskusi lákala.

Na vodu jezdím ráda, a tak jsem neváhala a hned se přihlásila. Bylo ale potřeba vyřešit dva problémy – sehnat parťáka do lodi a hlavně, sehnat loď.

Posádku jsem zkompletovala téměř okamžitě, když mi fcbtomas slíbil, že pojede. Druhý úkol byl ale náročnější. Nakonec se to povedlo a ve středu před akcí jsem dělala atrakci všem spolucestujícím, když jsem z Kralup vezla loď na zádech (složenou v balíku skoro stejně velkém jako já), v každé ruce s pádlem a vepředu na batohu s přidělaným foukadlem.

V neděli už byly přesuny mnohem jednodušší. Tom mě v šest naložil před barákem a vyrazili jsme. I s nakopávací kafovou přestávkou jsme měli slušný čas a kdybychom skoro u cíle nenarazili na objížďku, byli jsme na místě přesně na osmou.

I s pozdějším příjezdem jsme ale nic neprošvihli. Chvíli trvalo, než jsme se rozkoukali, panoval tu trošku chaos, převážela se auta, přivážely se lodě, byl boj o barely, i Tom byl zaúkolován, aby přivezl skupinku kačerů z nádraží.

Pak už jsme ale v klidu nafoukli loď, narvali všechny nepotřebné věci do auta, vyfasovali od organizátorů uvítací buchtu, pytel a rukavice, někteří i hák (ten jsme si do naší nafukačky vzít odmítli) a čekali, až se budem moc pustit na vodu.

Něco po deváté jsme vypluli. Nejdřív se lodě vydaly proti proudu obhlédnout rybochod. Nám se tam
moc nechtělo, a tak jsme si počkali na jejich návrat u blízké tradičky, kterou jsme dali „boat-in style“. Pak už jsme se nechali unášet proudem, sem tam hrábli pádlem do vody a hledali odpadky. To nebylo zas až tak snadné, za prvé jich tu nebylo tolik, za druhé se ukázalo, že jsme oba slepí jak patrony a prostě je nevidíme. I tak jsme ale nasbírali skoro celý pytel, chvílemi i díky tomu, že jsme s jinými loděmi soupeřili, kdo tam bude dřív a občas s nějakým nepořádkem zvítězili.

První úsek cesty se nic veselého nepřihodilo (jen jedna loď se hned na začátku cvakla, ale to mám jen z doslechu, takže kdoví jestli :)), přenesli jsme jez a pohodově dopluli k Borohradeckému splavu, kde jsme se sešli s pěší částí výpravy a zatímco my se pekli na sluníčku, špekáčky na ohni. Pak proběhlo velké focení, nejdřív na jezu – zepředu, ze zadu, z boku, pak i na lodích. Když už se všem posádkám podařilo zasoulodit dohromady, tak jsme úplně nechytli směr a v pozadí nebyl organizátorem vysněný jez, ale jenom tráva a kameny. Ale on tam ten jez prostě chtěl, takže po další chvíli zuřivého pádlování se i tohle povedlo.

Druhý úsek pak byl mnohem dobrodružnější. Náhon sebral docela dost vody, a tak to byla jedna mělčina vedle druhé, a do toho sem tam i nějaká ta stromová překážka. Tom ochotně provozoval vodní turistiku a tam, kde jsme se zasekli, vyskočil do vody a loď tahal dál do proudu. V jednom místě ale podcenil hloubku, a když mě, ležící v lodi, protahoval pod spadlým stromem, abych se nenamočila, zahučel pod hladinu skoro celej. A pak nebylo kde naskočit zpět. Kus cesty tedy absolvoval plující za lodí. Po počátečním šoku to prý pro něj bylo příjemné zchlazení (a hlavně, že cigarety zůstaly suché ;)) a ostatním posádkám jsme aspoň udělali malou show.

Bobří hráz, přes kterou jsme manévrovali chvíli potom, už tak adrenalinová nebyla.

No a pak začala být cesta už moc dlouhá. Slibované dva kilometry, které měly zbývat do cíle se protáhly aspoň čtyřnásobně a vytoužené finále, na které jsme čekali za každou další zatáčkou (a že jich bylo), pořád nepřicházelo. Když už jsme si mysleli, že to vezmem přes Labe až do Německa, objevil se před námi jez a po levé straně už jsme viděli vytažené lodě. Hurá, jsme na konci! 🙂 Teda platilo to jen pro některé, plasťáky se ještě musely svést dolů do půjčovny. My už ale měli splněno, a tak po tom, co Tom sehnal ochotného řidiče, co ho dovezl na start pro auto, jsme mohli všechno pobalit a vydat se domů.

Ale jet přímo se nám nechtělo. Nejdřív jsme se stavili v Týništi nad Orlicí pro tradičku a výbornou zmrzlinu, pak jsme si v Hradci prošli wigo a sebrali i pár dalších kešek, co se nám připletly do cesty. Jen ten letterbox, na který jsme si dělali zálusk, už jsme nestihli. Začalo být totiž pozdě a před námi ještě dlouhá cesta domů.

Byl to teda opravdu parádní den. Zvládli jsme poznat spoustu nových tváří, unavit celé tělo a ještě jako bonus uklidit kus řeky. No není ten geocaching fajn? 🙂

Moc děkuju MK1977, že jsem mohla do článku použít jeho fotky!