Love Love…cestování :)

Někdy na začátku roku se na fóru objevila pozvánka na megáč někde v Portugalsku a nás nenapadlo nic lepšího, než začít plánovat, jak se tam rozumně dostat. Ukázalo se, že Aveiro je jen hodinku vlakem z Porta, a že do Porta to docela lítá, a už večer nám Dekáč psal, že má koupenou letenku. My s Bublinou přemýšlely jen chvilku a koupily si jí taky. 🙂 A mohli jsme se těšit, jak za půl roku vyrazíme na výlet.

Den D nastal ve čtvrtek 13. 8., kdy jsme se sešli v Ruzyni a chytli letadlo směr Zurich. Měli jsme tam vyhlídlou jednu pěknou webku, ale jako na potvoru se měsíc před odletem objevil nějaký rejpal, který přidal NA log a než jsme se vzpamatovali, nejenže šla keška do archivu, ale i nám zamkli logbook a nález ve Švýcarsku se nekonal. 🙁 Nezbývalo tedy nic jiného, než se těšit na krabičky v Portugalsku.

Na letišti v Portu nás čekal trošku teplotní šok, z 35° C v Praze jsme se dostali na slabých 17° C, a tak byla jedna z našich prvních zastávek v obchodě s oblečením, kde já jsem ukořistila kalhoty a Bublina kecky. Jen co jsme našli náš zapadlý hotýlek a ubytovali se v “pokoji”, kde okno vedlo na chodbu, a sprcha byla ve skříni, vypravili jsme se na večerní procházku v pěkně osvětleném, ale docela mrtvém centru města. Zjistili jsme, že standard místních keší je zaměření na opačné straně ulice, špatně určená D/T kombinace a krabička umístěná v zapadlém rohu, kam chodí vykonávat potřebu aspoň půlka města. Ale co se jim musí nechat, kousek od toho smradlavého rohu byl aspoň pěkný výhled. 🙂 Courání v uličkách nám vydrželo až skoro do půlnoci, ale to už nám byla taková zima, že jsme ani mluvit nemohli (to se u dekáče stalo snad jedinkrát za celý výlet), a tak jsme se zkusili jít trošku vyspat.

V pátek nás v krásných šest hodin probudil Márův telefon z kapsy, a tak jsme měli aspoň mnohem víc času najít dobrou snídani. Ukázalo se, že chtít v devět hodin palačinky je docela drzost, obsluha nám asi třikrát přišla vysvětlit, že tak brzo ještě všichni Portugalci spí, a když nespí, vyžadují maximálně černé kafe a že kvůli nám musí rozpalovat plotýnky na palačinky a vafle. No, ale jídlo jsme dostali a i když skoro s hodinovým zpožděním, bylo to vynikající.

A takhle posilnění jsme zkusili na druhý pokus wigo, které v pátek neklaplo, protože si ho někdo v průběhu hry zapomněl uložit. 😉 Poučeni z večera jsme ukládali po každém kroku a po pěti hodinách se dostali až k pěkně udělané truhličce. Hra nás protáhla po památkách tak důkladně, že jsme z Porta viděli možná i trošku víc, než jsme potřebovali, a nakonec odjížděli do Aveira o pět vlaků později, než jsme původně zamýšleli, ale stálo to za to. 🙂

Během hledání templářského pokladu jsme si navíc zvládli odskočit na event a poznat několik místních kačerů. A zase se ukázalo, že Portugalci mají na všechno spoustu času. Event byl od půl jedenácté a krom nás tří dorazila na místo určení jen maminka se synem, kteří zvládali anglicky tak akorát pozdravit. Půl hodiny jsme komunikovali pomocí překladače, a když už jsme to chtěli zabalit s pocitem, že se na to všichni vykašlali, začalo se kačerstvo trousit ze všech směrů. Zdrželi jsme se tedy ještě dalších 30 minut oproti plánu, a zbytek vypadal, že po našem odchodu vydrží kecat ještě aspoň další hodinu.

Cesta do Aveira byla docela příjemná, i když vlak moc vlak nepřipomínal, a pletací paní, která se k nám nacpala na poslední sedačku, neodradilo ani zpívání. Pak nás měl dekáč dovést k hostelu, ale i když byl v popisu cesty upozorněn, že v Aveiru existují dvě ulice stejného jména, a že si máme při zadávání do navigace dát pozor, kam jdem, nějak si to špatně vyložil a samozřejmě nás vedl do té špatné. Až když jsme se po třech kilometrech ocitli v nějaké chudinské části vedlejší vesnice a po hostelu nebylo nikde ani památky, usoudil, že je asi něco špatně. Místo úvodního eventu s prohlídkou města jsme si tedy dali solo prohlídku po utajených zákoutích, ale zas jsme se s Bublinou poučily, že každý dekáčův krok musíme kontrolovat. A taky jsme se pak už neztratili ani jednou. 🙂

Původní plán, nejdřív se ubytovat, a pak se věnovat geocachingu tedy úplně neklapnul, a když už jsme byli ve městě, došli jsme se rovnou zaregistrovat na megáč. Byli tam trošku překvapení, že se za nima táhneme až z Čech, a tak si nás fotili na každém kroku. To ale ještě netušili, že nás budou mít za chvíli plné zuby.

V sobotu jsme se totiž stali postrachem celého podpůrného týmu. 🙂 Ukázalo se, že mít heslo k labkám na souřadnicích, na jakých byly publikované, by bylo moc jednoduché, a že si je tady člověk musí zasloužit. Jak ale přijít na to, kde jsou ukryté, nevěděl nikdo (zdálo se, že ani tvůrce labek, který byl stejně nedostupný jako labky samotné). A my je chtěli všechny a nejlépe hned. Kroužili jsme tedy od jednoho organizátora k druhému, a když už jsme našli nějakého, co uměl anglicky, stejně nám neuměl poradit. Večer už to pak vypadalo tak, že jsme se přiblížili k růžovému triku (pořadatel) a oni nám dopředu hlásili, že neví heslo. 🙂 To už jsme sice systém zdejších labek pochopili, ale i tak bylo docela náročné se k nim dostat. Tady totiž nestačilo dojít na určené souřadnice v době, kdy byly lab keše spuštěné, a opsat si nějaký kód. Zhruba polovina labek ukrývala ve svém příběhu návod, kde hledat, ale na místě jsme stejně většinou museli poprosit, aby nám někdo poradil, jinak bychom tam stáli jak tři trubky ještě teď. A ty zbylé doprovázely nějaký subevent, a teprve tehdy, když jeho program skončil, mělo být heslo teoreticky k dispozici (to, že ho další hodinu stejně nikdo nevěděl, už byl problém druhý).

Nám se nakonec s velkou pomocí pořadatelů a kačerů, se kterými jsme se tam stihli skamarádit, podařilo labky odlovit všechny, a to i díky tomu, že nám tu putovní donesli až pod nos a ještě nám krok za krokem popisovali, jak jí správně zalogovat. 🙂

Během dne jsme procourali městečko křížem krážem, spojili keškování s poznáváním a celkově jsme měli i díky doprovodným programům docela nabytý den, který jsme končili až po půlnoci survival challenge. I keší jsme našli docela hodně (i díky tomu, že dekáč zvládl hned první večer od kolemjdoucích kačerů vyškemrat „pár“ finálek). 🙂

Hned po snídani jsme se mihli na CITO, kde jsme sice moc neuklízeli, ale zato nám skoro všichni hrdě hlásili, že už aspoň jednou navštívili Čechy, během dne jsme se pak ocitli třeba i uprostřed obchoďáku, kde jsme v oddělení jídelních krabiček hledali, kde se nachází ta jedna jediná správná s kódem pro jednu z lab keší, a taky jsme si mohli zkusit, jak se správně ubránit násilníkovi, a jak za 15 minut vyluštit sérii šifer v obdobě escape game a postupně se probojovat až do poslední truhly s heslem pro další z labek. Bylo to prostě všechno strašně fajn. 🙂

Neděle pak už byla hlavně cestovní. Spíš náhodou jsme zjistili, že nám let posunuli o tři hodiny dřív, a tak jsme museli hned ráno vyrážet na letiště. Zas jsme ale získali v Bruselu mnohem víc času na přestup, a tak jsme si zvládli díky letterboxu a dvěma tradičkám nejen ukrátit dlouhou chvíli, ale i vybarvit další zemi v mapě. 🙂