Jak jsme se unesli do tmy

Vypada to, že při Expedici Ztroskotane ufo jsme si oblíbili kanály a stoky, ale přiznám se, že v mém případě byla motivace zprovodit tuhle keš z mapy trošku jiná.

Kromě toho, že mě jako jedna z posledních neodlovených pražských T5 keší provokovala, připomínala mi temný den mého geocachingového začátku. Po tom, co mě Jelča otevřel svět GC narozeninovou výpravou do Styxu, domluvil hromadný odlov Únosu do tmy. Protože jsem byla naprosté nezkušené jelito v používání navigace, vyčetla jsem souřadnice z mapy, nedokonale si je zapamatovala a v okolí vstupu do podzemí jsem byla příliš hrdá na to, abych se doprošovala instrukcí. Potupně jsem tedy sedla na autobus domů a cestou nad sebou plakala. Jak budu hledat malinký krabičky, když nenajdu partu chlapů, že…

Tentokrát to šlo podstatně lépe, na sraz mí tři parťáci dorazili každý autem z úplně nevhodných směrů, převlíkli jsme se, přezuli, pobrali to nejnutnější a vypravili se ke vstupu. Na ulici jsme si připadali stejně nepatřične jako namakaný kulturista porvé venčící jorkšíra. Na místě nám ovšem podobné myšlenky vyhnala nutnost využít improvizovaný provazový žebřík, který Raddino vytáhl jak kouzelník z rukávu. Přiznám se, že v momentu, kdy jsem viděla, jak se chlapům napínají svaly na rukou a bolestně si uvedomovala, že nic takového bohužel nevlastním, měla jsem chuť se otočit a znovu si odejít plakat do MHD. Naštěstí mi opět hrdost nedovolila a nakonec to byla celkem hračka. Ani koupačka ani jiná ostuda se nekonala a tak jsme se mohli ve složení Dekameronnn, Pajamora, Raddino a moje maličkost vydat hledat duši nebohého uneseného začátečnického kačera.

Zpočátku se šlo dobře, aspoň nám, kterým do dvou metrů značný kus chybí, strop byl akorát těsně nad hlavou a vody tak dva centimetry. Kanál byl maličko jednotvárný, tak jsme prozkoumávali odbočky, velmi brzy jsme ovšem usoudili, že vidět jednu znamená vědět, jak vypadaji všechny.

Přestože byli chlapi srozumitelně vyzváni, ať mi něco vyprávějí, nějak se k tomu neměli. Chopila jsem se tedy slova a cesta nám utekla neuvěřitelně rychle. Strop se na chvilku snížil, takže bylo nutné jít v předklonu, ale to krásně tvaruje zadky, takže jedině dobře. Najednou se objevilo světýlko na konci tunelu a objevili jsme plácek s denním světlem. A já jsem užasla: ze zdí se draly rostliny, dokonce malinké buky se tu uchytily a pokoušejí se vydrápat ven, v tom asi deset centimetrů hlubokém potůčku si drhnou břicho o beton rybky a vchod k pokladu střeží pavouk. Na takový nápor přírody jsem nebyla připravená. Pavouk byl nekompromisně vyhnán, poklad objeven, duše nebohého kačera si snad oddechla, když jsme se otočili a vydali zpět. Dovyprávěla jsem své historky a najednou jsme byli zpátky. Dokonce i provazožebřík zůstal, takže jsme se bez problému dostali zpět k autům a svým věcem.

Celá akce byla moc příjemná a já jsem si ji do mrtě užila. Doufám, že totéž můžou říct pánové, i když jim do teď možná hučí v hlavě. No, říkala jsem jim, že mají vyprávět oni mně.

Pokud se tedy vypravíte na Únos do tmy, držte se instrukcí v listingu a bacha na hlavu a ať neuklouznete po rybě. A já doufám, že se povodně brzy vysílí a všichni se zase v hojném počtu sejdeme na Epsilonu.