Jak jsme jeli na Mácháč a oblejzali lom

Protože jsou i tací, co i o víkendech vytvářejí hodnoty a pracují na blahobytu společnosti, zavázali jsme se podat podrobný report o tom, co jim uniklo.

Sraz byl tentokrát stanoven na milosrdných deset hodin a kupodivu hned v 10.10 jsme byli připravení vyrazit. Že to bude úžasná akce se vědělo, protože jel Pajamora i Slaneček. Tím, že se účastnil i Keksíček, byl zajištěn dostatek obzor rozšiřujících informací z několika vědních oborů. Po cestě na Mladou Boleslav jsme se třeba dozvěděli, že po pravé straně by měla být keška Praha – Hradec.

Slaneček: „Hradec?“

Pajamora: „Jinřichův.“

Dekameronnn: „A před chvílí jsme minuli Hlubokou. Uvědomuješ si, že jsme na úplně jiný dálnici?“

Keksíček: „Ale ty stromy vypadaj úplně stejně.“

Dekameronnn: „Jo, jsou zelený.“

Na Keksíčkovu obranu musím uvést, že ty stromy byly fakt podobný. A jeli jsme po dálnici.

Netrvalo dlouho a dorazili jsme na Mácháč. Akorát to vyšlo tak hezky časově, že jsme se po chviličce srazili s Morojedem, paní Morojedovou a naší  hlavní fanynkou Agátkou Morojedovou. Poslední dvě jmenované jistily akci ze břehu a my jsme se ve dvou posádkách vydali na šlapadlech na hladinu. Dekáč s Keksem vypálili tak rychle, že se za nimi voda měnila na páru a my jsme se je pozvolna jali následovat. Já jsem se jen vezla, mně bylo hej, ale Morojed dával průběžně najevo, že šlapání je fakt dřina.

Nakonec jsme dorazili na místo eventu, popovídali si s ostatními, z nichž někteří se dostavili dokonce v převleku za piráty, zalogovali se, zkoukli cesťáky a spolu s davem se vydali zjistit indicie k EC Babovicko, poved se mi (aneb proc je pisek zluty), na břehu se vrátili do dětských let a uplácali si bábovky, najedli se a uhasili žízeň pivkem, rozloučili jsme se s Morojedovic family a vyrazili do lomů.

Musím přiznat, že jsem se na Lom Ralsko těšila, ale že si ho užiju až tak, to jsem ani nedoufala. Rozhodli jsme se začít jedničkou a naivně jsme si malovali, že bychom za odpoledne mohli stihnout aspoň dva. Cesta od auta vedla do kopce a pak zase do kopce a nakonec chvíli z kopce a ještě víc do kopce. Pája to zpestřil tím, že si v autě zapomněl sedák a dal si tak část té drsné cesty dvakrát. No a pak jsme konečně dorazili k lomu a rozbili základní tábor. Stage téhle parádičky jsou pár metrů od sebe, šlo tedy o to, vždycky přemístit lano o kousek vedle a hup dolů a propátrávat skálu. Poctivě jsme se na laně prostřídávali, hlásili si indicie a užívali si to plnými doušky.

Na konec jsme se zasekli u poslední stage, která byla maličko odlišná od všech předchozích, tedy provedením, nikoliv svým vlivem na naší skupinku, ale prostě jsme jí nemohli najít. Pajamora statečně oblejzal celý objekt, ale úspěch se nedostavoval. Následoval tedy telefonát obludce, jejíž bábovičkovou earthku jsme si užívali o pár hodin dříve a pak jsem se konečně vydrápala k indicii. V mém podání to byla hotová cirkusácká show, když mi podjely nohy a visela jsem za ruce na větvi, necítila jsem se úplně nejlíp. Ale všechno jsme zdárně zmákli a mohli se vydat pro finále.

Ani to se neobešlo bez komplikací, přes moje protesty bylo učiněno rozhodnutí vypravit se dál rovnou a později se vrátit do tábora pro věci. Že je preci nebudeme zbytečně tahat sebou. Takže jsme ten peklo kopec sklusli dolů, abychom se hned poté začali šplhat do protějšího peklo kopce. Už v tu chvíli jsem mezi zuby drtila „Já jsem vám to říkala!“, jen proto, abych to o pár chvil později u fešné skalky mohla zopakovat. Ta chvíle přišla hned potom, co jsme jen tak prozkoumali všechna zákoutí skalky, znovu zavolali obludce a nechali se ujistit, že v našem případě je blbost zkoušet to dál bez lana. Díky své moudrosti a věšteckému talentu jsem byla osvobozena od povinnosti šlapat zpátky pro věci a pánové se tohoto nemilého úkolu ujali sami. Já jsem zatím čekala a opékala se na slunci.

Když se kluci vrátili s lanem a batohama, propatrala jsem nejdřív potenciální skrýše, na které jsme prvně nedosáhli a pak pustila do akce Keksíčka. A umožnila mu prožít jeho hvězdný momet. U toho si zatelefonoval s maminkou, což by bylo na samostatný článek spojený s psychologickým rozborem, zalogovali jsme se, pobalili a zasmáli se nad Keksovým výrazem, když mu došlo, že tahle multina jako jediná z okolních nemá kombinaci 5/5 a jemu tudíž na hradecké challengce zůstane jen write note. Snažil se nás ukecat na Lom Ralsko 2, ale svorně jsme ho poslali do háje. Určitě se na dvojku těším už teď, ale v tu chvíli jsme toho už všichni měli tak akorát dost.

Cestou k autu jsme objevili zajímavé místo, kde na louce stála lampa. Jen tak. Usoudili jsme tedy, že tu blízko sídlící firma, jejíž důsledný vrátný nás prudil už cestou sem, čerpá radioaktivní vodu nebo provádí jiné nekalosti a vzhledem k tomu, že tu byl v celém lese asi jediný kousek svodidel, popadla nás touha tu místním na památku zanechat

typicky pražskou škarpovku s názvem „Pod lampou je největší tma“. Možná je dobře, že jsme nebyli dostatečně vybavení.

Cestou domů jsme dali u benzínky nanuka, zjistili, že hasičské auto se může změnit v kropící vůz a protože ten den byl prostě bezva a nějak jsme nechtěli, aby už skončil, sezobli jsme cestou domů ještě keše Kostel sv. Petra a Pavla v Mimoni, kde měl Dekameronnn v hluboké minulosti nějaký byznys a tak cestou vzpomínal na mládí, BUM a Surovcova zatacka.

Stavit se v Benátkách na Karborundum brousek uz zbytek posádky odmítl, máme se tak aspoň na co těšít pro příště.

Fotky od Keksíčka: