Jak jsem zmokla na Kladně

Já vím. Podle mnou publikovaných článků to začíná vypadat, že netuším, co je slušný počasí. Je fakt, že si sotva vzpomínám…

Jako výsledek jisté obchodní transakce s panem Ludvajsem64 jsem měla slíbenou společnost na strom. Vybral si houpání v síti. Během domlouvání srazu a vzájemného připomínání (špatná paměť dělá pak z každé tradičky mysterku a věřte mi, že ne úplně lehkou) z něj vypadlo, že se na Kladně objevila nová lahůdková keška s terénem 5 a že ji asi budu chtít vidět. Chtěla jsem. A nejen vidět. Jenže v listingu se jasně píše, že je to keš vyžadující spolupráci a jak dát během prodlouženého víkendu dohromady na rychlo  a spontánně tým potřebný k odlovu? Rozhodla jsem se si udělat dočasný tým z Ludvajse. Nebránil se.

Cestou jsme se stavili si něco najít a otevřít, což byla za krásného slunečného počasí hračka, přestože nás místní polísmeni nejprve požádali, ať jim pomůžeme najít potenciálně mrtvou pani (kdybyste cítili rozkládající se tělo, volejte 156 nebo 158) a přesunuli jsme se k novince.

najdi a otevri

Listing nelhal. Obcházela jsem stromy poctivě, hlavu vyvrácenou vzhůru, zkoumala ze všech úhlů a nahodit by byl slušný oříšek. Nepokoušela jsem se o to. Ludvajs si vybral jednu z borovic, já šla objímat modřín a pomalu se soukat vzhůru. Zde by mohl následovat deníkový záznam po minutách, z nichž se každá zdála jako věčnost, ale zkrátím to. Nemám ráda smycování, neužívám si to a trvá to dlooooouuuuuhooooo. Mně rozhodně ještě déle než jiným. Ale statečně jsem si odírala kůži o kůru a kůra se odírala o mně a pomalu jsem získávala výšku. Kousky kůry se mi do krve zabodávaly pod nehty a já jsem z hlavy nemohla dostat dojem, ze příštích pár dní budou moje ruce vypadat hůř než ruce bezďáka nebo zahradníka. A že si nebudu moct vzít do práce sukni, aniž by si kolegové chtěli opět vážně promluvit s mým novým domnělým násilnickým přítelem. Taková malá sonda do duše ženy lezoucí na strom.

dalsi neproniknutelne housti

neproniknutelne housti

neproniknutelne housti

tam nahore

Depresivní myšlenky o tom, že jsme pořád ještě na začátku příprav se mi honily hlavou stále dokola. Najednou mi vedle ramena přistál nahazovací pytlík na provázku. A z nebe se ozvala instrukce, ať přivážu lano. Jo, to lano, na kterém visím. Pak zahřmělo. Přepla jsem se tedy z lana do smyce, lano navázala na provázek a za pár minut mohla slanit na kýblu dolů. S trochu rozpačitými pocity a vědomím zbytečnosti celého mého slavného smycování. Na druhou stranu, trénink se hodí. Zahřmělo znovu.

Dolů, přivázat lano, po druhém na druhý strom nahoru, příroda ke mně byla milostivá a původní upevnění keše změnila z trojlanovky na dvojlanovku, hurá, budu to mít lehčí. Tak naivní jsem byla…

Hřmění začalo být častější.

Ludvajs sjel za momentík dolů i s keší, což mě utvrdilo v dojmu, ze po přetržení jednoho z lanek to bude fakt procházka růžovou zahradou. Instrukce zněly dát to z jednoho lana, natáhnout se jak guma do praku a keš vrátit do pytlíku.

Vylezla jsem nahoru, vcelku bez řečí, protože to za á šlo docela dobře a  za bé jsem byla vděčná za náhradu chybějícího týmu. Bouřka byla čím dál blíž a začalo i trošku pršet.

Ať jsem se natahovala jak jsem chtěla, začínalo mi být jasné, jak pomýlená jsem byla. Jednou rukou jsem pytlík byla schopná chytit a otevřít, ale druhou jsem nedosáhla, takže nezbývalo než se pokusit o nemožné a stejnou rukou zároveň držet keš, chytit pytlík, přitáhnout si ho, což ale zároveň stahovalo šňůrku a zavíralo okraj pytlíku a vpravit do nej keš. To všechno vyžadovalo značnou fyzickou námahu, kdy jsem byla v téměř vodorovné poloze nohama zapřená o suchou větev borovice, co nejdál od kmene, abych získala cenné centimetry a bylo to doprovázeno hlasitými výkřiky vyjadřujícími mou frustraci. Doufala jsem, že je les prázdný a nikdo nezalarmuje policii. Kdo by tam byl, v tom nečase… Celou dobu hrozilo, že suchá větev nevydrží a já vezmu šlehu o kmen. Zároveň mohlo dojít k politováníhodnému vyjádření názoru na ownery a jejich nejspíš nezáměrnou zákeřnost při výrobě příliš malého sáčku. Stačilo by v tu chvíli, aby byla šňůrka o ******nejch 10 cenťáků delší…

Dno už bylo obaleno asi tak centimetrem látky, když mi keš vypadla z ruky a tiše se snesla do smrčků pode mnou. Propadla jsem beznaději. Ludvajs v tu chvíli gentlemansky navrhnul, že učiní opravný pokus a díky tomu, že je vyšší, schránku vrátí bez problému. Frustrovaně jsem během stále častějšího hřmění sjela dolu. Tam jsem si sedla, zapálila si, nalila si kafe a rozplakala se. Copak si takhle můžu zalogovat FI? A navíc FTF? Kdybych měla lano tam, kde ma být, na protější borovici, mohla bych se přitáhnout. Kdyby byla šňůrka od pytlíku o chlup delší, mohla jsem keš vrátit a mohlo být po všem. Asi se mu mně zželelo. Smířil se s tím, že zůstáváme o pár hodin déle.

Blesk uhodil poměrně blízko a mně se po kontrole meteoradaru podařilo přesvědčit ho, že počkáme, až se bouřka přežene. Přeci jen už před tím jsem se necítila nejlíp, nepršelo moc, ale na to, abych se stala o dost vodivější s tím vším mokrým železem a na jednom z nejvyšších bodů v okolí, to bohatě stačilo. Rozpršelo se fest. Schovali jsme se pod nejhustší mlází, zapálili si doutníček a čekali. Myslím, že to bylo poprvé, co jsem byla bouřce tak blízko. Asi dvakrát jsem se lekla tak, že jsem se pokusila zahrabat do jehličí. Po chvíli se k dešti přidaly kroupy. Pochmurně jsem zažertovala, ze by ještě mohlo začít sněžit, ale  ani mně samotné to v tu chvíli nepřišlo vtipné. Kroupy vystřídaly neuvěřitelné provazy deště. Mlází přestalo fungovat.

kroupy

Po zhruba dvaceti minutách, kompletně odlíčená a kompletně durch jsem se rozhodla, že už je to stejně jedno, bouřka se trochu vzdálila a že můžu zpátky do bodu nula. Ludvajs začal smycovat na druhou z borovic, takže nebylo kam spěchat. Tempem ochrnutého lenochoda po částečné lobotomii jsem se sunula vzhůru a navzdory všem okolnostem si vychutnávala krásu opláchnutého lesa. Od úst šla pára, nad stromy v různých odstínech svěží jarní zeleně se vznášel mlžný opar a přes nepřestávající déšť se nesl zpěv nějakého přehnaně optimistického opeřence. Dala se do mně zima.

Ke všemu začal hodně foukat vítr. Asi abychom ještě víc promrzli. Ludvajs dolezl nahoru, přitáhl mě správným směrem a já jsem naprosto v pohodě vrátila keš do pytlíku, který najednou nebyl ani malý, ani neměl krátkou šňůrku. A provokativně se mi kýval deset centimetrů od obličeje. Zalít ho stačilo, vida.

Pak se pan master guru šéf a největší frajer přesunul na modřín, aby dokončil svou povinnou údržbu a opravu upevnění a já sjela dolu.

cvakaji mi zuby

zmokla slepice

druha zmokla slepice

Nepřestávala se mi klepat brada a zuby mi cvakaly o sebe (proto mimochodem na fotkách vypadám jako retard, vibrující čelist není jednoduché vyfotit).

moje auto po akci

.

Nalila jsem si ještě dost teplé kafe, jen abych zjistila, že se klepu tak, až si ho vylívám do rukávu. Na chvíli to bylo příjemné.

Za chviličku přistál dole i můj dočasný parťák, sbalili jsme se a vydali se zahřát do auta. Přestalo pršet. Jistě. Jak jinak.

Z houpačky pro tentokrát sešlo, ale tajně doufám v další byznys, tohle byla totiž naprostá pecka. Něco mi říká, že jsem tu nebyla naposled. Že si to třeba pár čerstvě rozlezených geopražáků bude chtít zkusit.

_____________________

Líbil se ti odlov a chtěl bys na další s námi? Neváhej se přihlásit na fórum a na nějakou akci vyraž s námi!