Epsilon – Peklo na zemi

Když mi nestačí písmenkový limit v logu, je to ideální příležitost na sepsání článku. V tomhle případě by mi možná nestačilo více limitů.
Jak to všechno začalo? Namlsáni kanálovkami jako Motolský potok, Ztroskotané UFO nebo Styx, proběhla zde na webu celkem rychlá domluva na další kanálovku a to tentokrát tu nejtěžší z nejtěžších, Epsilon.
Při domlouvání zjišťujeme, že budeme po dlouhé době první výprava, ale radši nic nepodceňujeme. Ty koupíš tohle, já vezmu tohle. Pak ale zjišťujeme, že nás nějaká výprava předbíhá a jejich zprávy nejsou moc optimistické, nevadí. Zapřeme se a plánujeme dál. Následuje disable kvůli stavu finální skrýše a na žumpě se rozběhne mohutná diskuze, jak se zachovat v takových případech. Rozhodujeme se vydat se cestou zavržení u ostatních a bereme náhradní škatuli a suchý logbook. Honibodi! Své do pekla uvržení jsme potvrdili tím, že jsme se zalogovali už na parkovišti. Možná předtucha, že na místě samotném pekelném, to nebude taková hračka.
Čas rychle utíká a my se už na sebe usmíváme na úvodkách, panuje dobrá nálada a já poprvé vybaluji svůj nově koupený Atombordel. Co to je?!?! Tohle by dámy a pánové parodie na Atombordel a trochu mi klesl úsměv. Ale sucho až po kolena mám zaručeno i tak a vrací se mi dobrá nálada. Snažím se trochu tlačit partu kupředu, protože můj velmi optimistický plán počítá s tím, že po této lehké popracovní ještě půjdu na kinobus do Stromovky. Všichni ustrojeni, vytahujeme fotoaparáty a pořizujeme několik úsměvných fotografií. Já svým úplně novým fotoaparátem, který jsem si dnes vyzvedl v obchodě a který odvážně beru na průzkum Epsilonu s cílem udělat HEZKÉ fotky.

P1000006 P1000007 P1000009 P1000011

Sestupujeme a jdeme vstříc novému dobrodružství. Dobrá nálada trochu začíná pokulhávat před mokrým překvapením a já hned na začátku uklouzávám a pouštím fotoaparát! Naštěstí se jen umazal a funguje, UF! Jdeme dál a bahno začíná být opravdu všude, do toho bambilion mušek, ale stále si užíváme pěkné výhledy k modravému nebíčku, pozorujeme štěbetající ptáčky a…noříme se do tmy. Už v klasické kanálové pózičce rozkročmo, abychom se vyhnuli velmi zabahněnému středu stoky. Kam dál? Vytahujeme instrukce a rozkaz zněl jasně, doprava. Cože doprava? To jako do tohohle? Začínám tušit, že tenhle odlov nebude jen tak, trochu mi zatrnulo a začal jsem se opravdu bát o foťák, teď není čas na fotografie a tak jej schovávám do lock&lock krabičky, kterou bereme jako náhradní na maintenance. Jdeme. Peklo se za námi uzavírá překrásnou, ale strašidelnou bránou.

P1000012 P1000014 P1000015 P1000017

Následuje úzká chodbička, kde mám vodu po kotníky a poprvé se seznamujeme s jakousi kolomazí na stropě. Zřejmě na promazání pekelných strojů. Protiproud je celkem silný a tak není úplně lehké jej v mém vtipném Atombordelu zdolávat, ale mám sucho v nohou, to se mi líbí. Metry ubíhají a jestli to takhle půjde dál, tak už se mi honí hlavou představy, jak se potom ve Stromovce natáhnu na karimatku a podívám se na film v letním kině. Už mi ale trochu těžknou nohy. „Je tam někde místo, kde se člověk natáhne??“ zahlesnu někomu do zadnice přede mnou. „Nee.“ ozve se odněkud z první linie. Potřebuji oddych, ale kleknout si do vody se mi nechce. Opřu se o strop. „Sakra, tam je ta kolomaz!“ Od této chvíle už ji mohu přestat řešit, Atombordel přežil první chemický útok. Postupujeme metr po metru ne zrovna čistou vodou ve které nás každou chvilku něco polechtá po noze.  „Lidi, mám toho dost, potřebuji pauzu nebo sebou švihnu“ ozve se z první linie od Slanečka. Hlavou mi probleskne situace, jak v takovém případě postupovat. „No tak na to radši ani nemysli mladej!“ myslím si dál. „Jsem tam!“ ozve se z přední linie. „Hurá!“ pomyslím si a tlačím ostatní očima kupředu. Nohy už mám těžké jako čert s čerstvě okovaným kopytem a konečně mohu narovnat zlomený chrbát. Jsme v nějaké širší chodbičce a dál vede celkem sympatická vyšší chodba. Ale tam mi zatím nejdeme, nejdříve musíme ke škatulce. Ta je ale schovaná ve velké místnosti vedle, kam vede doslova a do písmene myší díra. Naježí se mi všechny vlasy i chlupy na těle. „Cože, tam?“ Ale první linie už jde na kolena a plazí se do místnosti. Vodu až za ušima, bahno až v trenkách neřeší.

P1000021 P1000023

Já ale znovu nepřipraven v kraťasech, které si nechci zasekat rozmýšlím co dál. Z lock&lock krabičky vyndavám fotoaparát a posílám krabičku do místnosti. No jo, jenže teď se tam nedostanu, protože bych si fotoaparát zle namočil. Zůstáváme tedy se Slanečkem zde. Ta vidí v růžku místnosti malé okénko ven, zjišťuje, že je tu dostatek kyslíku pro nás všechny a rýsuje se jí jeden úsměv za druhým. Jde se tedy myší dírkou také podívat za ostatními, ale po chvilce opět vylézá  a vypráví mi, jaká je tam hezká prostorná místnost, škatule apod. Ostatní jsou na druhé straně a čekají, že jdu za nimi. Dobrá, zkusím to, snažím se zformovat do pózy, kdy zůstanu co nejvíce v suchu, ale první to odnese zadek a nakonec mi nateče i do Atombordelu…pryč! Volím ústup, někdy jindy. Ostatní se tedy vracejí, mise splněna a my můžeme jít ven tou krásnou prostornou chodbičkou, která vede dál. Voda v ní ale začíná zvláštně stoupat. Hlavně jak jdeme, tvoříme vlny a já začínám cítit, že mi co chvilku zatéká do Atombordelu. Chodbička se znovu zužuje a já znovu drhnu chrbátem o strop. Voda stoupá a já už ji mám po kolena, Atombordel se nekompromisně plní vodou a já proti proudu táhnu dva plné pytle vody. Mám toho dost. Pseudo holínka mi sjíždí a já se rozhoduji, že ji pomohu a posílám jednu holínku po vodě do tmy. Tou nohou se mi najednou jde mnohem lehčeji. „Jsme v nějaké místnustce!“ ozve se z první linie. „Zaplať pánbůh, jsme někde na konci a už bude jen dobře. Pouštím další nohavici a jdu jen v sandálích, kraťasech a jakési pláštěnce, která by mě neochránila ani před chemickým útokem, kdyby si přede mnou někdo prdnul. V místnůstce zjišťujeme, že vůbec nejsme na konci, je tu jen jakýsi bahnitý kopec a cesta úzce pokračuje dál. Ale odpočíváme, máme toho opravdu dost, proti tomu proudu je to těžká zabíračka. Po chvilce znovu pokračujeme a situace se opakuje, silný protiproud, uzká chodbička, kolomaz, bahno, cosi šimrajícího o nohy, ale to už neřeším, jsem rád, že se držím na nohou a jediné na co se soustředím je jít dopředu a pevně držet v jediné suché končetině fotoaparát. Občas si dopřeji trochu radosti a v hnědé vodě si smáčím ruku. Krásně to studí, což se mi líbí, protože ze mě lije jako z konve. Z přední linie se znovu ozývá „Jsme v nějaké místnustce!“ …“Hurááá! Tak, že by teď cesta z pekla?“. Ale situace se opakuje, pouze místnůstka na narovnání, plná bahna a dál pokračuje úzká temná chodbička a světlo nikde. Mám toho dost, sedám si do nánosu bahna na zídce a loučím se s myšlenkou spokojeného sledování filmu v kinobusu. První linie jde kupředu. Slaneček nadechnutá čerstvým vzduchem letí chodbičkou jako blesk, za ní funí ve společenské košilce O_Three a Dekameronnn. Raddino mizí ve tmě jako poslední, zůstávám s Morojedem a Pajamorou a už chci slyšet jen dobré zprávy. „Jak to tam vypadá?“, „Pořád tma“ hlesne Raddino. Za dalších pár minut dotaz opakuji. Už hůře slyším, že asi něco vidí, nejspíše výlez. Když opakuji dotaz naposledy, slyším „Myslím, že to je tak 20 metrů a je tam nějaký výlez!“ Jenže mezitím mi přišlo, že Raddino ušel dalších 30 metrů, konec nejistý a když chci slyšet „Jsme venku!“ neslyším už nic, jsou moc daleko. Slyším jen nějaké halekání, ale kdo ví, jestli je tam něco nepřekvapilo a nejdou zpátky. To nás demotivuje a tak se rozhodujeme pro ústup. Do chodbičky jen zařvu „Hlásíme ústup!“ a z chodbičky slyším jen něco jako souhlasné zahalekání. Cesta po proudu jde jako po másle. Jedna místnustka, druhá, myší díra ke škatulce a já celkem odpočatější se rozhoduji prozkoumat onu tajemnou místnost, teď už opravdu zaneřádění neřeším. Fotoaparát odkládám na relativně málo zabahněnou římsu. Protahuji se a „hmmm, zajímavé místo“ Ale také království bahna, to mě odradí od dalšího průzkumu a sunu se zpět. Pak už chodbičkami doslova letíme, odpočinek na narovnání a letíme dál. Za chvilku už jsme opět u mokrého překvapení, narovnaní a nad námi opět nebe. „Hurááá!“ Skáču po kamenech jako kamzík, ale jeden kámen není kámen, ale obří hromada bahna. Padám nohou do bahna skoro až po koleno a jen poraženě hlesnu „Neeeee“. Pomalu vytahuji sandál a jdu se trochu omýt k přepadu na druhé straně. Zbyla mi jediná suchá kapsa, vkládám do ní fotoaparát a škrábu se nahoru na ulici. Doslova jako by se nahoru drápal Jožin z bažin. Kolomaz ve vlasech, na zádech, zabahněnej od ucha k uchu, zřícenej, utahanej, vykašlávám hromádku mušek, kterou jsem cestou nabral. Sundávám Atombordel, ten je úplně od kolomazi, loučím se s ním a vyhazuji ho do konťáku.
První linie už je u aut, prý jsme byli opravdu už jen kousek od výlezu. Výlez z pekla byl sice zaneřáděn bordelem a zdechlinou ryby, kterou zneškodnila Slaneček, ale nakonec šel otevřít a všichni se vyplazili ven na nečekaně blízkém místu. Trochu se myji z Pajamorova kanystru, Slaneček mi aromatickým kapesníček drhne bahno ze zad a pak jako anděl z nebe vytahuje několikrát převařenou Colu z auta. Zahučí do mě jako voda do kanálu a já sbírám síly. Tohle bylo opravdu neskutečné a nekonečné. Ostatní kanálovky jsou proti tomu 1/1 multiny s jedinou indícií na pouliční lampě. Začínáme u aut rozebírat co se stalo a Slaneček přichází s geniálním nápadem „Lidi, co dát příště tu čajovou kešku? Tu ve které si prostě jen sednete do čajovny k čaji a sedíte?“ Souhlasím a pokyvuji hlavou naaaahoru a dooooolu a navrhuji i hospůdkovou kešku. Po pár minutách se už ale bavíme o Měsíční šachtě, tak nevím jestli nás Epsilon nepřipravil o rozum :-).

P1000025 P1000027 P1000028 P1000029

prazskychytrak

Autor nevyplnil informace.

9 komentářů

  1. miroslavrouta

    Na tenhle clanek jsem narazil nahodou, ale teda to musel bejt hodne silnej zazitek!! Nevim, jestli me tam nekdo nekdy dostane. Prakticky jsem jeste skoro ani kanal neprolezl, protoze to co jsem prolez u nas se skoro neda pocitat… Napsane je to opravdu poutavě!

  2. pajamora

    Moc dobře napsaná reportáž 🙂 …hned se mě celá akce opět vybavila 🙂
    Byl to opravdu silný nezapomenutelný zážitek…díky všem za skvělou společnost 🙂

  3. morojed

    Pěkně napsaný článek, cítil jsem se stejně, jenom jsem neměl na sobě ten atombordel…v něm muselo být ukrutné vedro. Pamatuju si to ještě z vojny, co nás gumy buzerovali, aby jsme si to na sebe navlíkli ve třicetistupňových vedrech na buzerplacu….ale zvládli jsme to.

  4. Mufa1

    Hezká reportáž, vypadalo o na velkou pohodičku 🙂 Škoda, že jsem tu nebyla, to byl určitě nesmrtelný zážitek. Co přijde dál?

  5. o_three

    Krasna reportaz, uplne sem si to dal jeste jednou, unforgettable vyprava :-))

  6. Dekameronnn: Tak já to bral v porovnání s lidma, který bych do kanálu nenahnal ani za sto let, v tomhle porovnání je naše domluva na vynikající úrovni 😀
    Slaneček: Tohle mohu potvrdit a jak jsem říkal nahoře, kdyby jsme to šli obráceně po proudu, tak to máme za půl hoďky a hvízdáme si, tohle byla opravdu posilka v sauně s bambilionem mušek a nechtěnou bahenní kůrou 🙂 a smekám jak jsi to prolítla 😀

    • Mimochodem pošlete mi na prazskychytrak&gmail.com fotky, rád doplním a pokochám se 😀

  7. dekameronnn

    až na tu „rychlou domluvu“ se plně ztotožňuju s tvým článkem 🙂

  8. Slanecek

    Nepopsala bych to lip, kamo. Krasna prace. Do ted vykaslavam ty blby musky, vdechla jsem jich asi pet. Co jsem procitala ty logy, vsichni pisou, jak to bylo na pohodu. Povinne bych je nahnala do ty pidichodbicky, co pokracuje dal a vede ven! At si poradne uzijou adrenalin, cestou zpatky to musi byt plocha historka okresniho formatu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *