7 statečných v Kurdistánu

Takže, než začnu se samotných vyprávěním příběhu, pusťte si jako hudební podkres tuto muziku 😀 ODKAZ.
Teď už asi chápete, že se nás na tuto divokou výpravu (kešu Karel May – Divokým Kurdistánem) sešlo skutečně sedm, konkrétně: prazskychytrak, čtyřhranka, pajamora, cicipan, taneamonise, špáčo a keksíček.

Sešli jsme se v nekonečných pláních letňanských v 9:00 12.4.2014 a vyrazili na dobrodružnou výpravu směr městečko Mohelnice nad Jizerou, které je zasazené uprostřed Kurdistánských hor. Cesta uběhla rychle, i když si Pajamora na odpočívadle postěžoval, že jeho oř umí cválat rychleji a ať zavelíme k rychlejšímu klusu. Inu dobrá, sebrali jsme tu jednu ze dvou našich dnešních keší R10 35km a pobídli naše oře k rychlejšímu klusu. To se pajamorovi zalíbilo a tak si v Mohelnici na parkovišti potěšeně zavýskal. Za první zatáčkou při naší výpravě, nás zaujal krásný románský kostelík, nedalo nám to a začali jsme u něj řešit krátkou multinu. Nebojácně jsme pak zvolali, že až půjdeme zpět z Kurdistánu, domlaskneme jí, protože budeme mít spoustu času. Ani omylem, zdejší vodní prameny ohrožuje proradný Machredž a jeho pátrání po něm nám zabere celý den! (info o příběhu románu) Po pár desítkách metrů, jsem si uvědomil, že jsem možná svého oře nepřivázal (nezamkl auto), tak jsem musel vrátit a chybu napravit, ale družinu jsem dostihl ještě u první zastávky, ti už měli nalezenu první indícii. Zavýskali jsme si, že jsou jindy dvoumetrové kopřivy (foto z jiné výpravy) ještě roztomile po kotníky, ideálně vybraný čas na tuto výpravu! Nás doprovázelo jen slunko a krátce vzrostlá travička v údolí řeky Velký Záb. Jednotlivé indície se ale nacházely v okolních Kurdistánských horách a velmi divoké přírodě nad údolím, takže jsme se podívali i sem. Krátce vzrostlá travička se s námi definitivně rozloučila v místech, kde jsme na stolové hoře viděli město Amádíja. Zde je čas na první set fotografií.

Travičku vystřídalo úzké, skalami sevřené údolíčko, ve kterém člověk spatřil stromy v nejpodivnějších kreacích. Tu stromky jako proutky na cwg, tu obří kolosy pevně se držící na kraji skal, různě popadané, mechem porostlé a do sebe zakleslé stromy. Výjevy jako v nějakém strašidelném lese. A světe div se, zdejší návštěvníci jej pokřtili na Údolí snů. Celému údolíčku dominoval monumentální, starý, ale již suchý strom, který se Keksíček rozhodl pokořit. No už chápu, proč Údolí snů…tyhle groteskní výjevy mě budou ve snech strašit ještě hodně dlouho 😀 Ale ne, patří mu všechna čest, že se tam vyškrábal a mohlo se pokračovat dál. A tu je další set fotografií.

Údolíčko se nám v jednu chvíli tak zúžilo, že se muselo doslova po okraji vody. Pajamora se ale vybavil na výpravu dokonale, a tak si cestu razil přímo vodou ve svých goratexových kovbojkách na nohou. A co to! U převisu vidíme nějaké tábořiště, že by se tu utábořil anglický lord Lindsay? Nikoho tu ale nepotkáváme, už jen pohozený šálek od čaje, studené ohniště a kus novin. V těsném skalním úkrytu nedaleko ale nacházíme indícii k dalšímu pokračování. Hlídá jí tu žabka. To Keksíčka vyděsilo, znejistilo a tak z temného úkrytu prchl. Chvilku na sebe nejistě koukáme. Kdo tu příšeru zneškodní a indícii ukořistí? Hlásí se čtyřhranka, nebojácná to dívka odkojená pražskou pahorkatinou. S čelovkou a zrcadlovkou se vydala do temných hlubin úkrytu, párkrát na žabičku seslala blesky zrcadlovky, tu to vůbec nezajímalo a tak nebyl důvod k dalším obavám. Indície byla naše! Když jsem se z úkrytu sápal já, něco mě chytlo za nohu, to mě polekalo, bohužel to nebyla čtyřhranka, ta už byla venku. Po chvilce jsem ale zjistil, že to byla pouze nohavice zachycená za klacík, uf, lezu ven (originálně po koupelnovém závěsu :D) Keksíček nakonec také sebral odvahu a jednu místní žabku si vzal do rukou. Jdeme dál, cesta pokračuje divokým leč nádherným údolíčkem pokrývající koberec zatím neškodných kopřiv.

Přes nejrůznější skalní chodníčky se dostáváme k místnímu skalnímu adrenalinu. Další indície na nás čeká na místě, kam nebude tak jednoduché se dostat. Domlouváme si plán. Výsledek? Dlouhán Pajamora hodí nejlehčí z nás TaneuMonise nahoru a indície je naše! Teorie zvládnutá raz dva, praxe pokulhávala. TaneaMonise všude bílá, všichni okolo špinavý až za ušima a překvapivě to odnesl i Pajamorův pásek na kalhotách. Ale indície je naše! Nebojácná Taneamonise se jen oklepala a pokračovalo se přes skalní chodníčky na další zastávku. Tentokrát zříceniny vysoko položené farmy, kam utekl proradný Machredž!

A tedy, to byla pastva pro mé urbex oči a dušičku! Zřiceniny, kde se Machredžova tlupa bezohledných lotrů utábořila, to se muselo pořádně prozkoumat! Místnost po místnosti nasávám atmosféru dob minulých, kdo tu žil, jaké se tu odehrály příběhy a to ticho by se dalo krájet. Je to tak, bohužel, už zase nám utekl! Na konci průzkumu zřícenin jsme s TaneaMonise objevili zadní vrátky, nebo spíše schůdky, kudy zlotřilý Machredža uprchl! Ale indície k jeho dalšímu dopátrání objevená, pokračujeme dál, už musí tušit, že mu dýcháme na záda!

Máme jej, Machredž před námi prchl do vysokých strmých skal, kde jej dostihneme. Svádíme s ním nelítostný boj muž proti muži, žena proti muži, který trvá bez mála dvě hodiny. Machredž padá z vysokého útesu a je mrtev. Bohužel ještě stačí strhnout cicipana, která padá také. Naštěstí jen ze dvou metrů volným pádem, má lehký otřes mozku, z hlavy ji teče krev, ale je živa a kešu je naše! To vše si zaslouží bytelnou oslavu! A nemohla by být lepší, než s otcem těchto legendárních keší, se samotným Dachem, na zahrádce příjemné restaurace U Kvapilů v Mnichově Hradišti. Nakonec se tu setkáváme i wmh, kačerem v důchodu, který nás ale zásobí nejednou historkou o geocachingu z dob dávno minulých, kdy dachmh zakládal své první škatule. Dali jsme si tu nakládaný hermelín, kungpao, pivečka, česnečky a další dobroty a po výborném setkání se zamířilo směr naše domovy. To vše za jeden jediný bodík…ale nádherný bodík. Díky!

Zde ještě článek o této výpravě od Čtyřhranky:
http://www.ctyrhranne-zapisky.cz/blog/karel-may-2-tajemne-skaly-kurdistanske-30.html